14 Tamarindo - Costa Rica - Huráááá - konečně civilizace plná blondýnek v bikinách :-D

14 Tamarindo - Costa Rica

Na začátek bych Vám všem chtěla moc poděkovat za vaše kladné ohlasy a zprávicky - moc mě těší, že díky mě cestujete s námi - a představa, že všichni lovíte na google mapách, kde vlastně jsme, mě fascinuje :-D

...nu hádejte co - budík nás zase budí v nekresťanskou hodinu (ehm nee není to tak zlý - venku už je světlo :-D ) Opičky si dneska dali dácha - takže bylo krasný ticho - jen kohout od sousedů nás vyháněl z postele - věděl proč (milostpánovi se večer nechtělo balit a nechal to na ráno - ale aby si přivstal, to nééé... )Takže ženeme do agentury na posledni chvíli - ještě že tu nejsou přesní - si stíhám ještě koupit cibulovou housku (nebo k čemu to přirovnat - prostě takovej cibulovej bobek :-D ) a vodu. Sedáme do docela příjemného vanu S KLIMATIZACÍ (poprvé :-D ), dokonce je jedna sedačka navíc, tak na ni hážeme naše malé batůžky a máme výjmečně prostor i na nohy ;) Počasí je překrásné - azuro - sakryš, taky takhle mohlo bejt včera :-D

Cesta je docela divoká - nejdřív jen polňačka - která je samá díra, pak ne o moc lepší silnice, která je jeden velkej klikatej had! (Když tu byl Steve minule - tak silnici uprostřed ničeho zablokoval převrácený náklaďák, který právě jednu zatáčku nevybral - a tak museli 3 hodiny - bez klimošky - čekat, až pro ně přijede další van z druhé strany - doufám, že nás něco takového taky nečeká :-D ) Scenérie se moc nemění - jedna velká džungle - sem tam krávy nebo koně (nic víc) - tak beru tabletek a ťukam vám další poznatky (ty z Isla Tortuga) - cesta trvá cca 4,5 hodinky - když počítám i půlhodinovou zastávku v jednom malinkatém městečku (opět u řidičových známých :-D ) - kupujeme nanuka a koukáme do větví stromů a snažíme se zahlídnout opičky nebo papoušky (bohužel nic :/ ) - maximalně ještěrky. Řidič se spokojeně láduje megaporcí rýže a nějaké masové směsi - ne že by zrovna spěchal ;) A pak se vydáváme dál. No a abyste si dokázali představit, jakou fušku mi dá na tom tabletku sepsat jeden takový článeček - poslední slova jsem dopsala v okamžiku, kdy jsme vjížděli do Tamarinda - jooo jooo 4 hodiny čistýho času - docela peklo co? ;) Všema deseti na klávesnici by to šlo určo líp ;) ...ale alespoň mi ta cesta utekla neuvěřitelně rychle... ;)

Už když koukám z okna, vím, že se mi tady bude líbit... Je to takové typické turistické letovisko - zaměřené především na surfvání (o kterém nemám ani páru :-D ). Když vidím milióny blondýnek ještě blonďatějších a modroočejších než jsem já, hopskám si na sedačce a tleskám si radostí. A když je vidím jen v bikinkách běhat v ulicích - jsem naprosto nadšená - konečně místo kde se nemusím bát - v překladu - nemusím mít bodyguarda za zadkem :-D

Náš hostel Pura Vida je opět fantastický - velké altánky a přístřešky, nadchly mě dvě prostorné a vzdušné kuchyňky - a už se na to kuchtění docela těším! Recepční - Robert - je spíš takovej klučina, který tu má na starosti úplně vše - příjemně nás přivítá, vše vysvětluje a když dojde na moje jméno "Lenka" blbě se na mě zadívá, nakloní hlavu na stranu (jako pejsek :-D ) a povídá "No neříkej mi, že jsi z čech?!" - no to mě po**r :-D Slovák!!! :-D No a aby toho nebylo málo, táhne mě okamžitě za ruku do druhé kuchyně a křičí: "Lenííí, vedu ti tady další Lenku!!" - cožééé prosím?! :-D Já jsem nadšená (ostatně jako vždycky ;) ) - češka a ještě k tomu jmenovkyně... ona sama asi moc šťastná není (předpokládám, že byla ráda, že má od čechů pokoj) a tak se jen představím a v tichosti zase klidím pryč :-D

Jsme v přijemném dormu pro 8 lidí s vlastní sociálkou - tak tady bude teď naše "doma" - po dlouhé době se tu na chvilku zasekneme - počítáme tak 6 nocí... To je dobrej čas na to se zabydlet - ty dvě noci jsou pro mě vždycky strašně málo - ale šest - to je jiná a navíc, když si tu můžu pokecat česky - ehm stejně na to vždycky zapomeneme a kecáme spolu anglicky :-D a pak se tomu vtipně zasmějeme :-D Takže teď nás čeká relax a šetřící režim - jíst (vařit), spát, číst, koukat na filmíky, opalovat se, surfovat a houpat se ve zdejších houpacích sítích, pecka - to mi půjde!

Jdeme očíhnout pláž - po pravdě jsem u vytržení - překrásná dlouhá pláž s našedlým pískem, který při odlivu kreslí překrásné obrazce. Ještě nikdy jsem nebyla na surfařské pláži - ale rozdíl je zjevný - všichni jsou ve vodě v surfařském oblečení vedle barevných a různě velikých prken - vypadají jako hejno hus, pohupujících se na vlnách, své pohledy směřují do nekonečných dálek oceánu a čekaji, až se na obzoru začne valit vlna, na kterou čekají - pak se vše dává do pohybu - odvážlivci nalehají rychle na prkna a rukama pádlují směrem ke břehu - vlna je táhne zpět aaaa plesk... Někteří ze vezou skoro až na břeh, jiní se v podstatě ani nehnuli z místa a jiní padají v nejrůznějších karambolech do vody... každopádně na pláži se opaluje jen pár človíčků a je tu několik málo plastových lehátek s deštníky, které jsou beztak úplně prázdné. Joooo to bude luxusních šest dní ;)

Po cestě do hostelu narážíme na samé akce jako "kuřecí křidýlka za 50centů" - Stevovi zajiskří očička - no jooo no, tak se vařit bude až zítra :-D To vám byla porce, že mi z toho bylo tááák těžko - fňuk fňuk - mně se tak stýská po mých salátcích a lehkém stravování - tohle mě ničí!!! Další akce, která nás zaujala byla "Ladies night - od devíti do půlnoci - holky pijou zdarma..." no to nené! Tak se teda vyfiknu a jde se na to - lidičky z hostelu nás nechávají ve štychu - prej pařili včera - béčka - tak jdeme sami (já se divím, že se ještě nemáme s drahým plný zuby - ale je tomu právě naopak, zvládáme to bravurně a ani si nelezeme na nervy - nechápu ;) ) A tak teda sedíme v baru, já lítám pro pití zdarma - fakt to funguje - speciální bar pro ženský a nalejou vám cokoliv z míchaných drinků (sice asi toho nejfujtajblíkovatějšího - hustý slovo, kde se ve mě vzalo? :-D - alkoholu... ale stále zdarma), takže vyškemrám 2 kelímky, sedíme v rohu a srkáme oba - Steve samozřejmě natajňáka - a tak tam sedíme a sledujeme okolí. Slečny, které nápadně pokukují po chlapech a snaží se navázat oční kontakt, pak si s chlapíkem chvilku povídají - a hle objevuje se její kamarád (pasák) a od mladíka žádá peníze - to jsou věci. Smějeme se opilejm mladejm žábám, který jsou úplně mimo... a já mezitím podstivě doplňuju naše kelímky :-D Po půlnoci zjistíme, že je všude kolem mrtvo a tak se v náručí motáme zpět do hostelu - spinkat... - dnešní útrata - 00 prd :-D

Ouuuuuuuuuuuu moje hlava - už nikdy alkohol zdarma - tfuj to byly patoky :-D ale slepý nejsme :-D Dnes (až se ten můj probudí z komatu) jdeme na pláž... než k tomu ale dojde běžím do supermárketu pro tousty, máslo a marmošku - joo to vám byla konečně normální snídoška! Taky jsem si stihla popovídat na Skype s některými z vás... No a hurá - jde se na to - plácnout se na sluníčko - musím zase nahodit trošku bronzu - se to nějako vyšusovalo za ty tři týdny... Steve si půjčuje prkno (za 10 doláčů - na celej den) a vrhá se bezhlavě do vln. To vám je to opalování hned zajímavějši, když se máte na co koukat :-D Vypadá to tak snadně - ale na drhou stranu mi je jasný, že já bych se na to prkno ani nevyškrábala, natož, abych na něm stála...

Den na pláži utíka strašně rychle... Pořád je na co koukat - nejen na ty blázny ve vlnách, ale je tu spousta pelikánů, kteří loví rybky - jejich nálety na vodní hladinu jsou fascinujíci. Po pláži ťapká spousta prodejců - někdy mám pocit, že jich je víc než opalujících se turistů a nedají pokoj a nedají, buď jsou to kokosy, cingrlátka a nebo takové ty ptačí píšťalky - ze začátku s úsměvem odmítám - při dvacátém otravování mám pocit že puknu :-D (to mám za to, že jsem ty roky otravovala zákazniky já!!!)

Po několika hodinách mi z vody vylézá úplně unavenej a vyždímanej človíček - tak vracíme prkno, nakupujeme v supermarketu ingredience na věču a po návratu do hostelu se s radostí vrhám do kuchyně. Opravdu mám takový ten pocit pohody a domova - Steve ulehá do houpací sítě a čte knížku a já si kouzlím těstovinky se sýrovo-žampiónovou omáčkou - voní to tu po česneku a bazalce, až všichni slintají... Robert má poznámku: "No jooo to jsou ty český kuchařky!" :) Ale největším pohlazením pro mně je Stevův spokojený výraz, když žvejká tu dobrotu a říká: "Jé, to je jako DOMA!"

Přilítla sem taková bouřka, že i elektřina vypadla... Tak tu tak sedíme po tmě a v tichosti v koupacích křeslech a sítích a koukáme, jak po obloze lítají ohromné blesky - hmmm vážení, vždyť tohle je naprostá dovolená snů (divoká, jasně že jo, ale plná výjmečných okamžiků, jako tento...)
PS: jsem rozhodnutá - zítra si půjčuju prkno!!!

13 Montezuma - Costa Rica - Blbnutí v dešti s čuníky na Ostrově želv :-D a sprcha v kapkách kalné vody

Tak zase zvoní budík, já se z toho zblázním, většinu dovolené vstáváme dřív, než tomu bylo, když jsme chodili do práce... Tma, ticho, ostatní spokojeně oddychují a my se v tichosti oblíkáme, hážu pyžamko a žabky do včera večer sbaleného báglu, telefonem (který tu používám jen jako budík a baterku :-D - už žádní zákazníci - to vám je po těch skoro sedmi letech v Telefonice takovej klid :-D) svítím pod postel, posbírám, co popadalo a plížíme se z pokoje... do koupelny - vyčistit zuby (samozřejmě pitnou vodou z láhve - ani tady v Costa Rice v luxus hostelu tomu moc nevěříme) a tradá na lov taxíků - kupodivu, jako by ho pro nás někdo objednal - červený taxík stojí přímo před hostelem, usměvavý pán nám pomáhá s bágly do kufru, Steve vysvětluje na jaký autobusový terminál chceme (jeho španělština se konečně trošku zlepšuje (u mě se bohužel nedá co zlepšovat - haha)  a už základy docela válí - na začátku jen kejval a když jsem se zeptala co se dozvěl - vždy jen nahodil žabí pysky a pokrčil rameny :-D

Všechno ohledně busu a zastávky jsme si pozjišťovali už včera, tak jdeme najisto, já si kupuju svoji zdejší závislost - čokoládové sušenky Chokis (jsou úplně labůžovatý), sedáme do takovýho obyč busu (konečně ani horko - jako v chicken busu, ale ani kosa jako v luxusáku... ideál). Jsem utahaná jako kotě a tak po chvilce koukání z okna na klasickou ranní dopravní zácpu ve směru do centra, upadám do kómatu - sem tam se probudím tím, jak mám zalehlé uši - to se mi tu stává furt - změna nadmořské výšky se pořád měni tak razantě, že musím stále vyrovnávat. Po hodince cesty do mě drahý šťouchá a ukazuje mi překrásné, džunglí pokryté kopce, kterými projíždíme po příjemné klikaté cestě, mezi kopci se drží malé pruhy mraků - vypadají jako pavučiny zachycené o větve stromů, které vlají ve větru (ne nadarmo se tyto lesy nazývají - Cloudy forests - nemám tucha jak to logicky přeložit, aby to v češtině neznělo blbě :-D - ale asi jsou to námi známé "Deštné pralesy"). No a jak jinak, než zase usínám - až mě vzbudí divnej pocit v nose - týýý vago strašný vlhko - jedním okem mrknu v pravo na Steva a chlubím se svým úžasný poznatkem a ten se jen pousměje ukáže prstem doleva a říká: "No aby ne, když jsi u Tichého oceánu." :-D Nené... kouknu vytřeštěně z okna - a fakt jo - obrovská šedá placka v sobě zrcadlí ještě neprobuzenou a pošmournou ranní oblohu, v dálce se vlní kopce pevniny polostrova, na který se potřebujeme dostat... Hladina je klidná, jen o břeh z šedého písku se tříští nežné vlnky. Polorozpadlé opuštěné domky rozprostírající se po pláži, houpačky zavěšené do stromů zejí prázdnotou, nikde ani duše (ani pejsek...) Otevírám okno - začíná být trošku horko - a do tváře mi vlítne syrová a drsná vůně tohoto oceánu - vůně rybářských lodí... (Steve řiká: "Vůně domova." - Haha to je dobrý, u nás to je vůně kravských hoven, na Nověm Zélandu vůně rybiny :-D ) Je zvláštvní, jak je Karibské moře a Pacifik naprosto o něčem jiném - nejen vůní, barvou, životem, slaností, ale dokonce i jejich hladiny nejsou ve stejné výšce (ale to uvidím na vlastní oči až v Panamském průplavu). Přijíždíme do přístavu, kde nás vyženou z busu, do ruky nám vtisknou růžový lísteček, který zanedlouho odevzdáváme o kousek dál a naloďujeme se na obr trajekt. Usedáme do restauračky k okýnku a cpeme se pečivem - snídaňka musí bejt :-D Pak nadšeně utíkám na vrchní palubu a kochám se při 90ti minutové plavbě přírodou. Nalevo se v dálce tyčí obrovské hory, které se schovávají v závoji oparu, malé rybářské loďky v porovnání s nimi vypadají jako malé hračky z Kinder vajíčka. Napravo z moře vykukují malé i monstrózní kamenné útvary, které pokrývá zelená přikrývka z mechu a trávy. Ve vzduchu nad námi krouží černí rackové s červenými hlavičkami a těsně nad hladinou balancují pelikáni lovíci svou rybí kořist...

Pak opět nasedáme do autobusu, ze kterého nás po půl hodině zase vyhánějí, abysme přesedli na místní katastrofický autobus, který nás táhne cestou-necestou k našemu cíli (na zadních třech sedačkách sedí rozvalený starší pán s prošedivělým vousem, který se táhne až po prsa... má veliké brýle, klobouk, hóóódně špinavé modré tílko, v kraťasech mezi nohama - které má do praku - díru jako do vrat, v rukách drží hole, má ovázaný kotník, který je totálně červený od dezinfekce... A smrdííí....ale tak strašně moc smrdííí... A aby toho nebylo málo, spokojemě si zpívá na celé kolo :-D )

Příroda je tu plná života. V korunách stromů můžete zahlédnout nejrůznější opice nebo pestrobarevné papoušky. Kolem poletují obrovští motýli - jen na ně s otevřenou pusou civím. Jinak se tu všude pasou krávy a koně...

Montezuma je malilinkaté turistické městečko (Jsou tu: dva ne zrovna levné - obchody s potravinami, jeden bankomat, pár předražených restaurací a barů, spousta hotelů a hostelů a dvě malé ušmudlané plážičky...) Nevím co se Stevovi na tomto místě při minulé návštěvě tak líbilo, že sem musel znovu - jelikož ani žádné vlny na surfování nevidím - příjde mi to i logické, jelikož jsme v zálivu... - a je mi líto těch jeho zklamaných dětských očí. :-P

Šplháme se kamenitou cestou k hostelu a ubytováváme se v malém pokojíku s obr postelí. Bohužel mají nějaký problém s vodou - neteče - ale prý to do hodinky opraví - ehm... :-D Sprcha musela počkat až do večera. Zvenku se ozývají prazvláštní zvuky, srandovně zpívající ptáci a něco, co zní jako postiženej pes - haleká to na celé kolo - prý jsou to nějaké opice... mazec!!

Jelikož je v Costa Rice tak draho, rozhodli jsme se nakoupit suroviny v supermarketu a udělala jsem nám báječnou česnekovou bagetku s česnekovým sýrem, rajčátkem a o trošku horší houbovou polívku z plechovky :-D A hned se šetří - zdá se, že v tomto rituálu budeme muset pokračovat (a to jsem se té kuchyni na dovolené bránila zuby nehty - holt penízky se kutálej a nejvíc právě na jídle a přepravě, přepravu neovlivníme, ale jídlo můžeme...)

Z ničeho nic se přihnala šílená bouřka, která nás zahnala dovnitř - sedíme tedy v pokoji, máme mega piknik v podobě všeho možného a nezdravého a koukáme na filmíky na tabletu:-D - uffff to vám je potom sladkém tak těžko, hlavně, když na to nejste zvyklí :-D

Druhý den opět brzy vstáváme (opice halekaly celou noc) a vyrážíme na celodenní výlet na Tortuga Island - počasí se na nás ze začátku i docela usmívá, bohužel mu to nevydrží dlouho - ale je to náš asi třetí deštivý den za naši dovolenou, takže si nemůžeme stěžovat. (Hlavně když je tu léto = období dešťů.) Po měsíci a půl si užíváme výlet, který má konečně nějakou organizaci. Vyplouváme s "pouhým" půlhodinovým zpožděním (co to je proti 1,5 hodině v předcházejícich zemích? :-D ), přijemně nás přivítají 3 vymakaní borci, kteří ovládají perfektně angličtinu, ukazují nám pobřeží, pláže, vodopády... dokonce vidíme i delfíny. Chytli jsme i dobrou skupinu lidí, příjemně se s nimi povídá. Na pláži Tortuga Islandu vykládáme kuchaře, který nám bude kuchtit obídek a my se vydáváme šnorchlovat. Voda je bohužel zakalená deštěm, sluníčko je schované za mraky a my zhejčkaní karibikem jsme po půl hodince hotoví a lezeme do lodě, otevíráme pivko a čekáme, až se ostatní nabaží koukáním na rybičky :-D Najednou se z oceánu přivalí mrak jak hrom a leje a leje a leje...joooo a taky fouká a fouká a fouká - brrrrr. Já sedím pod stříškou uprostřed lodi na zemi, zachumlaná do ručníku (haha studená plechovka v ruce moc nepomáhá :-D ) a schovaná před přírodními jevy, usrkávám ledové pivko :-D Ostatní skáčou zpět do vody, která je oproti ledovému vzduchu jako kafe - ani mě nehne :-D

Na druhou část šnorchlovacího výletu už vyráží jen půlka posádky - my s druhou půlkou jsme odvezeni zpět na ostrov (ke kuchaři ;) ) - fakt ta viditelnost ve vodě nestála za námahu a drkotání zubama. Dávám se do řeči s kuchařem, který v altánku připravuje oběd... koukam mu vtíravě pod ruce, ptám se na koření a omáčky, nakonec se mu vnutím až ke grilu, kde se krásně ohřívám (zatím co ostatní mrznou a závistivě na mě koukají - no co, měli se vnutit oni :-D ) Kuchař mi davá oždibovat, ochutnávat - no mám se jako v ráji - rozhodně líp, než kdybych v tom lijáku šnorchlovala :-P Steve pobíhá v dešti jako malej kluk - objevuje zákoutí ostrova, fotí zdejší čuniky a je nadmíru spokojen :-D - někdy je to výhoda, že jsou ti chlapi jako děti :-D Já se učím krájet a ořezávat rybičku - teda obr rybu - nenašla jsem překlad do češtiny, jmenuje se Marlin - taková ta velká se špičatým čumákem :-D Maso má krásné a tmavé - filety bez kostí. Připravujeme ji v rajčatové omáčce, česnekové pastě, cibuli, limetce, rozmarynu s trochou papriky - to vám byla mňamka - masíčko chutná jako kombinace mezi tuňákem a lososem - s rozmarýnovýma brambůrkama (pro nerybaře bylo kuřátko ;) ). Jako desert jsme dostali kupu melounu a ananasu - no a samozřejmě jsme postupně vyprázdnili zásoby piva (mimochodem zdejší Pilsner se našemu nedá rovnat :) ).

Pak už jen půl hodinky zevlujeme na ostrově - věřím, že když svítí sluníčko, musí tu být překrásně! Tvrdí to i postarší paní, se kterou jsem se zapovídala - lítá sem dlouhé roky - stále na jedno a to samé místo. Každý rok stejné výlety, jako třeba tento... (Nechápu - proč lidi neobjevují jiná krásná místa a zakrsnou na jednom místě, které se poté sice stane krásnou nostalgií - ale co z toho? ) Je čas se dát na cestu zpět - balíme batůžky a tašky do obrovských černých pytlů a běžíme v ledových kapkách deště do lodi - týjo, snad těch 45 minut přežiju. Balím se do ručníku, který mě chrání před studeným větrem - i když zanedlouho řádně nasákne spoustou vody a ztěžkne - stále je to lepší než mrznout jen v bikinkách. Sedíme jak skřítkové v lodi, která poskakuje v obrovských vlnách - je to jako horská dráha (pištíme a smějeme se - nikdo není bručoun - užíváme si ten výlet tak jak je - se vším všudy).

...a v ten okamžik, kdy tam tak sedím v klubíčku, zachumlaná v mokrém ručníku a prudce zavírám oči, jelikož se veliké kapky a vítr opírají do mé tváře... myslím na vás... na vás všechny, kteří čtou tyto řadky... Díky vám je tato cesta úplně jiná - lepší. To vy mě nutíte se na věci dívat z různých úhlů... Neproplouvám tím jen tak, ale uvědomuji si každou vůni, chuť, život a skrytou krásu toho co se kolem mě děje... Nebýt vás, asi si neuvědomim, že "Želví ostrov" voní po liliích, že ukradený chleba tajně namočený v česnekové omáčce je mnohem lahodnější, než ten, co mi přinesli na talíři a hlavně, že i na dnešním deštivém dni je něco báječného, živelného a nezapomenutelného - usmívám se i v tom obrovském lijáku - a děkuji za to právě VÁM!!!Jen díky vám je každý můj jedinečný zážitek zapsán - a až budu příště vyprávět zážitky z cest - na nic nezapomenu - jako po cestování v Americe - ono se toho děje tolik, že nové zážizky zalepí ty starší a znovu a znovu - až z toho máte jednu samolepkovou hromadu :-D

Když naše loďka zakotví a my vyskakujeme ven - nepřeju si nic jiného, než horký čaj a horkou sprchu... Bohužel, nejen že v hostelu teplá voda neteče - ona zase neteče vůbec - tak jsem zmrzlinka zmrzlá, ulepená od soli, zachumlaná v postýlce a čekám na zázrak - haha joooo zázrak - nakonec jsem se myla ve studených kapkách né zrovna nejčistší vody (asi mají někde v potrubí řádnou ďouru - kterou v tom dešti asi těžko někdo opraví...) Drahý pro jistotu nevlezl do sprchy vůbec (to bude zejtra smrádek při dalším pětihodinovém přesunu) - udělal dobře - jelikož já se po té nezapomenutelné kapkózní sprše drbu :-D nu nic, lupnu tam prášek proti alergii a je po starostech :-D To je divoký život holky s batohem na zádech :-D

K véče si dáváme lahodonou... instantní polívku za dolar a je taky dobře :-D a zítra hurá do Tamarindo - zdá se, že je to jedna z nej surfařských pláží, tak jsem zvědavá :-D

Kvalite fotek tentokráte né tak dobrá - brali jsem s sebou jen GoPro a pršelo :/

12 San José - Costa Rica - Město mnoha tváří - aneb, nesuď podle obalu!

...město mnoha tváří, které mi i za jeden den přirostlo k srdci...

Cesta z Tica bus terminálu do hostelu se zdá být malým dobrodružstvím... Nechce se nám platit za taxi - a přeci nejsme nějaký Béčka a ty necelý dva kiláky zmáknem ;) Nastudujeme cestu, běháme po terminálu a chytáme wifi :-D aby se nám načetla mapa do telefonu - trubka se nám zasekla někde v San Salvadoru :-D Bágl letí na záda (chudák, už je pekelně ušmudlanej - a to byl tak krásnej, novej... ) a vyrážíme napříč do džungle města... Naštěstí je cca 5 odpoledne - takže ještě světlo. Steve mě má stále pod dohledem - co blbne - vždyť to nevypadá zase tak nebezpečně. Po pár minutách nás zastavují dva policisté - mluví plynně anglicky - prý jsou to specializovaní policicsté přímo pro turisty. Ptají se, kam jdeme, doporučují nám telefon schovat a do ruky nám dávají papírovou mapičku s nákresem kudy jít. Prý nás čeká procházka ne zrovna bezpečnou čtvrtí - prý na nás budou lidé pokřikovat, ale když jsme dva, nemusíme se prý bát... No pane jo - tak ofafrně ofafrně - už se mi tu tak bezpečno nezdá :-D

Město mi připomíná takové menší ušmudlané San Francisco. Silnice se vlní nahoru a dolů a po sranách jsou jen uzonké chodníčky s tíží pro jednu osobu - úžasný zážitek s těžkou krosnou na zádech po hodinách strávených v buse... Nožičky mám jako z olova a držet se ve stopách Steva - který když natáhne krok, tak já jsem v lehkém sprintu - to není žádná sranda. Ale mlčím, dejchám a nechávám "pána tvorstva" aby vedl (to má ten svůj důležitej výraz, je podrážděnej a lehce zmatkuje) - tak si vždy držím dekórum, vše mám pod palcem a když se vyskytne nějakej nečekanej problém, popošťouchnu ho tam, kam potřebuje, aby svoje poslání "vůdce" zmákl na jedničku - no a já ho pak poplácám po rameni, jakej je borec! :-D

Opravdu se dostáváme do čtvrti, kde mi lehce cvaká prdel - ono být jediná blondýna s modrýma očima široko daleko v těchto zemích není vždycky výhra - a v tento okamžik tuplem. Už jsem si zvykla, že na mě všichni civí, že jsou kvůli mě skoro autonehody, chlapi si můžou hlavy vykroutit (a to můžu mít za sebou prozvracenej den, být upatlaná, nenamalovaná a v nejhorších hadrech, s krosnou na zádech) prostě čuměj furt!

Černí bezdomovci sedící při zdech budov nevoní zrovna libě, všude se váleji odpadky - na to si ale v těchto zemích zvyknete (popeláři prostě nejsou - takže tím pádem ani odpadkové koše ne - někdy mě to dost štve - neumím hodit odpadky na zem - a to vás k tomu zdejší i nabádají, když vás vidí nešťastně poletující s upatlaným obalem od nanuka v ruce a hledající odpaďák). Někteří lidé na nás cosi pokřikují, jiní chtějí peníze, o bláznech, kteří před vámi zběsile mávají rukama ani nemluvím. Neustále se ohlížíme, jestli nám náhodou není někdo v patách... Míjíme spousty skladů, autobusových terminálů různých společností, autoopraven, barů s oprejskanou omítkou a lítačkama jak do salonu...

Naštěstí se po takových 15ti minutách dostáváme do jakž tak přijatelného centra (kde i ty odpadkový koše jsou :-D ). Když mi Steve ukazuje náš hostel, nevěřícně mrkám - no tak to bude asi průser - to nevypadá moc hezky. Zvoníme na zvonek u plechových dveří, otevře se jen malé zamřížované okénko - jako v mafiánských filmech - a teprve potom nás usměvavý zaměstnanec pouští dovnitř. Vážení přátelé - tady platí, že nemáme soudit věci podle obalu - protože tenhle hostel je prostě peckózní! (Musela jsem vám to i vyfotit ;) )

Ubytovaní jsme v dormu pro 9 lidí - opět já a osm chlapů - jak já to dělám? :-D Jsme docela rádi, že jsme mezi lidmi - po pěti dnech cestování a samotky to bylo potřeba! Dávám si VAŘÍCÍ sprchu (jooooooo!!!), umejvám si vlásky, vyhrabu ze spoda krosny líčidla - řeknu vám, že je to báječný pocit, zase vidět tu hezkou ženskou v zrcadle :-D - se mi po ní už docela stejskalo (myslim si, že nejenom mě :-D ) Holt dnes bude "party night"!!! Vytahuju z tašky rum (který si mimochodem vezeme až z Lanquin Guatemaly - prostě se teď detoxovalo :-D ), ředíme ho kolou a jako puberťáci to pijeme z petky - se holt někdy musí zavzpomínat na staré dobré časy :-D V jedenáct večer se skáče do extra levných taxíků a tradá do víru velkoměsta - naštěstí s sebou máme výjmečně řidičáky, protože jinak do barů nepouštěj (i když jste prošedivělí :-D ). Bohužel při úterku poloprázdno - ale Tequila je za dolar - když jste blondýnka, tak zadara :-D no nepíj to :-D To vám je po chvíli fuk, že je parket poloprázdnej - holt se jedou bomby, do doby, kdy mi je naznačeno, že už bych asi měla pít jen vodu - no to jsem se teda pekelně vztekala :-D "Ano tati!" :-D - díky bohu, za toho báječnýho chlapa, kterej za mě ví, kdy mám dost - jinak bych to asi nepřežila... :-D

Krutá jsou rána opilcova - o to horší, když 7 lidí z pokoje ráno balí a chystá se na autobus. A když je to 7 metroušů, kteří se sprejují a voňavkují tak, že jste nuceni opustit pokoj, abyste mohli dejchat... Holt nezbejvá nic jinýho, než vstávat.

Objevujeme město, které je opět obklíčeno hradbou hor, utápějících se v mracích. Centrum má své kouzlo... Náměstíčka plná holubů, muzea, divadlo, překrásná pošta v barokním stylu... Spousta stánečků s ovocem a zeleninou jejichž majitelé srandovně pokřikují - najdete tu melouny, jablka, spoustu avokád, banánů, litchi, dračí ovoce a taky spoustu neidentifikovatelných kousků, které jsem v životě neviděla. Je to město mnoha prolínajicích se vůní - od sladkého pečiva, přes vůni vypraného pradla, parfemy po vůni kukuřice, ovoce a doutníků.

Ulice jsou plné lidí - už to nejsou malí guatemalci - ale je tu i dost vysokých lidí, už z davu nevykukujeme a ani nezáříme světlou barvou kůže - je tu spousta národností (což je příjemné - bohužel blondýnky stále v malém počtu). Pobíhá tu spousta zdravotníků ze zdejších nemocnic - v krásných různobarevných úborech, vyšňoření úředníci, pouliční prodavači, muzikanti hrající na housle, bubny, kytary... se smíchem pobíhající děti, které radostně tleskají, když vyplaší desítky holubů, kteří se jako oblak prachu vznesou vzhůru a zase usednou k zemi. Všude nespočet fast foodů - většinou se jedná o kuře na milión způsobů. Ulicemi brázdí stovky červených taxíků a duhových autobusů. Takový krásný mumraj - to je moje! Stále se zastavuji a na něco civím. Nedej bože, když mi lehce ulítnou boky a zavlním se při chůzi do rytmů bongo bubínků - to je najednou milion pohvyzdování, troubení, mrkání a pokřikování (co na tom, že si mě vede jinej chlap - jako by ho neviděli).

Příjemně nás překvapilo, že tu hodně lidí umí anglicky - narozdíl například od El Salvadoru nebo Nicaraguy, kde se NIKDO ani trochu nesnažil... V informacích nám náramě pomohli najít vše co potřebujeme (jako např. prádelnu - ta v hostelu je neuvěřitelně drahá), vyfasovali jsme mapičku s přehledným nákresem co a jak - paráda.

Opravdu jsem z centra nadšená - ale když jdete o pár bloků dál, vidíte ten skok do nebezpečného okolí... Kde vám pán skoro ruce utrhne za to, že vytáhnete narychlo foťák (prostě jsem ten kostel musela vyfotit) a klepe si na čelo, jaký jsme idioti, že v takové čtvrti něco takového vůbec máme s sebou a ještě to vytáhneme na denní světlo.

Krásný střízlivějící den to byl - dokonce jsem dnes poprvé prohlásila "tak tenhle burgr je fakt dobrej" - a to jsme seděli v mnou nenáviděném Mekáči (holt nejlevnější volba někdy vyhrává - hlavně ve dny "levného provozu" :-D ). Měli jsme bomba jogurtovou zmrzku a jediné co bych na dnešku změnila, je čas strávený na záchodě - bože já už nechcííí!!! :-D

Tak a zítra už se jede (v 6 ráno) zase o kus dál - čeká nás pobřeží Montezuma ;) - no a taky 6tihodinová cesta - která zahrnuje i trajekt - jeeeeej!!!