24 Zvracecí kontest a šňupání wasabi - 4tý den plavby po Karibiku

Kupodivu ta noc nebyla zase tak strašná - asi proto, že včera nesvítilo sluníčko a tak loď nebyla tak rozpálena, heh na tajňáka jsme taky otevřeli střešní okno - ale jen trošičku - na petku od Coca Coly :-D - (ono by nebylo fajn, kdyby k nám do kajuty někdo nechtěně zaplul a zlomil si nohu :-D ) a navíc - to houpání je takové uklidňující - jako by mě maminka houpala v kočárku... Moře přes noc bylo docela klidné a žádná bouřka k nám nepřiburácela - díky bohu - to bych se asi poprděla strachy... Opět vstávám na snídani - snažím se probudit i Steva - vstávej, vstávej - jsou míchaný vajíčka s klobásou - to se budeš oblizovat - ale to nééé, pán si leží - "Tak si trhni nohou...", říkám mu (heh už ví co to znamená - to mi dalo práce mu to vysvětlit :-D ). Dnes se na nás sluníčko opět usmívá - no co si víc přát. Poslední opalovací den přede mnou - tak ho musím naplno využít - co taky dělat jinýho? Číst nemůžu, psát vám romány taky nemůžu - jsem to zkusila a během pár minut mi nebylo moc valně - a jelikož ještě nikdo neblinkal a já nechci prohrát - tak raději ležím (v sedě to totiž taky není žádnej med). Moře se nám trošku rozdivočelo a hopsá to teda řádně - voda šplouchá všude kolem. Jdu se kouknout, zda ten můj není mrtvej - dejchá... na chvilku za námi vyleze na palubu, kaboní se jako mrak - prej že mu je na sluníčku horko - no a tak se (pro mě nelogicky) vrací zpátky do zatuchlé kajuty, kde je ještě hůř... Kdo chce kam, pomožme mu tam - holt se nebudu rozčilovat. Všichni se mě ptaji co s ním je - snažím se ho omlouvat, jak jen to jde... Bohužel moře s námi háže tolik, že v kuchyni se nedají dělat žádné zázraky - tak máme k obědu jeho "oblíbené" tousty se sýrem a šunkou - to byste měli vidět ten jeho znechucenej obličej - a já ho mám jako litovat, že je chudinka hladem? (nemá bejt rozmlsanej a měl si vstát na snídani - ale radši mlčím, nic neříkám ani ho nelituju, ani neříkám "Já ti to říkala, vstaň!" - i když bych tak strašně ráda - ale nestojí mi to zato... mlčeti zlato...). Nu a tak se prdelka nafoukne ještě víc a zase mizí v útrobách lodi - vůbec se za něj necejtím trapně... ach jo!)

Phe mám důležitější problémy - jak se pohodlně uvelebyt na trampolině a jestli se budu opalovat na pravým a nebo levým boku... - jsem jedna velká otlačená mřížka, že by se na mně daly hrát piškovorky :-D Posádka má od rána nahožená lanka s návnadou, která se táhnou za lodí a rybaří - už jsme mimo chráněnou lokalitu San Blas (kde je lovení a rybaření přísně zakázáno - vyjma místních indiánů, kteří si tím vydělávají na živobytí). Koukám se kolem na širý oceán - po pevnině ani stopy - když v tom slyším radosté výskání ze zádi, že by? Marino - mladík (člen posádky) ze Španělska, který je tady teprva 9 týdnů - tahá za lanko a bojuje evidentně s něčím zajímavým... Všichni taháme foťáky a číháme, co si vytáhne - no překrásný kousek - pokud se nemýlím je to tuňák... Marino má takovou radost - vidíte mu to na očích... Shání se po rumu (nechápu) - vezmou flašku a lejou to vzácné zlato za žábra vylovené ryby - prý je to mírumilovnější a s úctou (no nevím - padl na to nejmíň půllitr báječnýho karibskýho rumu (ale nebyl náš, tak ať si dělaj co chtěj :-D ) a hned se pouštějí do kuchání a porcování. Ani si pořádně nelehnu a znovu někdo piští - no to si asi někdo dělá srandu - ale né - fakt tahá další o něco menší kousek - no je to hrdina dne! A v ten okamžik se přede mě dostal talíř s jemně nakrájenými filety nádherného tmavého masa a sojovka - kapitán na to ukazuje prstem a říká: "Čerstvé sushi." No to neneeeeeee!!!!! Beru kousek filátka mezi prsty, namáčím jej do sojovky a ... ufffff..... uaaaaaa.... hmmmm... (musím psát ještě něco víc? :-D ) nejčerstvější sushi na světě - no nemám slov! Cpu si do pusy další a další (hehe nesmím myslet na to, že je to vlastně z tý ryby, která na mě ještě před chvilkou koukala :-D - jinak to jde ven :-D ) - rozplývá se to na jazyku - je to sen... A když slyším: "K večeři bude sushi, vážení přátelé!" hopsám kolem jako maniak - letím to zdělit do kajuty Stevovi, který sushi miluje - že já tam vůbec lezla - nadšení žádný... Jdu se raděj opalovat.

...teda asi se mi smaží obličej, ale když mně je tak dobře a nechce se mi hebat - hážu si pres obličej košili a chrním dál - relax, relax a ještě stokrát relax. Poslouchám jak se vlny třístí o loď, užívám si teplo slunečních paprsků na své kůži a když otevřu oči, sleduju vlaštovky kroužící kolem lodi - vítr je prý odnesl daleko od pevniny a jsou dezorientované - proto se motaji kolem nás - nevědí kam jinam letět... Jsou všude a jsou velice krotké - jako by říkali: "Tak jo, klidně si mě pohlaď, jen když mě tu necháš sedět." :-D Prý mají migrovat a jestli sletěli z cesty a od hejna - budou mít trable...

No, já myslím, že bych měla asi na chvilku do stínu - lehám na gauč u kuchyňky a nehorázně to zaříznu. Najednou mě budí strašný hluk - sedám a koulím zmateně očima - na gauči vedle mě najednou leží další dva lidi (kde se tu vzali?), sedíme, vyjeveně na sebe civíme a pak běžíme na příď, přičemž o sebe několikrát zakopneme - i Steve letí... Velrybyyyyyyyy!!!!! Neneeeeee! Nikdy jsem tohle neviděla (vždycky to stojí strašnejch peněz). Stojím tam jako ostatní a civím do dálky s otevřenou pusou a zrychleným tepem... "Tam! Tam!" někdo ukazuje na přibližující se oblak rozprášené vody - jak velryba vydechla. Je to matka a mládě... (Zase nemám foťák - ale Steve pro něj letí - stejně ty fotky za nic nestojí - radši si tento moment užít naživo každým pórem na těle.) Matka se nám předvádí - je jen pár desítek metrů od nás - a pozor... Milostpaní nás poctila překrásným tancem, který zakončila mohutnou vlnou, přičemž se její ocas pomalu vyhoupnul do vzduchu a pak se ztratil v hlubinách - ááááá!!!! - křičíme, tleskáme a hopsáme jako rozjařené děti - po těle mi přeběhl mráz, chlupy stojí a do očí se tlačí slzy - no uffff - nezapomenutelný zážitek!!!! No není ten život fascinující? Zažila bych něco takovýho, kdybych seděla doma na zadku a prodávala lidem paušály? Vždycky vzpomínám na dědečka z Boskovic - když ho babička volá ke Skype: "Pojď dědo - Lenička je tady!" Vždycky říká: "Lenko, vykašli se na to, zabal si věci a pojeď dom!" :-D ...vždycky... Vím, že to se mnou myslí dobře... ale taky věřím tomu, že sem tam vytahuje ten starý zaprášený atlas světa, který mají v knihovně a shrbený klouže prstem po stránkách a hledá, kde že se jim to vlastně toulám... (Haha babička - ta to bravurně zvládá na netu. ;) )

Nu nic, zpět ;) ...ležím, usmažená na palubě - teda takovej den bych mohla mít několikrát do týdne :-D a zase někdo křičí ze zádi - letím tam, zdá se, že jsme chytili pořádnýho macka!!! Beru foťák a číhám ve velkém očekávání - boj je nekonečný až Marinovi krvávejí ruce od lanka - ale nevzdáva se! Kapitán se nad ním slitovává a pomáhá mu s tou obrovskou rybou na palubu - tahají, šklebí se pod námahou a už už tomo obra mají, nemůžu se dočkat! A... najednou Marino v ruce drží obrovský... hrnec... cože? jak? Zmatený a zklamaný kouká na podstivě přivázaný hrnec za obě uši k jeho lanku - ani já nechápu - kde je jako ta ryba?!? Kapitán brečí smíchy, až se za břicho popadá... To jsou teda blbý vtipy!!! ...najednou loď vypíná motor a kapitán křičí: "10 minut na koupání!!!" všichni v mžiku skákají ze všech stran do modré vody (div se nepozabíjíme) - aaaaaaaaa konečně - po 24hodinách od vyplutí... Ve velikých vlnách se houpeme jako hejno hus :-D a najednou to vidím - nejdřív je to jen bílá šmouha na obzoru, ale když zaostřím vidím výškové budovy obrovského města... "Co... Co to je?!" ukazuju prstem směrem k mému objevu a koukám při tom zvědavě na kapitána... "To je Cartagéna, děvče zlatý!" To jako fakt!? To jako že už jsme tady? Na jednu stranu jsem nadšená - že máme za sebou nekonečnou houpačku a že jsme to v pořádku přežili - na druhou stranu mě obejme smutek, že je po všem - že tady končí naše "karibské dobrodružství"... Pomalu se suneme na palubu - sedáme na příď, otevíráme poslední pivka, koupená od domorodců před vyplutím, a zíráme na přibližující se velkoměsto... Sněhově bílá záře, do které se opírá slunce, se zvětšuje... nabírá objem a naprosto předčívá má očekávání - myslela jsem si, že nás čeká ošklivé upatlané město... omyl... opak je pravdou... Mrakodrapy se s majestátností snaží dotknout oblohy, mezi nimi se pyšně rozprostírá i Hotel Hilton - už jsme tak blízko, že by se ke břehu dalo doplavat - je obklopen zeleným trávníkem a palmami - obeplouváme maják, který svěže vítá do tohoto města a zálivu plného lodí... (pohupují se tu malé rybářské loďky, zahlédnete i honosné dřevěné plachetnice, ale také milionářské jachty, šedé vojenské a nákladní lodě a tankery...) Z vody vyčnívají sochy, které jako by záliv hlídaly... Nalevo vodu lemuje nové město, od kterého se blejská zlatavá barva slunce, které se neúprosně dere k obzoru, napravo je obrovské překladiště lodních kontejnérů z celeho světa a před námi, na koci zálivu leží stará historická část tohoto města - vykujují na nás věžičky kostelů a chrámů a vše drží pohromadě šedivá hradební zeď, která se line kolem dokola... Pane jo!

Kotvíme uprostřed zálivu a kapitán si bere slovo: "Vítejte v Kolumbii!!! Zdá se, že jsme to přežili bez zvracení - ale do zítřka ještě času dost!" směje se. "Dneska už celnici nestihneme - tudíž, budeme mít báječnou večeři a pak velkou párty. Napište mi seznam věcí, které potřebujete a já vám je sjedu zakoupit na pevninu. Co se týká zítřka, máte na výběr - buď se brzy ráno všichni sebereme a zaplatíme každý $2 za taxi na celnici, kde budeme hodiny tvrdnout a nebo ty samé peníze zaplatíme někomu, kdo to za nás všechno oblítá a ráno dostanete pasy hezky orazítkované." Po ujistění, že ta osoba je důvěryhodná je myslím nadmíru jasné, pro co jsme se rozhodli. Kapitán nám dokoupí zásobu Coca Coly abysme měli čím ředit ten rum, kterého jsme se skoro vůbec nedotkli (zatím co moje Mallibu je fuč - kam se jen mohlo podít? ;) ). Steve vůbec nepil - ale teď vylezl ze svého úkrytu a já mu leju na posilnění (neprostestuje) - snad už bude líp... Hmmm tak ne, zase si stěžuje - že chce z lodi, hned teď... jako bych s tím mohla něco dělat - bez razítka stejně nikam nesmíme, fakt dítě - už tu nechce být... Na mou poznamku, že tu máme ubytování a jídlo zdarma nereague a jen zadumaně a naštvaně kouká na pevninu - tak já už se fakt cítím strašně zoufalá. Jdu mezi ostatní, koukám jak připravují sushi a snažím se z nich vydolovat tajemství šefkuchaře...marně. A je to tu, bitva začíná - na stůl se skládaji talíře s božsky vyhlížejícími barevnými kousky... a je mi jasné, že to bude boj hlava nehlava - ještě pár fotek a jde se na to... Milióny rukou se vrhají na stůl - fikaně to necpu do pusy, jako ostatní - ale na talířek před sebou - abych měla alespoň od každého trochu a pak už si jen labužíruju ve stylu gurmánů - lahoda!!! Orgasmuuuuus!!!! 4 minuty, dýl to netrvalo - a na táckách už není ani zrníčko rýže - ti co si usmolili něco na talíř, jako já, ještě uždibují poslední kousky - ale bohužel se s nimi nemůžu ani pomazlit - aby to nevypadalo, že jsem toho měla víc jak ostatní... Velký aplauz pro kuchtíky a rybáře!!!!!

A pak už začíná párty, rum teče proudem, hudba valí na plný pecky, tančí se úplně všude - jen ten můj mi řekne "dobrou" - ani pusu mi nedá a mizí ve tmě v podpalubí - snažím se ztišit hudbu, ale to samozřejmě neprojde - nu nic, beru rum a jde se tančit... Kapitan to válí - už má naváto a obvázané chodidlo ho nebolí a tak mě protáčí při jednom šíleném tanečku po provizorním tanečním parketu. Pak z něj při vyprávění vypadne, že má 5 dětí se třema jinejma ženskejma (4 z nich zplodil na téhle lodi) a chce další - se zdejší kuchařkou - no neeee tohle není normální - ale on si stojí za svým a že z těch dětí jednou bude mít mafiánskou rodinu po celém světě - jooo tak se to dělá :-D Někdo měl šílenej nápad - kontest ve šňupání práškového wasabi - kam vy chlapi na ty nápady chodíte a proč vlastně musíte vždy v něčem soupeřit, když máte naváto?! No každopádně - zúčastnění rudnou, kašlou a brečí - to my přihlížející doslova řveme (smíchy!). Aaaa a máme tu prvního zvracejícího - no to se nám to nějako zvrtlo :-D.

I přes veliké rozjaření vše o půl jedné utichá - divný co? Ještě vám napíšu pár řádků - sedím na palubě s tabletem v klíně, kolem září tisíce světýlek, ticho sem tam prořízne rána z překladiště kontejnerů - a pak už jen pochrupující človíčci kolem a jemné šplouchání vody o loď... Tak dobře, už půjdu taky spát... Po špičkách překračuji polomrtvá těla ostatních - v kajutě otevírám všechna okna - ale ani vánek sem nedolítne - záchod smrdí tak moc - až mi to zvedá žaludek - no nedá se nic dělat, je to poslední noc - budu to muset přežít... Dobrou noc Karibiku...

(Fotky dorazí později... jsem mimo pořádnou wifi - je omezená na 80GB a už jsme to skoro přesáhli. Ach jo... jooo jooo věřte mi, že jsou země, kde ještě existuje omezený internet)

PS: Sdílením Leníka podpoříte v psaní :)

23 Ráj a smetiště v jednom - Druhý a třetí den naší plavby po Karibiku....

...ani nevím jestli se budím nebo se stále snažím usnout - každopadně venku už je zase světlo - mám hlavu jako střep (ach jo, já chci spááát!)... Každopádně posádka už urputně čistí celou loď - slyšíme kartáče, šplíchající kýble vody a stěrky... - jj sedm hodin ráno - do půl hodinky slyším "Snídaně" - to je heslo pro mě (oblíknout a utíkej - dokud ještě je!) - Steve samozřejmě spí. Míchaná vajíčka a tousty s arašídovým máslem a marmeládou probudí i mrtvého (pro tvrďochy je tu i kafe :-D ). Kupodivu tu máme další slunečný den (hurááá!!!) - beru bikinky a lehám opět na příď - to je život!!! Zvedáme kotvy a přesouváme se k Panamské celnici (která je na jednom ze zdejších ostrovů) - nejbáječnější přechod hranic na světě - ležím v houpací síti na přídi lodi, kochám se pohledem na obydlené ostrůvky kolem a mezitím se náš kapitán vydává i s našimi pasy všechno zařídit (bez naší přítomnosti).

Mezitím se jedeme podívat do zdejší vesničky na jednom z ostrůvků (musíme mít trička a foťáky nám moc nedoporučují - prý se budeme pohybovat v soukromí zdejších domorodců, tak trošku úcty by prý neuškodilo). Nu nakonec je to tak, že pokud si chcete vyfotit dospělého, chtěl by po vás peníze - jak jinak... Procházíme se po malém ostrůvku, který je maximálně zaplněn malými chaloupkami. Mají tu dva malé obchody, kde opět seženete úplně všechno, na co si vzpomenete - panadol na chřipajznu (jedné slečně tu není moc dobře), chlazené pivko a cokoliv plechovkového, křupky, brambůrky, bonbóny a samozřejmě i nějaké ty "přísně zakázané" věci v podobě zelených lístečků a nebo bílého prášku.

Po prachových cestách tu běhají malí kluci...a my se v tichosti a s nenápadností turistů procházíme kolem... No ty vago, maji tu i školu - mám sto chutí vám beljsknout plnou třídu dětí skrz děravou zeď (vydržím to a vyfotím to až později, když se děti rozutečou domů). Opět tu září červené satelity a solární panely jsou u každé, i té nejrozpadlejší, chalupy... Na konci ostrova narážíme na obrovskou skládku odpadu - plave tam úplně všecho - i televize - no fuj - v těhto končinách prostě neexistuje "popelářský business" - to je asi nejhrůzostrašnější věc třetího světa - odpadky - z toho plynou nemoce a otravy... atd atd... Takže tady u prostřed pohádkových ostrovů, palem, azurové vody vidět tohle mě přivádí k pláči... Při zpáteční cestě potkáváme ženy vyšívající nějaké látky a opět mají ty různobarevné korálkové návleky na předloktí a lýtkách, jako měla "královna" na ostorvě ze včerejška. Muži na břehu osekávají palmové větve - asi na opravu střech a děti si hrají na honěnou s našimi drahými polovičkami... Kupujeme pár ledových pivek a čekáme v malém provizorním přístavu na náš člun...

Když dorazíme na loď, jsou všechna razítka v našich pasech zařízena a vydáváme se na 3,5 hodinovou plavbu na další ostrov. Proplouváme mezi stovkami ostrůvků, které jsou jak z reklamy na cestovku - božínku - tady to je tak na měsíc - ne na pár dní... chci navšívit každý z nich - jááá chcííi!!!! Všichni se sluníme, popíjíme pivo nebo rum s kolou a klábosíme (samozřejmě fotíme jak o život :-D ). Konečně stavíme u obrovského souostroví - sedáme na dvě rozdělené skupiny do člunu a jede se šnorchlovat - obdivujeme zdejší korálový útes, voda je průzračná, ale je tu očividně něco špatně - narozdíl od Mexica a nebo Belize jsou zdejší korálové útesy polomrtvé... Je tu spousta rybek, ale samotné korály jsou bez duše, bez pohybu, bez kouzla a barevnosti... Po šnorchlování neváhám a beru si prkno na pádlování ve stoje - jde se objevovat... ehm teda prve se naučit na tom prkně stát, pak pádlovat a pak směrem k neobydleným ostorovům... Pohádka, moji milí přátelé (vždyť vás to už nemůže bavit číst!) ... Procházím se po opuštěné pláži, prohlížím si obrovitánské mušle a odumřelé sněhobílé korály, které vlny vyplavili do jemného písku a opět je s něžností pokládám zpět na místo, kde jsem je našla (co bych si s tím další 3 měsíce počala). Navíc jsme v místech UNESCO - to znamená, že by to ani neprošlo... obcházím ostrov - teda asi jen do půlky (je obrovskej) - obdivuju okolní ostrovy a malé romanticky vyhlížející chatrče na nich, je tu další vrak nedávno ztroskotané lodi, který vyčnívá nad hladinou... San Blas je asi jeden velký příběh, kterému se jen těžko věří... Ale nedokážu si představit, že bysme takhle uvízli my a pak bysme z hloubek vytahovaly naše bágly a... no raději na to nemyslet. Je čas se odšplouchat zpět na loď - žerou mě zdejší písečné mušky - mrchy jedny malý - štípe to jak blázen!!! Pak už se jen kolíbáme v rytmu latinsko-americké hudby, kterou nám kapitán pouští, pozorujeme západ slunce, světélkující medůzy, které tančí kolem lodi a popíjíme (jak jinak než rum - já teda osobně Malibůůů). Vše opět velmi brzy utichá - překvapuje mě, jak je to kolébání lodi unavující (nebo co), a tak opět ve 22:30 uleháme do rozžhavené kajuty - po hodince jsme nuceni zavřít střešní okénko - prší jako blázen - slyšíme, jak všichni, co si ustlali venku, utíkají do podpalubí - chudinky... kam jen se uloží? Každopádně - my se opět smažíme usnout - skoro nemůžeme dýchat a zdejší toaleta začíná značně zapáchat (tuna rozprášeného deodorantu ten smrádek na chvilku zakryje)... ale opět ne a ne spinkat, je mi takový horko, že mám pocit, že je všechno šíleně mokré (a to jsme dnes vše sušili na přídi lodi) - tak sedím a koukám z miniaturního bočního okénka ven - prudký liják tančí po hladině, která díky planktonu opět září a jiskří - i v tento nesnesitelný a pesimistický okamžik, kdy potím krev, nemůžu dejchat a venku leje jako z konve, je něco naprosto fascinujícího... Světélkující hladina - a nad pevninou v dálce se klikatí blesky bouřky, jež se ne a ne hnout dál (aby ne - vítr jako by stagnoval a mraky se usadily na jedno místo, ze kterého se pod svou vahou nemohou přesunout dál...)...ulehám a slyším jen težce dopadajici kapky na hladinu a pod zavřená víčka se mi vtírají záblesky bouře - je ale tak daleko, že ani hřmění k nám nedoléhá... a já se modlím za to, abych konečně usnula...

Den třetí
...mám stále zavřené oči, ležím polorozvalená na zádech - to samé dělá Steve - na té malé postýlce se ale zase tak moc rozcápnout nemůžeme - je takovej hic, že se nemůžu dotýkat sama sebe, natož někoho jiného - v noci jsem stále otevírala a zavírala střešní okénko - podle toho, kdy se počasí usmyslelo, že si dá s deštěm na chvilku pauzu a kdy nás bude polejvat kýblema vody. Takže jsem vždycky po tmě akrobatickým uměním překračovala hlavu drahé polovičky - div jsem ho párkrát nezašlápla. Ti na palubě to měli asi značně divočejší a každopádně ne nejsušší... Slyším, že venku chvilkama stále mrholí - ach jo, je to tady (drž klapku Šedivá - buď ráda, že ti dva dny svítilo sluníčko!). Pomalu se plazím z postele, natahuju na sebe smradlavé tríčo ze včera a zevluju na denní světlo - je evidentní, že se nikdo pořádně nevyspal - všichni vypadáme stejně vyřízeně... Je vtipné, jak je člověku jedno, jak vypadá, že mu táhne z pusy a na hlavě má vrabčí hnízdo - stali jsme se "rodinou" tak neuvěřitelně rychle - ale tyhle podmínky jsou prostě tak nastavené ... žadný velký pravidla - to znamená "moje pivo - tvoje pivo" - haha proto už nám to naše někdo vypil, "moje matrace - tvoje matrace" - sluníte se na super místě na palubě a jen na chvilku odběhnete - už je tam rozvalenej někdo jinej, nebo "radši kolem neplav - právě jsem dělal bobek" - fůůůj - plavete pryč a máte záchvat smíchu ... jooo to je naše báječná rodina. Usrkáme vodu z kelímků (už nikdo neřeší, jestli to jméno napsaný lihovkou na každém z nich je jeho nebo ne  :-D ), snažíme se marně sednou na něco suchého... sice se déšt pomalu utišil, ale vše je naprosto mokré z noci. Všichni si stěžujeme, kde nás co v noci budilo, mžouráme na sebe a probouzí nás až pořádná dávka palačinek - no takový čuníkaření jste neviděli - arašídové máslo, jahodová nebo broskvová marmeláda a už to jede - až mám pocit, že mám v puse lepidlo :-D (asi mám z toho arašídovýho másla vyrážku na krku - ale když ono je tak strašně moc dobrý!!! - kydám si tam toho tuny umělohmotnou lžičkou - nože došli nebo co :-D ). Každé jídlo je tu jedna velká bitva - hlavně o to, co máme v míse a nebo na tácu dohromady (saláty, ovoce nebo právě palačinky), prostě zákon džungle - kdo zaváhá ten nežere :-D

Tak se zdá, ze dnes hezky nebude - kapitán sedí u kormidla, houpe nohama, zapaluje si ubalený cigáro a ptá se: "Tak jaká byla deštivá noc, přátelé?!" my se na něj jen s poloúsměvem koukáme a lžeme: "No naprosto úzasnááá!" :-D Kapitán kouká k nebi a dodává: "No modlit se za slunce je k prdu - modlete se za vítr, ať to svinstvo rozfouká." Má recht - po větru ani vidu ani slechu - a moře vypadá, jako bysme byli na obrovitánském jezeře. Hladinu sem tam rozvní jen obrovská hejna malých rybek (vypadá to, jako by pršelo, když se ty tisíce malých kruhů rozbíhají po hladině - ale když se podíváte do průzračné hloubky, uvidíte ta stříbrná mračna tančící pod vodou). S nacpanými břísky funíme a vše vypadá hned pozitivněji - ještě že je i přes mraky horko - kapitán hned po snídani velí, že zvedáme kotvu a vyplouváme na cca dvě hodiny vzdálený ostrov - snad se do té doby obloha vybere. ...jo a drahý stále nevylezl z kajuty (ale není jedinej).

Beru bikiny a lehám na příď - říká se, že to opaluje i přes mraky - žejo? :-D Musím přeci pracovat na svém bronzu (těchto pár dní jsou poslední příležitostí). Celá posádka už je překrásně hnědá, jsme jak reklama na samoopalovák :-D Obdivujeme další ostrůvky a také přibližující se Panamskou pevninu, která se noří do cárů ranních mraků. Z kabin postupně vylézají i ostatní, jsme potichu, někteří si čtou knížky, ostatní leží kolem dokola jako mrtvoly... Ani po připlutí k cílovým ostrovům se náš elán moc nemění - sluníčko příjemně hřeje i přes mraky, na kterých si dnes ustlalo a tak se jen převalujeme z boku na bok. Zato náš pejsek Mistico sedí nedočkavě na zádi a kouká nadšeně na ostrov a zmateně na kapitána - a znovu - nadšeně na ostrov a zmateně na kapitána, ten jak zakřičí: "Volno!" Mistico neváhá - skáče do vody a plave si to na pevninu - úplně z jeho výrazu čtete: "Konečně se budu moct vyčůrat!!!" jj šikovnej to pejsek, taky na lodi žije od štěňátka. Vesele si běhá mezi palmami - nezapomene každej počůrat, udělat bobek a pak už jen řádí s kokosama a klackama, který našel - sranda se na jeho nadšení koukat - tentokráte na loď vůbec nespěchá a blbne tam celé hodiny... Po obídku (musím vyzdvyhnout báječný chobotnicový salát) se vyhecuju k akci - máme posledních pár hodin kotvení a pak nás čeká už jen nekonečná plavba směr Kolumbie. Beru si náš žlutej kajak, GoPro a jde se na to - zahlídla jsem při připlouvání miniaturní ostrůvek s dvouma palmama - to je můj cíl. Je zvláštní, jak blízko se zdál a jak daleko vlastně je - pádluju tam víc jak půl hodinky - pomalu se zvedá vítr (fučí proti mě a vlní docela divoce vodu - dobrodrůžo), potkala jsem taky dřevěnou loďku s plachtama a dvěma domorodci - moře velký jak kráva, ale asi viděli něco blonďatýho a tak to chtěli vidět z blízka, protože mě málem smetli - já si jen v duchu říkala: "Hodní domorodci, hodní domorodci...", i když jsem se usmívala a vesele zdravila, měla jsem v kalhotech (ehm bikinách :-D ) ... uprostřed ničeho a naše loď je zakotvená za velkým ostrovem - kdyby mě zbalili - tak mě nikdo nevidí... uf jen mě vočouhli, pozdravili a pluli dál.

Konečně jsem tu - mám pocit, že mě ruce upadnou - ale stálo to za to - kdo může říct, že byl úplně sám na miniaturním ostrůvku uprostřed karibiku - ehm, když nepočítám zdejší krabí rodinku, která si tu cupitá kolem a... a... a... no to si snad ze mě dělá někdo srandu - připlouvá sem nějaký motorový člun se čtyřmi lidmi na palubě - tak já se sem pracně odpádluju - někdo z ostatních lodí to uvidí a hned sem musejí taky - jsem naštvaná a když už jsou kousek od břehu, tak na ně mávám a křičím ať vypadnou, že tohle je můj ostrov :-D - nějak to nezabírá. Když vylezou na břeh, tak je skoro pošlu někam - asi se tvářím jako kakabus, ale kdo by nebyl naštvanej - chcete bejt sami, tak utečete na pustej ostrov a voni vám tu idilku takhle zničej - asi ze mě jde strach, protože udělají jen pár fotek a mizí - no to mají teda nehorázný štěstí!

Sedím tady (konečně opravdu sama), poslouchám ševelení větru v palmových korunách, šumění malých vlnek, které se tříští o písečný břeh a pozoruji, jak v dálce z modrého moře tyčí další vrak lodi - tehle je ale jiný - je prý přes 1000 let starý, z dob, kdy to tu ještě zdaleka nebylo zmapováno a tak uvízla na jednom ze zdejších korálových útesů - objímá ji sněhově bílá pěna zdejších vln ... tam teda rozhodně pádlovat nebudu - na to jsem srab. Po půl hodince, kdy jsem dosytosti nabažená, blejsknu pár fotek, skáču do kajaku, odstrčím se od pevniny a hurá zpět na loď, už musejí mít starost - no lehce se to říká, ale vítr fučí zase o něco víc, vlny mě stáčejí blbým směrem a to jsem si myslela, že to po větru bude flákárna - no dalo mi to zabrat, ale po půl hodince už jsem na dosah lodi - všichni sedí na přídi - no zdá se mi to, nebo na mě všichni čekají... poleje mě horko - ale Steve se jen usmívá a říká, že už po mně chtěl vyhlásit pátrání - uf je to dobrý :-D

Jakmile vylezu suchou nohou na palubu, začíná meeting před plavbou - vůbec nás neměl vyděsit... :-D Plavba může trvat mezi 24-32 hodinama - vítr nám prý ale přeje - tak by to mohlo být spíš rychlejší, než pomalejší. Popisují nám katastrofické události, které se můžou stát (jako například, že je bouře a žene se na nás vlna jako barák....) - prostě něco jako před letem na palubě letadla... Pak už jen "zvracecí kontest" :-D - haha jojo čtete správně - každý hodí do jednoho klobouku $1 a do druhého lísteček se svým jménem - pak už se jen losuje... Nu tak například - ja jsem si vytáhla Simon - a jestli zrovna ona bude mít mořskou nemoc a bude zvracet první - těch 22 doláčků je mojich!!! :-D Každopádně nám prášky nedoporučují - prý budeme jako mátohy a mohli bysme přijít o delfíny a nebo velryby, když budeme mít to štěstí... Ještě nám ukazují čůrací a zvracecí pozice na zádi lodi - kde se držet a nebo sedět, abysme nikoho při plavbě nevytratili :-D ...a může se zvednout kotva...

Plavba je tichá, každý podřimuje... já jsem se uvelebyla na trampolíně (jak tu říkají té síti na přídi) a užívám si poslední dvě hodinky světla - v tom někdo zakřičí: "Delfíni!!!" Všichni jsou v ten okamžik na nohou (i Steve vyběhl z kajuty, kam se zašil), já se jen zvednu na trampošce do kleku, chytnu se lan a koukám před sebe - a fakt!!! Já myslela, že je to jen ve filmech - cca 6 delfínů si to pluje přímo podemnou a nebo po stranách lodi - sem tam nějaký vyskočí - což ohodnotíme velkým zajásáním - ostatní běží pro foťáky - omlouvám se, ale v tento okamžik jsme byli sobečtí a vychutnávali si jedinečný okamžik - a ještě že tak, protože než s foťákama doběhli - delfíni byli ty tam... Peckaaaaa!!!! Zbytek dne pokračuje v poklidném nádechu - drahý je v kajutě a naříká - že je tam horko (ven ho ale nedostanu), že hudba hraje moc nahlas (bohužel s tím taky nic nenadělám) a celkově s ním není řeč - prý je unavenej (zajímalo by mě, kdo na lodi není) - snažím se mu jakkoli zvednout naladu, ale když zjistím, že je to ztráta času, nechám ho trucovat (nebo co to dělá), do kelímku si leju Malibu a lehám si vedle ostatních na pohupující se palubu a sleduji hvězdy a mléčnou dráhu na černočerné obloze, která se nám po západu slunce vyjasnila... Hledím do nekonečných dálek obzoru, kde září blesky - několik bouří se točí všude kolem nás - ale jsou opravdu daleko... jak jen ten kapitán ví, kam plout!?! Před půlnocí se pomalu přesouvám do rozžhavené kajuty - jóóó dnešní noc asi nebude o moc lepší než ty ostatní - kapitán rozkázal, že musí být všechna okna zavřená... Vše se vlní, houpe - ale asi to nebude tím rumem :-D každopádně mám pocit, že jsem na mol, ale házet nohu z postele, abych to houpání zastavila, asi nemá cenu :-D

Sdílením Leníka podpoříte v dalším psaní :)

Máme drona!!! NAŠE PRVNÍ VIDEO!!!

Odkaz zde!!!!

Naše první video s DJ Mavic

22 Chrochtání v obchodě (se počůráte smíchy) a tanec ve víru hvězd - Aneb plavba Karibikem (Den první)

Tak jsem se dočkala 4:35 - celou noc jsem nemohla usnout, pořád jsem se otáčela, mozek makal na plný pecky - co koupit, nezapomenout vše zabalit a hlavně už už abysme byli na té lodi :) Holčina pode mnou řezala celou noc dříví - ale jak!!! - a nebo kašlala, až se se mnou postel hejbala. Větrák i klimatizace vydávaly prapodivné zvuky, na které jsem se nemohla přestat soustředit - to jsem celá já... Vstávám 10 minut před budíkem, po tmě natahuju připravené oblečení a pak v tichosti otevírám dveře a odnáším všechny věci na chodbu - Steve je vzhůru, prý celou noc taky nespal - potil se a převlíkal asi pětkrát - ale teplotu neměl... asi to tělo stále s něčím bojuje.

V kuchyni si dělám palačinku ze zadarmo připravené směsi (jsem myslela, že takhle brzo ráno můžu na snídani zdarma zapomenout), potírám jí zbytkem tvarohového sýra a pokladám ji tunou rajčátek (zásoby se musí spotřebovat!!). Připravím si i černý anglický čaj s cukrem a mlíkem - mňam, už dlouho jsem si nelabužírovala v tomhle stylu :-D dobaluji poslední věci a když příjde řidič, jsem ready (jen jsem zmatená - vůbec, ale vůbec nechápu, proč mu říkají trpaslík - a jako bonus mluví jenom španělsky a o nákupu nemá ani páru a hned kvůli tomu někam volá - ach jo, to zase bude něco!). Skládáme se do auta - nikdo nechybí - jsme totálně nacpaní, jsem zvědavá, kam ten mega nákup narveme... Projíždíme novým centrem města - vše vypadá tiše a spokojeně, obloha se barví do fialova a mraky vypadají jako šmouhy nakreslené dlaní a prsty nebeských malířů, záliv se pomalu plní vodou a i v tuto dobu v dálce vidím lodě čekající ve frontě na Panamský průplav.

Po půl hodině zastavujeme u supermárketu a začíná boj, vezeme 3 koše a už se to plní - drahý ani nepozná rozdíl mezi cuketou a okurkou, takže na vše ukazuji prstem a říkám počet kilogramů. Přidávají se i ostatní z auta a lítají po obchodě s námi - pro víno, vodu, maso, psí žrádlo, (asi bude na palubě čtyřnohej kamarád) - tak alespoň nás v tom nenechali úplně samotný. Nejvtipnější je asi 15kg bramgor, když Steve španělsky žádá o větší pytel, pán na něj blbě kouká - trubka místo "velký pytel na brambory" řekl "velký pytel na tatínka" :-D stane se  :-D 3kg lilku taky byla sranda - nacpala jsem se jim až do skladu, protože v regálu měli asi jen tři seschlé kousky, mleté vepřové maso nemůžu najít - tak beru do ruky prasečí hlavu z chlaďáku a mleté hovězí maso a jdu k nějakému nakupujicímu páru ve středních letech ... Mávám s prasetem nad hlavou, nezapomenu u toho řadně zachrochtat a pak ukazuju na mleté maso - ehm pán na mě hodně divně koukne, ukáže prstem na hovězí mleté maso a hlasitě zabučí - no tak tohle nene :-D no nakonec jsme vepřové mleté nenašli, tak beru 3 kila toho hovězího. Místo plátků hovězího beru ty nejlepši bifteky - ať se klidně pokáknou, když už mě nutěj nakupovat na naši draze zaplacenou luxusní cestu - tak ať se tam máme dobře :-D po hodině máme hotovo - na kase na nás opět koukaj divně (už mě to ani nijak nepřekvapuje :-D ), řidič se už po nás shání a když vidí ty narvaný vozejky a igelitky plné melounů, ananasů a bůh ví čeho ještě, tak kroutí nevěřícně hlavou a zase někam volá ... "Já za to nemůůůžu!!!" Vyplázneme tam $300 - takovej menší nákup, Steve se samozřejmě celou dobu vzteká, na co jsem to kejvla - jen na to reaguju tím, že je dobré mít "kapitána za kamaráda" hned od začátku. Vezeme vše k autu na parkoviště - skupina čekajicích se rozrostla o další auto (už nás je dvanáct - ještě jedno auto chybí - na loď se nás vejde osmnáct) - řidič druhého vozu je viditelně "trpaslík", který měl vyzvednout nás... :-D Jen doufáme, že naši přátelé z Guatemaly (z Flores - hostelu Los Amigos) zamluvili správnou loď, protože jsme je ještě nepotkali. ( Prý se jim podařilo zabookovat stejnou loď, i když je o ní velký zájem.) Nákup podáváme řidiči, který vše skládá do nosiče na strechu auta, a pak to překrývá plachtou a omotává to provazem - vše se vešlo. Sedáme do auta a vydaváme se k lodi...

Po cestě nás staví první kontrola - vytahujeme pasy, policistka kouká okýnkem do auta a všechny si nás měří pohledem - pak nás pouští dál, po pár kilometrech další kontrola - to samé - před námi zastavuje podobné auto s obrovskými kufry na streše - to musí byt "naši australani" :-D a taky že jo :-D ... když je předjíždíme, tak se Stevem visíme z okna a máváme jak paka... to bysme přece nebyli my :-D Po nějakém čase prudce zatáčíme směrem k horám San Blas - prudká zatáčka vždycky znamená změnu :-D Už chápu, proč jsme museli jet auty 4x4 a jestli jsem někdy říkala, že se cesta vlní nahoru a dolů, doprava a doleva - tak na to zapomeňte, protože tohle, tohle je fakt mazec!!! Horská dráha hadr - jen lítání vzhůru nohama chybí - žaludek sebou cloumá (chvilku ho mám v krku, za sekundu nalepenej na sedačce a tak..) No a tak vám mi je po hodince téhle jízdy tak nějak špatně :-D do toho málem přejedeme obrovskýho mravenečníka - ty vago skoro jsme byli v příkopě, o veverce a supovi ani nemluvím :-D Přijíždíme k další kontrole dokladů - nechápu - navíc nás oberou o $10 na osobu za vstup do rezervace San Blas... a další horská dráha... konečně vidíme Karibik a jako by zázrakem se nad ním rozprostírá modrá obloha a slunce se k nám opět po dlouhé době vrací - snad to vydrží (opět krásný pohled na milióny zelených kopečků zdejších hor, které se svážejí do modrých vod) - hurá, sjíždíme dolů k břehu, zastavujeme a vyskakujeme z auta u malé špinavé řeky, která musí být plná krokodýlů a plujou po ní malé přepravní loďky s barevnými stříškami. Tady zdejším domorodým indiánům opět platíme poplatek "opět nevím za co" :-D $2 na osobu a vysvětlují nám, že teď musíme na loďky, které nás přepraví k té naší "El Gitano del Mar"... no to nené (nikdo nám o tom samozřejmě nic neřekl - ale už chápeme, proč se nám místo nalodění na Google ukazovalo někde uprostřed moře... Nu a samozřejmě se za lodičku platí $15 na osobu - tak už jsme na slibovaných $57 na osobu jen za cestu - a to jsme se u placení dopravy na hostelu radovali, že jsme platili jen $30 (že máme asi nějakou slevu - omyl :-D )

Všechny tři auta jsou na místě, konečně se radostně a s obejmutím vítáme s našimi přateli a popisujeme naše "nakupujicí dobrodružství" - jen kroutí hlavou a říkají jací jsme kabrňáci (jojo smetánku si drahá polovička slízne s radostí - to je za hrdinu, ale těch keců co měl před tím... ;) ). Skládáme věci z auta ke břehu (melouny lítají vzduchem - až je indiani bravurně zachraňují před utopením - holt ty dnešní igelitky nic nevydrží :-D ). Poté se nemotorně přesouváme na vratkou loďku, nasazujeme povinně křiklavě oranžové záchranné vesty a domorodci plní předek lodi našimi zavazadly a nákupními taškami. Přibíhá náš řidič a chce po nás další peníze - cože?!? Jsme platili v hostelu - všichni ukazujeme doklady a chudák zase někam vyděšeně volá - asi je novej nebo co - je nějakej mimo :-D ) Loďka pomalu vyplouvá na zakalenou vodu zdejšího kanálu směrem ke křišťálovému Karibiku. Potkáváme v protisměru spousty malých loděk zdejších rybářů nebo přepravců, voda je hodně mělká a tak chlapík na přídi ukazuje kapitánovi kudy a kam a hloubku před námi zkoumá dlouhou dřevěnou tyčí. Když konečně proplujeme mělčinami, ze kterých vyčuhují šedé kmeny a větve stromů, vydáváme se něžně rychlejším tempem na moře (všechny ostatni loďky plují tak 5x rychleji :-D )

Mám pocit že jsme v pohádce, desítky malých a větších ostrůvků s krasným bílým pískem a palmami... Některé jsou tak maličké, že je na nich jen jedna nebo dvě palmy, jiné jsou tak veliké, že jsou na nich celé vesničky zdejších indiánů, postavené z palmových větví a bambusu. Všude se ve větru pohupují barevné houpací sítě, vlastoručně vyrobené koberečky, halenky a nebo nejrůznější náramky, přívěšky a náhrdelníky. Marně vyhlížíme naši loď, ale stále nic... Po hodině konečně připlouváme mezi skupinku ostrovů, kde se na malých vlnkách pohupuje naše kráska, náš domov... Ty vago, trvalo nám to z hostelu "jen" 6 hodin!

Kapitán nás srdečně vítá se svým francouzským přízvukem a za ruku mě tahá z lodi - "Těší mě, Lenka.." "Aaaaaa, naše kapitánka skupiny!!" překvapí mě rychlou reakcí, klobouček dolů! Proti mně se tyčí svalnatá a opalená mužská postava, která je pokryta nesčetným tatoo (víme z informací, že i on sám je mistrem tetovaní, takže nás to nepřekvapuje), v uších má zlaté kruhy, nad velkým francozským nosem září dva modré diamanty - jeho oči jsou až uhrančivě fascinující a tmavé husté obočí jim dává ještě větší šmrnc. Má ovázanou nohu, což mě velice zaujalo - později se dozvídám, že si brutálně rozříznul chodidlo o korál (samozřejmě to potvrzuje nechutným foto v telefonu) a jelikož tady na ostrovech moc doktorů neběhá, tak k nikomu nešel a léčí si to už 6 týdnů sám - mimochodem by to bylo tak minimálně na patnáct stehů. Vyprávíme o našem nakupování - že melouny nejsou v nejlepšim stavu a že chrochtací maso neměli :-D

Hned jak vkročíme na palubu, tak se vzdáváme jakékoli obuvi (stejně jako na každé lodi předtím), pak se zapisujeme do knihy a odevzdáváme kapitánovi naše pasy. Pak si z báglů bereme jen to, co potřebujeme (Clara měla pravu) a krosny nám háží někam do podpalubí - takže je celou plavbu opravdu neuvidíme. A přichází meeting, kde se představují čtyři členi posádky ehm pět (tři muži a jedna slečna, která evidentně dobře vaří, jelikož se z kuchyně line neodolatelná vůně oběda no a pejsek Mistico), je nám vysvětleno, že záchod je všude kolem a pokud teda přece jenom chceme na ten co je na lodi (v noci fakt do moře skákat nebudu - a nejsem kluk abych vytáhla trubičku na čůrání - fakt nefér!!), tak nám popisují jak se pumbuje voda do záchodu a pak ze záchodu, rovnou do moře... (Stejně v těch oceánech musí být strašnýho svinstva.) Pak ještě pár pravidel ohledně žádných drog na palubě (na ostrovech vše povoleno), čistoty a jde se na rozdělování kabin a postelí (případně matrací, gaučů a houpacích sítí - jelikož jsou tu jen 2 kabiny pro páry, 2 kabiny s postelí pro 3 osoby a ostatních 8 lidí + 4 členi posádky se prostě musí někam poskládat). Nu a nyní příjde na moji prozíravost: "No a jelikož tu máme kapitánku týmu, která pro vás vše nakoupila, tak dostává nejlepší kabinu pro dva!" juchůůů - si se Stevem radostně plácneme a říkám: "Stálo to za to, viď?" ;) Ostatní o kabiny losují a bojují hlava nehlava... My se mezitím ubytováváme v malé kajutce, ty vago a honem ven na příď - plácnu se v bikinkách na síť a kochám se okolím - tohle je sen, tohle je ráj, našla jsem "Paradise"!!!! Když jsem koukala ještě v ČR na obrázky ze San Blas, ukazovala jsem to mamince a říkala - mami tam budu!!!! A jsem tadyyyyyy!!!!!

Dostáváme báječný oběd - kuřátko na zelenině a kuskus a jako desert meloun (kde ho asi vzali? :-D ) Počasí je na jedničku, skáčeme do vody, plaveme nebo pádlujeme na prkně či kajaku z ostrůku na ostrov, kde potkáváme zdejší obyvatele... Bydlí tu opět v malých jednoduchých domcích, mezi palmami mají pověšené prádlo, děti kolem běhají nahé (většinou jsou spíše plaché a nedůvěřivé). Každý ostrov někomu patří - když chcete kokos, musíte si za něj zaplatit $1, na některých ostrovech mají i studené pivko, (na těchto ostrovech zahlédnete solnární panely a satelity - v porovnání s jejich chaloupkami je to jako pěst na oko :-D ) A tak si užíváme ten ráj plnými doušky (jako by to byl poslední slunečný den - počasí je tu nevyzpytatelné - tak pro jistotu). Šnorchoujeme, opalujeme se a seznamujeme se s naší novou velkou rodinou. Jsou tu nejrůznější národnosti - převažují švýcaři a australani, poté španělé a francouzi... no a pak kanaďanka, američani a bůh ví kdo ještě :-D
Také tu pluje spousta dřevěných lodiček plných humrů, chobotnic a ryb - jejich posádka je prodává za pár dolarů - a náš kapitán vybírá ty nejkrásnější kousky na naši večeři - to bude mňamka... Tak cca v 16hod se zapínají motory a naše loď se davá konečně do pohybu. Přesouváme se na další ostrov o nějaký kus dál... Se Stevem sedíme na přídi, nohy nám houpají přes palubu dolů a někdy, když je velká vlna, naše chodidla proříznou hladinu a postříkají nás kapky vody - pištím jako malá ... konečně mi je zase dobře a zdá se, že i drahému je lépe. Po nějaké chvili jsme zjistili, že jak fouká vítr a my máme otevřená okýnka od kajuty - tak je celá naše postýlka je úplně, ale úplně durch mokrá... no pecka! Tak hned všechno na palubu a sušit - kapitan se nám omlouvá - no co se dá dělat... Ale pochybuju, že to do večera stihne uschnout.

Po půl hodince zastavujeme mezi dvěma většími ostrovy - tak tady dnes budeme spinkat... já se Stevem skáčeme šipku do průzračné vody - jdeme na průzkum, zda mají ledové pivo. :) Když se konečně mohu dotknout dna, plazíme se na břeh, kde už nás vítají domorodí indiáni a malé děti běhají kolem s ještě menšími štěňátky. První co nám pán cpe pod nos je krabička s bílým práškem - nene pivo prosím, pán poněkud zesmutní a ukáže na druhý konec ostrova (ehm cca 200m dlouhého)... Posíláme na loď domluvené sygnály, že pivo je - ale evidentně na nás vůbec nečekali, protože se jak z filmu zpoza lodi vyvalí náš malý člun plný lidí včetně kapitána - záchvat smíchu. Kapitán po příjezdu na ostrov jde najisto a je i vidět, že děti ho znají. Na druhé straně nás vítá početná indiánská rodina, starší pár je evidentně za vodou a vědí jak se dělá business. Paní vypadá jako královna ostrova, má na sobě krásné barevné oblečení, její předloktí a lýtka pokrývají korálkové návleky (jak rukavičky a podkolenky). Objednaváme si pivko za $1,5 ... a zjišťujeme, že za tuto cenu tu koupíte úplně všechno - kolu, fantu, sprite, marihuanu i kouzelný bílý prášek - no to mě podrž - je vidno, že to máme do Columbie, co by kamenem dohodil. Kapitán si tu sedá ke stolu, jako by byl doma, z palmových lístků si motá překrásné cigaretky a objednává si par kousků travy... Královna mizí v jedné z chaloupek a za chvilku přiběhne s objednávnou a úsměvem. Jeden z australanů si objednává kouzelný prášek a mizí za paní do druhé chaloupky... (vychází nad míru spokojen...)

...a tak vám tam sedím, usrkávám ledové pivko a koukám na vrak lodi, který před pár lety ztroskotal na nedalekém korálovém útesu - poslouchám kapitána, jak vypráví její děsivý příběh (ve kterém jsou i vrahové a mrtvoli). Pak se se Stevem za ruku procházím při západu slunce, hraju si s dětmi a pejsky a postupně mi dochází, že mi je strašně dobře... Uvědomuji si, že tento ostrov poskytuje jednoduchý a přitom pohádkový život - nikdy bych ho žít nedokázala - ale co těmto indiánům chybí? Mají vlastní ostrov, sousedi jim před chvilkou přivezli humry a ryby k večeři a koukat při tom jak se slunce noří do pozlaceného Karibiku - no co jiného si v tento okamžik přát!? ;)

Když se setmí a nám začíná být v bikinkách chladno, vydáváme se zpět ke člunu... Jakmile ponořím svá chodidla do vody a zanoří se do písku, zahlédnu ve vodě malé jiskřičky... co to... nenéé... světélkující plankton!!!!! Lítám ve vodě jak potrhlá a koukám pod nohy, kde se tříští malé jiskřičky - jako když kouzelné víly z pohádek mávají svými kouzelnými hůlkami... (to znám jen z telky!!!) "To je tak božííí!" skoro mě musí narvat do člunu, protože tam dělám vrtule ve vodě a kochám se světélkujícím vírem a ne a ne mě odtamtud dostat.....  plujeme těch pár desítek metrů k zakotvené lodi, jako bysme prořezávali hladinu a zářivé perličky odskakují kolem... No ty vago, asi se mi to jen zdá!!!! A co víc - na lodi na nás čeká ukázková večeře - humr na česneku a zapečené brambůrky - no není tohle nejbáječnější místo na světě?!? Naprosto chápu zdejšího kapitána a posádku - kdo by se sem nechtěl přestěhovat i z nejzasších koutů světa!!! Překvapivě tu vše neuvěřitelně rychle utichá - myslela jsem si, že nás čeká mega párty a ono se všichni už o půl desáté uchylují do hajan... (to bude tím, že slunce zapadá tak brzy!) Já... rebel... ještě skáču do vody - chci abych zářila!!! Točím se ve vodě jako větrník a opravdu zářím - ostatní vzdychají v úžasu - kdo nezažil nepochopí... je to jako byste tančili mezi hvězdami, které spolu s vašimi pohyby tančí kolem... Když vzhlédnu vzhůru, vidím mléčnou dráhu - snažím se zahlédnout velký vůz - marně - asi ho tu nemají ... asi je někde za obzorem, někde u vás!!! Je nov - a hvězdy se zdají být nadosah ruky...

...no asi je vážně čas, čistíme si zuby na zádi - na sprchu těchto pár dní budeme opravdu muset zapomenout - s tím se počítalo... Tak se slaní a upatlaní suneme do naší kajuty, matrace jsou stále navlhlé - asi dostat tuto kajutu nebyla úplná výhra - je tu horko jako v sauně a malá okýnečka to vážně nevyvětrají - ten můj heká horkem a přesouvá se na příď i s matrací - nu a když po hodině konečně usnu, zase mi tu matraci rve zpět do kajuty - že prý se ženou nějaký mraky nebo co - no pěstí bych mu dala... Tak tedy dobrou upocenou noc přeju..

Sdílením Leníka podpoříte v dalším pokračování ;)

Když Vám táhne na 30 – aneb – mají se mi třást kolena a nebo mít vyvážený krok?!

To víte, už nějakej pátek mi to leží v hlavě. Ne, že bych kvůli tomu nemohla spát (skoro :-D ), ale tak je to tam někde vzadu v hlavě schovaný. Už jsem Vám chtěla několikrát napsat pár řádků o tomto “životním zlomu”… ale dneska je den “D”. Proč? Vysvětlení je jednoduché. Je 16.12.2016. No a? :-D Haha tak já Vám to tedy vysvětlím – holt, je to měsíc do mé 30tky. No joooo – vy, co už máte tuto hranici za sebou, tak se mi klidně vysmívejte, vy, kteří do ní máte daleko, jak by smet :-D Jsem připravená být terčem posměchu (nebo obdivu?) Čtěte dál…

Pro mě donedávna byla 30tka děsivé číslo. No… znamená to takové už opravdické “dospěláctví”, už se nepočítám jako nevyřáděná dvacítka (HAHA doufám, že existují i nevyřáděné třicítky) po tváři se pomalu prochází čas v podobě pár vrásek, paradoxně začínám mít pocit, že mi docela sluší a jsou tak zatraceně “hot” :-D (haha a navíc prsa a zadek stále držej :-D ), šedivej vlas zatím ani jeden (šťastná to žena) – doposud jsem si na vlasy nesáhla barvou. Haha joooo jooo NEkecám. Ještě jsem si nikdy v životě nebarvila vlasy. No vážně, přísahám. Zato na drahé polovičce a mamince jsem získala nějakej ten cvik. To až dojde i na mě, tak to budu mít v paži – a to mě normálně praští :-D :-D :-D – ale pořád smýšlím pozitivně při vzpomínce a film “Age of Adelaine” – kdo neviděl – okamžitě se po tom kouká!!! Při poslední scéně si na mě vzpomeňte!!!

Ale víte co?! Já se na tu třicítku začínám strašně těšit. (Film “13 going on 30”)Asi se nadarmo neříká, že po třicítce ženská ví co chce. A po pravdě, já jsem se v životě necítila tak jistě stojící oběma nohama na zemi a přitom hlavou utopená v oblacích svých snů. Asi už jsem si něčím prošla a splnila si nejeden sen. Ty vago – vždyť já žiju na Novém Zélandu!!!! Co víc si přát? Několik let zpět jsem seděla u okna s beďarama na tvářích, sluchátka od walkmana v uších a představa Nového Zélandu byla zahalená v největších mlhách… A hle… další sny se brzy stanou skutečností!!!!

Asi vím, že se o sebe dokážu postarat… Má Angličtina už asi nikdy nebude lepší (když se mě novozélanďani ptají odkud jsem a vždy odhadují nějakou anglicky mluvící zemi – když prozradím ČR, koukají na mě s otevřenou pusou: “Tak to bych nikdy netypoval… :-O “ Huraaaaaaaa!!!!!!). Takže vím, že se ve světe neztratím. Jsem na sebe děsně pyšná!!! Kdybyste mě třeba dneska při jednom meetingu s klientem viděli – hodinu a půl mě tam drezuroval a já zachovala nejprofesionálnější fazónu za svojí kariéru a uzavřela boží business!!!! Jooooo jsem borec!!!! (Anglicky mluvící borec!!!)

V období třiceti…  kdy z vás jdou do kolen jak dvacetiletí kluci… tak i naprosto luxusni charismatičtí padesátníci…. Období, kdy víte, kde stojíte, co chcete, kam se posouváte, čeho chcete dosáhnout, co jsou vaše největší zbraně?! (Na tom zadku pořád pracuju :-D a mini prsa už to nezachrání :-D )

Já nevím jak se podělit se svojí vnitřní silou, která ze mě vyzařuje… Jsem žena… už ne ta zmatená a vždycky blbě zamilovaná puberťačka (haha nebojte se, neodešla úplně), sem partnerka která výborně vaří, stará se, miluje, pečuje a také vyžaduje (to my ženy děláme rády… nééé, to je špatně vyjádřeno – to je “na čem my ženy frčíme :-D”) , moje zahrada mě miluje – pěstuju jahody, hrášek, a milión bylinek… Mám tu I koutek ze kterého každý týden utrhnu čtyřlístek… a to jsem v životě žádnej nenašla!!! Vím, že když si sednu na terásku do letního sluníčka, které konečně nabralo sílu, usrkávám Earl Grey s mlíčkem a dvěma cukry, tak v korunách zdejších stromů slyším nádherně zpívat kosáky. Letos jich tu je tolik!!! (Loni strašně málo…) Jejich zpěv mi připomíná mládí… haha joooojoooo, když jsem si to v 7 ráno táhla domů z disko (Typáče :-D ) a 5ti minutová chůze mi trvala asi hodinu (přece jenom je to do kopce, že? :-D  Ježiš to byly časy!!!!). Sem tam se do toho kosákům “kaká” zdejší “Tui”…. no to vám je takový zvláštní úžový zpěv… https://www.youtube.com/watch?v=26GpUgOS7Z4 – no to musíte slyšet na vlastní uši!!! Novozélandský pohádkový “slavík”!!! Jsou všude a zdejší domorodci jejich zpěv milují – já také… a budou mi chybět!!!!

Jsem dobrodruh…. jojo… opět ležíte v záchvatu smíchu a křičíte: “Řekni nám něco, co ještě nevíme!!!” Já miluju být dobrodruh… a na druhou stranu to nenávidím…. asi jsem to měla dát do věty opačně. Nenávidím ten okamžik, kdy vystupuju ze své komfortní zóny. Lidi, to vám je takovej stres, bolest, žal a znovu stres. To když už jste si konečně ukotvili ten svůj zadek ve zvyku… “Tohle je můj supermarket, a tohle miluju k večeři, a tohle je naše oblíbené Take Away, snídaně na terase při sluníčku, práce, FITKO – LES MILLS!!! – co já si bez něj počnu?!?!?!, GRIT tréninky, Body Pump, moji přátelé, kolegové, Stevova Rodina…” A to víte, to nám to zase přecvaklo v hlavě, bereme nůžky a všechny tyhle pouta krásně přestříháváme… ANO BOLÍ TO JAKO KRÁVÁ…. už aby to bylo za námi. Stejně to vořvu!!!!

Ale ten TEN POCIT OBJEVOVÁNÍ, samostatnosti, svobody, plnění si svých snůůůůůů – to je to, co na tomto šílenství MILUJU!!! A já vždycky chtěla cestovat!!! VŽDYCKY!!!!!

Takže co nás čeká?! 6-8 měsíců v Jihovýchodní Asii… První země je Vietnam a pak se děj vůle boží. Haha – chytá mě hysterie :-D Takže v plánu je asi: Kambodža, Laos, Thajsko, Malajsie, Indonésie, … a když  nám rupne v hlavě, tak to třeba dopadne úplně jinak…. Víte co je největší průser???? Co mě nejvíc stresuje… Že můj mega bágl měním za příruční zavazdlo. Ano, ano, ano… je mi blivno, když to tady píšu, ale já budu mít jen malej batůžek (jak já to tam všechno narvu? A to jako už nebudu moct bejt za modelku? Jen tři trička?! Jsi se po***?!?!?  A to jako “fén” je sprostý slovo????!!! :-O” No pokakám se z toho – hlavně z toho balení….. Haha potřebuju mega bágl, jen když jedu teď na dva tejdny na Vánoce do Nelsonu k rodičům…. Auuuuuu!!!!! ) Ale pozor!!! Bude ještě jeden bágl – ten nejcennější bágl na světě. Můj foťák (asi jste si všimli, že mě to teď nějako chytlo – haha brzo :D ), můj milovanej bílej objektiv, GoPro, stativ a POZOOOOOOR!!! Náš novej dron!!!! No nekecááááám!!! Faaaaakt se z toho pokakáte až uvidíte co máme!!! ….teda ještě nemáme… čekáme na něj asi 2,5 měsíce… ale už je na dosah ruky, drží ho na celním v Aucklandu a my se snažíme ho dostat na Vánoce!!! Bože, buď při nás!!! Miminko je skoro v našich rukách!!!!!! A to teprve začne MEGA SPLNĚNÝ SEN!!!! A svoboda, a dobrodrůža, a noví přátelé… a asi taky spousta strašných stresových situací, které ze mě udělají nejvíc nejúžasnější ženskou na světě… a co pak?!?! …..

Pak návrat na NZ – naši dobří kamarádi mají svatbu… (Šíleně se modlím abysme ještě zvládli navštívit minimálně 3 místa na Jižním ostrově, které si nutně musím vyfotit (jak jinak) ) nu a pak si sbalíme saky paky (které budou v garáži u rodičů) a hurá na Vánoce do ČR a začít znovu na druhé polokouli… A to Vám říkám, já budu potřebovat tolik lásky a podpory, jako nikdy před tím, protože po více jak roce léta to bude deprese jako prase, do zimy, nový začátek, opět stavět základy…. Ale víte co?! Já budu taková luxusní třicítka, že mě jen tak něco nepoloží!!!!!
No a co z tohoto totálně šílenýho “záznamu” plyne pro VÁS?!? No to je naprosto jednoduchý!!!! Jdeme na to!!!

KAŽDÝ VĚK MÁ SVÉ KOUZLO!!!! V každém věku jsme nádherní, máme toho spoustu o co se dělit, milujeme stále stejně a nebo ještě víc!!! Nejsme staří!!!! Máme jen více omamujících životních zkušeností!!!! Vrásky ve tváři jsou nádherné a máji v sobě spousty ohromujících příběhů… Ať už jste rodič, prarodič, praprarodič a nebo nezkrotitelný cestovatel :-D

ZMĚNA A VÝSTUP ZE SVÉ KOMFORTNÍ ZÓNY JE POSUN KUPŘEDU!!! A nemusí to být zrovna extrém jako náš (já nikdy nebyla minimalista :-D ) kdy prodáte auto, postel, skříně, varnou konvici a hrnce… a jen tak se přestěhujete na druhej konec světa. Stačí maličkost, která Vám přijde jako překážka (rekonstrukce bytu/domu, změna práce, stěhování…) – NEBERTE TO JAKO HROZBU, ale jako něco, co vás posílí!!!!

JDĚTE SI ZA SVÝMI SNY!!!! V tomto případě platí: “Nikdy není pozdě.” a “Všechno jde, když se chce!” Chcete cestovat, ale máte děti!? Jde to!!! Já viděla spoustu párů s miminky a dětmi v náručí uprostřed džungle. Haha už vidím výraz své rodiny…. “Vietnam? Kambodža?! A neumřeš tam?!” Haha svět už není taková ta opravdická džungle… Málo míst na zemi není turistických… Turisti jsou všude a všude jsou na Vás (nás) připravení…. A MNOHO LIDÍ POTVRZUJE, ŽE DÍTĚ NENÍ PŘEKÁŽKOU, právě naopak, bavila jsem se s několika lidmi poslední dobou, kteří si tímto dobrodružstvím prošli a všichni tvrdí, že s dítětem v náručí máte větší úctu, bezpečí, komfort… No řekněte mi, kdo by si vybíral na okradení rodinu s dítětem, jejichž bágl je stejně plnej pudru a plínek :-D

A NEEEEE! CESTOVÁNÍ NENÍ ZASE TAK DRAHÝ!!!! V ČR je problém v tom, že mi známe jen předražené cestovky, které nám naplánují vše od A až po Z… a po pravdě, já vidím tuto volbu jako “důchodovou volbu”… Obklopeni Čechy… někdy i trapně českou kuchyní…. a nikdy se nedostanete pod kůži zemi, ve které dovolenkujete. Zkuste to někdy na svou pěst. Najít vlastní letenky a spát v hostelech… A OBJEVOVAT, PAŘIT, DOBRODRUŽIT!!! O tom je život!!! A po pravdě, touto variantou to není ani tak drahý….

…tak jo…. pro dnešek asi skoro třicítka vyčerpala vaši pozornost… ale věřte, že za pár to tady budete mít každou chviku – protože můj laptop cestuje se mnou… a pokud si myslíte, že jste se mnou cestovali Jižní Amerikou, v Ásii se mnou budete baštit Curry u stejnýho stolu a uživat si Asijské pláže plné letního slunce po mém boku!!!!! MÁM VÁS MOC RÁÁÁÁÁDA!!!!

PS: Sdílením Lenika podpoříte v psaní ;)

21 Panamský průplav, projímadlo a mega nákup!!! Zvláštní kombo co? :-D

Z komatu mě probouzejí hlasy - spolubydlící se rozhodli nahlas povídat, i když tu několik lidí spí - phe 9:30 - no tak jooo, už bysme asi měli vstávat... oplááá 10:30 (neuvědomila jsem si, že se při včerejší cestě posouval o hodinu čas) - sakra, musím běžet na snídošku zdarma - palačinky :-D no neber to!!!! Steve se z postele nehrne - spí celé dopoledne a odpolko mu běžím do lékárny pro nějaké projímadlo (on totiž ten frajer ten týden od otravy jestě nebyl na záchodě). Kupuju mu nějaké pití (dostat do něj nějaké tekutiny je taky nadlidský úkol - nemáme to s vámi chlapy vůbec, ale vůbec jednoduchý) a hledám v tomhle obrovským několikapatrovým supermárketu jeho oblíbený bonbóny - ne a ne je najít - oni tu snad nemají vůbec žádný sladkosti - zaměstnanci anglicky ani neváknout a vysvětlovat, že chcete bonbóny - nemožné - každý mě posílá někam jinam, až proběhnu celé potraviny třikrát a kde nic tu nic - ach jo - bez bonbónů se nevracím!!! Tak se ptám znovu a paní na mě kouká jako na ufona a říká: "No ty jsou přeci o patro výš - mezi hračkami." No to mě pokákni - mezi hračkama? Vynikající márketingový tah, to se musí uznat. Beru bonbóny, frčím ještě vybrat nějaký doláčky (ještě že mám tu božskou Reiffku bez poplatků v zahraničí) a hurá zpět na hostel - už musí mít starost, kde se tak dlouho flákám... Jojo, už nejsme v Costa Rice a v noci bych si ven nedovolila vylízt sama... i přes den na mě chlapi hvýzdaj, každý mě zdraví "Hola!" (i když jdu se Stevem) - s úsměm odpovídám - ale snažím se vyhnout očnímu kontaktu. Dokonce mě i všichni pouštějí na přechodu... jeden pán pustil mě a málem přejel starou babičku, která si to pomalu šourala přes přechod za mnou - kam asi koukal?! :-D

Drahému se rozzáří očička, když vidí své oblíbené bonbónky a hned se do nich s radostí pouští - alespoň trocha nadšení - sedí na velkém černém gauči v obrovské společenské lodžii hostelu, ze které je výhled na město. Umírá horkem - a to je obloha plná mraků - prostě tu je hic jako blázen. Předpověď počasí na naši plavbu lodí do Columbie, na kterou nastupujeme zítra, moc slibně nevypadá - děšť, bouřky a přeháňky - no nepřestávám doufat v zázraky.

Teď se podržte - do místnosti vstupuje slečna německého původu, kouká na Steva, Steve na ni a já nechápu o co jde... No představte si, že se tihle dva znají ze Santiaga, kde Steve Couchsurfingoval několik let zpátky - byla to známá jedné rodiny u které bydlel... Jmenuje se Clara, je tu se svým bratrem a právě dorazili z podobné plavby lodí, na kterou se chystáme, akorát že v opačném směru a rychlejší a levnější verzi - no není ten svět malej?!? Je to příjemná mlaďounká slečna a tak si mám alespoň s kým povídat - hlavně vyzvídám info o plavbě (například nám nikdo neřekl, že si s sebou na palubu, nebudeme moci vzít krosny - popisuje nám jak to někteří z jejích spolucestujících nevěděli nalezli na loď a krosny se hodili někam do nepřístupného podpalubí - a tak měli celé 4 dny jen věci, které měli na sobě, takže jim sem tam byla pěkná kosa - hlavně v noci - jelikož měli malou loďku a spali na ostrovech v houpacích sítích - no už vidím jak panikařím a hrabu v krosně co potřebuju před vyplutím...phe).

Později odpoledne se snažíme trošku rozhejbat, bereme taxi a jedeme se podívat na Panamský průplav - když dorazíme zjistíme - za prvé - že vstup se platí ($15 na osobu) a celý areal je oplocen - za druhé - že už mají správně hodinu zavřeno - za třetí - vůbec nechápeme frontu minimálně o 300lidech čekajících před vstupem - za čtvrté - aháá ono je PRÁVĚ DNESKA 100 výročí od otevření tohoto průplavu... (Když to stavěli - zemřelo tam 30 tisíc lidí). Jelikož Stevovi a ani bratru Clary není moc dobře, nechce se nám čekat ve frontě a navíc platit vstup - tak jen obdivujeme přes plot zrovna propouvajicí obrovský tanker, který po úzkém pásu vody táhnou dvě vlakové mašinky a další dvě ji v případě potřeby brzdí - největší zážitek z tohoto místa je asi stejně z ptačí perspektivy - kdy vidíte ten obrovský kanál, různé výšky a zbarvení vody... Lehce zklamaní jdeme na parkoviště - paradoxně jsou všechny taxíky najednou strašně předražené (cesta sem byla $8 pro čtyři osoby - nyní po nás chtějí $20 - po smlouvání se žádný pod $15 nedostává) a tak se pomalu suneme asi ke kilometr vzdalené hlavní silnici, kde se pokusíme chytnout bus... Čekáme, čekáme a najednou přijíždí takový malý a roztomilý bílý autobusek, vyskočí z něj pán a křičí - autobusové nádraží za dolar na osobu - hurááá dovnitř, klimatizace - tomu se říká paráda (za námi přijíždí veřejný autobus, na který jsme půl hodiny čekali - je narvaný k prasknutí a klimošku určo nemá!).

Vyskakujeme na autobusaku, který už známe a rozhodli jsme se si vzít taxi do "Nového cetra"... jdeme kousek dal od vlastního nádraží a cena je podstatně nižší. Taxi jede po kouzelně vypadajícím nábřeží - vyskakujeme mezi mrakodrapy a procházíme se džunglí velkoměsta směrem k zálivu, který je lemován vysokými budovami, procházíme se právě po tom překásném nábřeží, které je výrazně zelené - palmy šumí ve větru, mechové trávníčky jsou krásně udržované a v záhonech vidím rostliny, které u nás můžete zahlédnout jen v našich českých domácnostech - haha ano - ty kytky co máme doma v květináčích se tu plazí po sloupech a zdobí zahrady :-D Slunce už je pryč, nebe pomalu usíná a spousta lidí se rozhodlo jít běhat po zdejší pohodlné asfaltce - na obzoru jsou vidět zástupy obrovských přepravních lodí a tankerů, které čekají na Panamský průplav - úžo!!!

Rozhodli jsme se vyrazit do supermarketu, nakoupit nějaké suroviny na večeři a zásoby na loď (jak jinak než ty tvrdší). Tak berem vozejk - 2litry rumu, 750tku Malibu (pro mě, jak jinak), 3 petky Coca-Coly, miniaturní lahvičku Cabernet Saviňonu - na dnešní večer - nemohla jsem si pomoct (mně se po tom vínu tak stejská!). Rozhodla jsem se, že dnes uvařím - Steve stále odmítá colkoliv sníst a ty bonbónky a pytlíkový polívky se mi fakt nezdaj! Takže kupuju - počítejte se mnou - pytlík rýže $1,2, kokosové mlíko $1,4, pytlík curry $0,25, jedna cuketa, větší mrkev, cibule $2 (haha jsem jim všechno musela vyndat z balení - neměli nic po jednom kousku - tak jsem se jedné paní zeptala a ona mi frajersky vše rozdělala :-D, ), no a žampiony $2 - no pěkná prácička... (zásoby česneku mám v krosně a koření s olejem mají na hostelu :-D ) Při mém nákupu se drahý začíná tvářit dost nevrle - aaaa projímadlo začíná fungovat :-D běží se staženými půlkami hledat záchod - až je za ním ohnivá čára :-D když se s úspěchem vrací zpět, doslova hopsám kolem jako mentoš, boxuju a kopu radostí do vzduchu - "To jako oslavuješ moje hovínko, nebo co?" směje se :-D NO JASNĚĚĚ, kdo by se neradoval - po tejdnu!!! :-D Snad už bude líp!

Po návratu na hostel nám chlapi odpadají - zda se mi to, nebo fakt nic nevydržíte?!? Vrhám se s radostí do kuchyně - každý se snad rozhodnul, že si dnes bude vařit nebo co - jak na Václaváku. Tak si tu v rožečku loupu a krajím ingredience - do toho jsem si do vínové (plastové) sklenky, kterou jsem tu našla, nalévám 185ml vínka (jj koupila jsem si pidi lahvičku :-D ) - vem čert, že je to z plastu, alespoň že to vypadá nóbl :-D úplně se rozplývám štěstím!

Najednou ke mně přichází recepční (takovej hezkej černoušek s kouzelným úsměvem) - a jestli mám zítra nástup na loď? - ano - no prý jsem jediná, o které ví a že volal kapitán s nějakou malou prosbičkou nebo co - no a jakou prosbičkou? - asi prý (cituji) "něco málo nakoupit". Jooo to by neměl být problém - následuji černouška se svou sklenkou vína v ruce až na recepci, kde mi dává kapitána přímo na ucho... Božská konverzace s pánem se srandovním akcentem - zeptá se na moje jméno, a že mě tedy vyhlašuje "kapitánem skupiny" - mám prý ráno dohlédnout na to, aby zítra v autě byli všichni z našeho hostelu (dohromady 6 lidí) a dokoupit pár "čerstvých drobností" - penízky nám prý strhne z peněz co mu máme dát za plavbu - koukám na hodinky - 8 večer a Steve se mnou už nikam nepůjde, natož aby mě pustil samotnou nakupovat - nu nic - ještě se kapitána ptám: "Jsem na to sama, přítelovi není dobře, zvládnu to?" - jsem ujištěna že ano - a tak se teda - já šmoula - obětuju. Prý obratem pošle recepčnímu seznam... (V ten okamžik na recepci přichází Steve a kouká s kým volám - nechápe). Půl hodina uplynula a nic - už mám vše připraveno na vaření, ale chci jít prve nakoupit - recepční mě ujišťuje, že mi proplatí i taxi - tak si na cár papíru píšu instrukce (jméno supermarketu a adresu hostelu - kdyby nahodou taxikář nemluvil anglicky - což je velice pravděpodobné). ... a je to tu - seznam - no to se asi posr** ehm... omlouvám se, ale musím vám to tu vypsat!!!

5ks zelených ananasů (aby se nezkazily)
4ks melounů vodních
6ks mango
3kg jablek
10ks banánů
5ks melounů Canteloupe
3kg mrkve
4kg tvrdých rajčat
3kg okurek
5kg cibule
15kg brambor
3 hlávky bílého zelí
4kg lilku
3kg zelených paprik
2 krabice bílého vína
2kg žrádla pro psy (Crokey ascan)
4kg rýže
4kg kuřecích prsou
3kg kuřecího s kostí (bez kůže)
3kg mletého vepřového masa
3kg hovězího - kousky a nebo plátky
4 balení mozzarely
2 balení šunky

...civím na to já, civí na to recepční, oklopím do sebe poslední kapku vína a říkám: "Moc se omlouvám - ale tohle nemám šanci sama zvládnout!" "Hmmm to asi ne..." kroutí hlavou recepční a vyděšeně volá zpět kapitánovi... "Oooo neeee neee, nedorozumění - to až zítra, až pojedete na loď. Nabere vás řidič, kterému říkáme - trpaslík - určitě ho poznáte, mluví anglicky a o těchto nákupech ví - dělá je pravidelně!" No tak to joooooo, uleví se mi... Tak si jen vyfotím seznam lidí na zítra a jdu kuchtit - přemýšlím nad tím jakej jsem aktivní idiot (jako vždy - ale já za to nemůžu, ono si mě to zase našlo samo :( ), proč já neřekla "ne", když se ke mně dostal ten seznam? Ach jo, no už s tím nic nenadělám - Steve omdlívá, když mu čtu ten "malej nákup"... a ťuká si na čelo, co jsem to odkejvala: "Taková zodpovědnost!" - no to mi teda moc nepřidal... :( Každopádně večeře je hotová - po pravdě asi nejlepší curry, který jsem kdy udělala (nebo to je tou domácí kuchyní po dlouhé době), každopádně Steve, který na nic nemá chuť a nic nechce, mlaská, až se mu dělají boule za ušima! "Mňam, mňam - to je to nejbáječnější jídlo, které jsem za celé cestování jedl!" vzdychne si... No pane jo, fakt tak strašně moc dobrý (že bych si sama sebe hned vzala za ženu :-D ). Všichni kolem slintají a říkají, jak báječně to voní... uaaaa!!! V hrnci ještě zbylo a jelikož jsme narvaní k prasknutí - drahý spokojeně vzdychá - tak poslední porci naberu a nesu ji vyhladovělému černouškovi na recepci - ten se jenom olizuje!

Nu a je čas jít spát (vstávačka ve 4:45 volá) - zbalím si do malého batůzku věci na loď - abych byla připravená - užiju si ledovou sprchu (na pár dní nebude sprcha žádná) a ulehám - v tom do pokoje vlítne "naše ukecaná novozélanďanka" - neee, bože próóč?! Vypráví, jak byla v Panamském průplavu - prý byla obrovská akce a ... ani to nemůžu napsat ... VSTUPNÉ ZDARMA!!! No a tady to máš, Šedivá, tady to máš - jedinečná šance je ta tam... Nu nic, po půl hodince novozélandanka pochopí, že je jediná z 8mi lidí na pokoji, kdo neleží a tak se klidí - no tak tedy, dobrou noc...