Člověku se hned líp spí, když je umytej a voňavoučkej, to vám povím. Jsem opět vzhůru před budíčkem - už je světlo a kohouti v dálce zase řvou. Chrápající stan je na druhém konci stanového rozpoložení - takže k nám doznívá jen tiché chrupkání. Na stan dopadají něžné kapky - asi mrholí - zatraceně! Opět naprosto přesně v šest klepou na stan - tentokráte bez Coca čaje - co je tohle za spravedlnost - já chciiii čaaaaaaj!!!! To teda budu pěkně mrzutá! :-D
No tak nakonec zjišťuji, že ve stanu už jeden mrzout je... Chudinka moje malinkatá - má záda pokrytá štípanci (spal bez trička a asi se v noci odkryl) - ale že jich je!!! Nadává - sprostý slova lítaj vzduchem a šije sebou jako by měl nějakej záchvat. No jooo - jsme ty potvory malý večer zapomněli vyvraždit - a hele tady je jedna písečná muška, tady druhá a támhle třetí: "Zavraždi jeeeee!!!" křičí na mě v agónii Steve - a tak poctivě vraždím. Potom beru gel proti štípancům a mažu mu záda - je jak malej klučina, sedí tam, má nabubřelou pusu a úplně mi ho je líto. "Tak já spočítám kolik jich tam máš... jedna, dva..." mažu mu postupně štípanec za štípancem - dostáváme se k číslu 38 - uf... a to jich má desítky na lýtkách a kotnících ze včerejší noci...
Když vylezeme ze stanu, je mi jasný, že bude "frajeřit" tím jak ho ty potvory sežraly a vlastně se stává hrdinou, kterýho všichni litujou... Haha, tak to jen tiše přehlížím... to je prostě ta chlapská nátura. :-D Stále poprchává, z okapů tečou čurky vody a všechny kopce se halí do šál upletených z těžkých mraků. "A hele támhle je modro!!!!" vykřiknu na celé kolo a prstem ukazuji do dálky. Tak snad se to umoudří. Baštíme poslední společnou snídani, k obědu dostáváme krabičku s těstovinama, umělou vidličkou a mini pitíčko. A už už nás honěj na cestu. Všichni chodíme jako namožené kačeny a balíme se do pláštěnek a nepromokavek - všechny bágly mají taky svou vlastní "pláštěnku" :-D a když ne - holt domácí výroba z igelitových tašek funguje bravurně. :-D Půlka skupiny jde dnes Ziplinovat (takže se vyhnou první půlce tracku). My jsme si užili báječný ziplinování v Costa Rice a tak se nám za šest sklouznutí nechce utrácet penízky. Dobrovolně se tedy pouštíme na posledních 20km tracku směr Aguascalientes (městečko pod Machu Picchu)... (ježiš to zní tak děsivě - nožičky se brání a ne a ne jim vysvětlit, že musí ještě minimálně dva dny fungovat - bouří se!)
Nejdříve se brodíme bahnem městských cest, dostáváme se do banánových plantáží a nakonec ťapkáme do něžného kopce na pravé straně toho obrovského údolí, kde jsme se včera čvachtali v termálech. Přestává pršet a po pravdě je neuvěřitelná vlhkost vzduchu... Tato cesta se nakonec ukazuje být docela rušnou - neustále se vyhýbáme velkých náklaďákům a autobusům (které jsou plné lenochů). Snažíme se vždy čekat na straně ke stráni (ne nad propastí) - jak nás to učil Miguel... Haha sice mluvil v kontextu s koňmi a jejich velkých nákladech (prý jsou to chytrá stvoření a neshodili by nás naschvál - ale že prý neumí počítat s velkým nákladem na hřbetu a šup - už bysme se kutáleli...) - s náklaďáky to ale určitě risovat nebudeme taky :-D
Naše skupinka se přidává k dalším dvoum (Salkantay) skupinám a tak nás je požehnaně. (Skupina Jungle Tracku si zase veze zadek v autobuse, jak jinak.) Cesta se sice line vzhůru, ale není to tak zlý (jdeme prostě proti proudu řeky) a tak máme i energii debatit. Dáváme se do řeči s Georgiem (tím Američanem původem z Ruska) - ze začátku se nám zdálo,že nás nemá rád, ale nakonec z něj vylezlo, že měl trošku problémy s nadmořskou výškou a že mu bylo první tři dny fakt špatně... Tak to se pak vše vysvětluje a po pravdě, klobouček dolů - já bych to asi ve špatném zdravotním stavu nedala! Vyklubal se z něj hodně příjemnej človíček a cesta s ním utíká rychle. Jen ty chlapy fakt lituju - nevím proč, ale dneska neseme všechny svoje věci - jj všechny - takže to co se vezlo na mulách (našich 10kg) nese drahý na hřbetu - to samé i ostatní. Drahý se s tím statečně pere - v zadu má krosnu, ve předu jeho 6ti kilovej batůžek - já bych asi umřela. Sice mu hrdinsky nabízím, že se s ním budu střídat, ale nechce o tom nic slyšet. Ale to byste měli vidět ostatní - kteří s tím vůbec nepočítali - visí na nich milióny batůžků na nichž jsou ještě omotaný igelitky a je vidět, že se s tím některý slečny hodně perou... No blbá nebudu - i když bych jim nejraději nabídla pomoc - ne ne - máš sama co dělat se sebou, trubko.
Cesta je nekonečná - vlní se jen lehce - sem tam přelezeme most na druhý břeh řeky a za pár kiláčku zase zpátky na první. Písečný mušky nám lítají před obličejem - vlastně jsou úplně všude - některý i plivu... Teče z nás jako z volů - sice kolem nejsou žádný pralesy - ale je takový vlhko, že se nám rosí kůže - takže jsme naprosto durch (já radši mlčím - ale drahého můžu ždímat). Každá přestávka je pro mě utrpením - nejen, že mě žere všechno co kolem proletí, že mi vychladnou všechny svaly v těle, ale ty chodidla - ouuuu zabere to vždy dobrej kiláček, než je zase rozchodím. Cesta se zdá nejen nekonečná, ale hlavně naprosto nudná... Jediné, co nám sem tam připraví překvapení, je řeka a vodopády vytékající ze skal. Se Stevem fotíme a natáčíme a tak se nám na chvilku povede, že nám skupina uteče hodně daleko - ale jak říkám - cesta je skoro rovná a hlavně nudná (to znamená žádný stromy - takže máme všechny členy skupiny stále v dohledu). "Hele támhle - tamhleta velká hora - to je Machu Picchu ze zadu!" zvolá vítězoslavně drahý. Stojím tam a koukám na tu velkou špičatou horu... Páni... nějako mi to začíná dotejkat - já budu zítra normálně na Machu Picchu... týýýjo, potřebuju, aby mě někdo štípnul, že se mi to nezdá. Hora je pro nás takovým adrenalinem, že se nám daří přidat na tempu, že naši skupinku během několika minut doženeme - předběhneme umírající Brazilky a dokonce se dostáváme do čela skupiny .... haha ono to bude asi tím, že před sebou máme vidinu oběda... Už už tam budeme - hlásí drahý. Dostáváme se k Check-pointu, kde se musíme zapsat - jména, národnosti, číslo pasu a věk... no a pak nás pouštějí dál. Dostáváme se na vlakové koleje - to je znamení, že za sebou máme půlku dnešní "procházky" :-D a taky že jo - zalézáme do jedné zdejší "restauračky" - rozumějte polorozpadlou dřevěnou kůlničku plnou stolů a laviček - haha, ale mají tady i dvě velký LCD televize - normálně sedáme a koukáme na to s vykulenýma očima, jako bysme televizi v životě neviděli - haha televize? Co to je?! Otevíráme s upřeným pohledem k TV naše obědové krabičky a ujídáme těstoviny s kuřetem a rýži - jj tady dávají rýži úplně ke všemu a je jedno, jestli máte maso s hranolkama, vždycky tam bude rýže navíc, nebo klobásu? No jasně že s rýží! Divím se, že nám ještě neleze ušima. Rýže je prostě všudeeeee!
Těch 11 km jsme zvládli nějako rychle a tak musíme čekat na druhou "ziplinovou" skupinu... Ze začátku nám to moc nevadí - protože čumíme na komedii - horší je, když nám to přepnou na nějakej místní fotbalovej zápas - šílený, nedá se na to koukat a v hledišti je vidět asi 100 lidí: "Proooooč? My chceme fiiiiilm!" bezúspěšně protestujeme. A tak tam sedíme jako nabubřelý děti a jen se smějeme těm amatérům, kteří běhají po zeleném trávníku plným drnů a snaží se kopnout do toho kulatýho nesmyslu... Naštěstí před vchodem zastavuje autobus a z něj vyskakují naprosto odpočinutí a vyfrešovaní "zimplinaři" - haha tady je evidentní, kdo se za dopoledne nadřel víc. Pouštějí se hladově do svých obědových krabiček. Se Stevem jdeme objevovat zdejší zboží - no nic moc extra výběr... A hele, drahý se vrhá na mrazák plnej nanuků - to je jeho... Zatímco já jsem u regálku s ovocem a zeleninou (jak jinak) - tak je to jasný: jeden nanuk, 2x kola a jedna obři papaya! Sedáme spokojeně ke stolku, já z batůžku vytáhnu Stevův obří nůž a loupu a krájím tu dobrotu... samozřejmě to celý nezbaštím a tak kousek nakrájím i ostatním (po papaye se zapráší během pár okamžiků). Konečně Miguel velí a my se chystáme na cestu.
Prvních deset minut je prudce do kopce - šlapeme vzhůru do stráně, která je pokrytá banánovníky a avokádovými stromy. Není čas a ani síla obdivovat - prostě šlapeme, dejcháme a já jsem šťastná, že tu debilni krosnu nenesu já - to bych fakt nedala - i když jsem bojovník, tak se vidím jak ležím uprostřed té hlíny čumákem dolů a brečím, že už nechci a nemůžu dál. Konečně se vyšplháme k dalšímu kolejišti - tak prý máme jít stále podél trati (haha pozor na vlak - jsem si ze začátku myslela, že si dělá prdelky, ale ono neeee)... A tak všichni pokorně ťapkáme po cestě plné kamení vedle trati... samozřejmě se cesta sem tam ztratí a tak nám nezbývá než jít přímo po dřevěných pilířích, pod kterými se sem tam objeví díra a propast :-D no nezbývá nic jinýho, než neustále koukat pod nohy, abysme si nezlomili kotník - nebo rovnou oba. Trať v podstatě vede okolo veliké (Machu Picchácké) hory - a dělá to krásných 9 km... mohu vám říct, že těchto 9 km je naprosto vražedných a nekončících. V popředí skupiny se drží ziplinaři - jak jinak - odpočatí a svěží... My ostatní klopýtáme a očumujeme co se dá, jen abysme si mohli odpočinout. A že je na co koukat. Dostali jsme se opět do zarostlé džungle plné řvoucích papoušků, jen mi tu chybí opičky ve větvích (teda hlavně Stevovi, který vypráví, jak tu před pěti lety byly)... Všude kolem je spousta krásných květin, které mě nenechají v klidu a tak je očumuju, očichávám a fotím... Ze všech stran se ozývá zpěv nejrůžnějších ptáků a vzduch je provoněn zvláštní příjemnou vůní... Stále s posvátným pocitem vzhlížím vzhůru ke kopcům - ty vago, už jsem tak blízko!!! A hele, na kopcích jsou vidět ruiny - když si je foťákem přiblížím, dokonce vidím i turisty... aaaa já chci - hned teď!!!! Chjo... proč ta cesta utíká tak pomalu?!
Z dálky se začíná přibližovat dunivý zvuk.... a pak vzduch prořízne hlasité toubení - vlaaaaaak!!! Fakt tady jezdej vlaky!!! "No a co sis myslela?" směje se mi Steve... Vlak projíždí pomalou rychlostí kolem nás - překvapivě je plný Peruánců - a hele na tu první třídu - to je masakr!!! Naprosto luxusní s lampičkami a prosklenou střechou - haha asi nějaký pracháči. :-D Najednou Steve zasyčí bolestí - blbě se otočil a jeho bolavé koleno se dostalo do nějaké blbé rotace... pajdá... asi trpí... nene, určitě trpí... "Tak já vezmu tu krosnu, pojď!" Ajéééé - prej ani náhodou. Když mu to nabízím po páte, začíná být nevrlej a tak ho tedy nechávám trpět, jen ho lituju... asi chce být za hrdinu, nebo co... ať je tedy po jeho.
Mám pocit, že už musíme být každým okamžikem v Aguascalientes - ale drahý ukazuje na další šílenou horu v dálce a říká, že je to až za ní - že ji musíme celou obejít... Maminko, já nechci - já už nechci ťapkat - bolej mě nožičky! Jestli jste někdy viděli naprosto unavenýho a vyčerpanýho človíčka, který zakopává o vlastní nohy - tak to jsme přesně my - celá naše skupina vypadá jako stádo unavených loutek... V protisměru nás míjí desítky vysmátých Izraelců - Jungle Track - jako že nejsem rasista a nemám s lidmi problém - tihle nafiflení namyšlenci mi vždycky hnou žlučí... nevyhnou se, nepozdraví a nesou se jako největší frajeři - kdybych měla sílu, tak jim nejraději podrazím nohy... (Bohužel to tak cítí všichni, se kterými jsme se potkali.) Haha hlavně klííííd!!!!
Už jsme tůůůů - už vidím vlakovou zastávku... a hele zbytek naší skupiny - čekají na nás a dalších pět slimáčku za námi... Ouuuu prej ještě 20 min... já necííííí!!! Už se vidím pod horkou sprchou a pak v posteli... A tak otupěle kráčíme dál - v poněkud lepší náladě - víme že jsme nadosah. Po pravé straně se honosí velký most přes řeku, Miguel nám ukazuje, že tady máme zítra ráno v 4:30 čekat se vstupenkou a pasem v ruce, aby nás v pět ráno pustili na "schody smrti" směr ruiny... Při uvědomění si, jak brzy ráno budu vstávat, se mi dělá mdlo... ještě to musíš vydržet, Leni - vždyť kvůli tomuhle jsi tady. Po cestě se vyhýbáme desítkám autobusů, které vozí turisty dolů z Machu Pichcu - jsou naprosto natřískaný. (Haha auta tady neuvidíte - i tyto autobusy sem byli dovezeny nákladními vlaky - cesta sem prostě nevede...) Heleeeee první budovy - no kdybyste viděli to naše nadšení z civilizace. Městečko je malinkaté, ale překrásné - kdybyste viděli ty nóbl hotely, které lemují čirou šumící řeku, ve které se válí velké bílé balvany obroušené dohladka... Motáme se v davu turistů, kteří se jen procházejí po centru... my jdeme jako bezduší s vidinou odpočinku... Náměstíčko!!! To byl náš cííííl!!! Jsme tu!!!! Hodíme pár rychlých fotek a už nás Miguel žene směr hotely (jsme rozdělení do tří různých hotelů, podle toho, kdo má jakou rezervaci a přes jako agenturu tento track dělá...)
Na recepci na nás už čekají, vrážejí mi do ruky klíček od Private roomu (ve třetím patře) - no teda ještě schody do toho... Drahý naprosto trpí - koleno ho nenese... aaaaaa ... otevíráme dveře.... hážeme krosny na zem, sundáváme smradlavý boty a skáčeme na pérující měkoučkou postel!
RÁÁÁÁÁÁJ!!!! Jen ležím a dejchám... nemám sílu na nic... Po půl hodině se dosoukám do sprchy - chyba - měla jsem tam skočit hned - ostatní nám vyplácali horkou vodu - fňuk - takže v Aguascalientes (v překladu Horkévody) se sprchujeme ve studené... peklo!!! Ale i tak ze sebe ráda smeju ten prach a pot! Studené sprchy - to je prostě náš jeden velkej nekonečnej příběh - prostě nám není přáno. Místo toho, abysme šli objevovat město, tak opět leháme zpět pod peřinu - je pěkná zima - no jooo, jsme přece jenom pořád vysoko v horách, jen nechápu, proč nikoho nenapadlo sem zabudovat topení. :-/
Chytáme hodně pomalou wifinku a nějaký mobilní signál a tak dáváme světu vědět, že jsme přežili a v 17:40 se nedobrovolně soukáme ven z vyhřátých postýlek - máme sraz na náměstíčku a jdeme na poslední společnou večeři do nějaké zdejší restaurace (v ceně)... Všichni vypadají čistě a voňavě - v čistém oblečení a se spokojeným výrazem (že už nemusí nikam šlapat). Hladově následujem Miguela, který nás vede přes celé město... ouuuuu a já myslela, že už mám dneska s chozením padla :-D - všichni jsme jak rozmazlení a unavení fagani - jen nám jednu třísknout - fakt! :-D
Jůůůůů restaurace je naprosto famózní - no prvotřídní - pod zadkem zvířecí kožešinky a prostřeno jak pro krále. Obsluha před nás háže jídelák s menu, ze kterého si můžeme vybrat a taky naprosto předraženej nápoják (haha pití není v ceně - jak jinak...) No nic, s drahým jsme se shodli, že se plácnem přes kapsu - a tak si objednávám (ještě s dalšími čtyřmi) láhev dobrého červeného Argentinského vína - bože jak mě se po tom víně stejskalo! A Steve se rozhodl pro "Maracuya sour" - zdejší tradiční nápoj. (Normálně se zde pije "Pisco sour". Pisco je zdejší alkohol vyráběný z hroznového vína - našlehají vám to s vaječným bílkem, limetkovým likérem a cukrem... nechutná to zase tak špatně... No a pak dělají různé ovocné varianty tohoto drinku... Pokud někdy pojedete do Peru - MUSÍTE ochutnat! :-D - Jinak jste nikdy nikdy nebyli v Peru!!!! )
Večeře se line v příjemné atmosféře - dokonce ani to jídlo nechutná tak špatně - já mám hovězí steak (haha průhledný plátek pokrytý nějakým šíleně slaným kořením) a drahý dostal o něco lepší kuřecí prsíčko... Porcičky jsou malinkaté, ale když je to zadara... :-D Náladu mi lepší sklenka naprosto vynikajícího vína - tak takovou dobrotu jsem neměla od té doby, co jsem opustila ČR - chápete ty muka?!?! Pocucávám ho jako nejposvátnější mok - a kdybych mohla tu láhev a skleničku vyždímat, tak to udělám... :-D (alkoholik :-D) Od Miguela dostáváme dotazníčky s tím, jak jsme byli se vším spokojeni a nakonec nám rozdává vstupenky na Machu Picchu a jízdenky na zítřejší večerní vlak zpět do Cusca. (Náš je až v 21:50 - no to bude pernej den - to se dostaneme na hostel tak ve dvě ráno... kroutíme očima...) Po večeři se se všemi rozloučíme a v nočních uličkách, které jsou překvapivě plné života ťapkáme do zdejšího tržiště, nakoupit si nějaké nezdravosti na zítra... (ono to nahoře na Machu bude stát randál!) Kupujeme nějaký sůši, oříšky (pro mě) a naprosto bombastickej Maraqujovej džus!!! Miluju ho!!! :-D Nakonec míříme ještě směr autobusové nádraží (rozumějte mini pidi zastávečku) a jdeme Stevovi koupit jízdenku na autobus na zítřejší ráno - s tím kolenem ty schody postě nedá ... no a co - vždyť už si je nahoru jednou šplhnul pět let zpátky. Nemám mu to za zlé - ono ho to koleno asi fakt pěkně bolí. "Zpáteční lístek na bus, prosím..." slečna za okýnkem na nás jen koukne, zakroutí hlavou a okýnko zavře a nezapomene přes něj přetáhnout závěs... Nevěřícně koukáme na sebe a zpátky na okýnko... ani ťukání nepomáhá... kouknu na hodinky (20:01) - no to si dělá prdelky?! Co teď? Když bude Steve ráno čekat na lístek, tak nestihne první autobus nahoru - aby se k nám mohl přidat. Trošku panikaříme a spěcháme zpět do hotelu, kde vše vyprávíme Miguelovi - ten se jen směje a říká - to je divný, normálně mají do devíti - já jsem si taky chtěl jízdenku koupit... Tak nás uklidní, že to ráno se Stevem nějako zmáknou - že má být ve 4:30 na nádraží.... Vyzvedneme si ještě zabalenou snídaní, kterou nám připravil hotel (nechutnej sladkej chleba s ještě nechutnějším sýrem, pitíčko, banán a sušenky...)
V pokoji si vše nachystám na brzké ráno - čelovku, pití, jídlo. Hlavně nabít foťák a kameru... a uááááá já snad neusnu... zítra! Zítra je ten velkej den!!!! Zítra.... chrrrrrrrrr
