01 První pozdrav z Vietnamu

Tak jsme tady!!! První večer v rušném hlavním městě Vietnamu Ho Chi Minh. Ptáte se, proč nejsem někde venku a neobjevuju nova zákoutí?! Popravdě, dnešek jsem skoro celej prospala a jedla. Na víc nebyla síla. Myslím, že je to docela dobrej začátek – trošku se zberkat z těch 30ti hodinách na cestách. Navíc, jakejpak spěch, že? Máme 8 měsíců :-D

Tak pěkně popořadě. Balení… Hrůza, peklo, děs!!! Naštěstí alespoň to “relocation auto” dopadlo dobře. Sice to bylo auto pro vozíčkáře (naprosto chápu, proč měli takovej problém to auto udat.) Čekalo tam na nás na letišti, zaparkované a odemčené s klíčky pod sedadlem. Tak se to na NZ dělá :-D. Zaplatili nám jak benzín, tak oběd a parkovné. Takže jsme z toho vyšli dost pohodově. Den odjezdu byl poněkud stresující. Do Wellingtonu konečně dorazilo léto (haha já kvůli létu na NZ chtěla zůstat déle a ono dorazí s 3 měsíčním zpožděním v den, kdy odjíždíme. Si to počasí ze mě asi dělá prdelky, nebo co. Každopádně náš pokoj je mega výheň. Drahému se nechce vstávat, je jak malej kluk. “Hele – tu koupelku umej pozdějc ne?” – haha – říká v 10 dopoledne. Za 5 hodin máme předávat pokoj a vyrazit směr trajekt. No co Vám budu povídat, ten den byl prostě na zabití. Posedával si a četl na telefonu… no jak jsem říkala, novozélanďan. Nejraději by vše nechal na poslední chvíli… tadááááá – a poslední hodinu a půl tady lítáme po držce. Leje ze mně jako z vola. Zjišťuju, že i zaúkolování naložením auta nebyl dobrý nápad. Nějak se mu to tam nevede narvat. Takže i to musím udělat já. Já se po****. Nakonec předáváme naleštěnej pokojík přesně na čas, abysme stihli trajekt. A víte co mě vytočí doběla?! Hláška: “No vidíš to, jak jsme to krásně zvládli! A ty tady stresuješ.” s úsměvem prohodí a věnuje se řízení. Hahahaha pomoooooooc… já nevím, jestli mám brečet nebo se smát. Každopádně já tady uklízela a balila už 3 týdny dopředu, on nepřehnul ani prstem (přeháním) a poslední den taky nechá skoro všechno na mně, protože on si musí zabalit svoje věci a pak prohodí tohle? No řeknu Vám, že jsem ta nej přítelkyně na světě, protože sem mu jen řekla, že příště prostě bude zabaleno nejpozději den předem a dále jsem to nekomentovala a ani jsem se tím netrápila. Bych si akorát drásala nervy.

Plavbu trajektem jsem si naprosto užila, plujeme se Stevovým tatínkem, který tu pracuje (záměrně jsme zabookovali palubenky na tenhle trajekt), tak máme šanci se rozloučit. Sedíme v jeho vymazlené kajutě, povídáme, zajdeme si na večeři a pak koukáme na televizi na měkoučkém gauči. Haha kéž by každá plavba trajektem byla takhle pohodlná. Při vplutí do Marlborough sounds letím na palubu a fotím a kochám se. To je moje oblíbená část!!! Miluju to tady!

Pobyt v Nelsnu, je sice nabitý, ale je to takový pohodový mezičas mezi balením a cestováním a jsem za něj vděčná. Přebalím bágl a ujistím se, že mám všechno. Dodělávám blogové resty. Dodělala jsem i video z roku zpátky, kdy tu byla maminka a bráška (já vím, jsem strášná!), ale video je peckózní a plné nezapomenutelných zážitků! Tady na to máte odkaz :)

Dokoupili jsme poslední drobnosti jako nějaké léky, masky na oči (jojo cestujeme ve stylu :-D HAHAHA), cestovní polštáře, drahý si zaběhl k holiči… znáte to :-D. S maminkou jsme prošli krabice s jídlem (mouky, cukr, koření, plechovky….atd) a doplnili její zásoby. (Chudinka, padá to na ni ze skříní.) Ještě jsme stihli antikoncepční návštěvu u kamarádů. Jejich druhé dítko slavilo první narozeniny. (Výborné na to jak dostat všechny naše kamarády z Nelsonu na jedno místo a ani jsme pro to nemuseli hnout prstem. Prostě pecka načasování.) No tohle mě vždycky na nějakou dobu vyléčí z nějakých rodinných tiků. :-D Pochovám jedno miminko a druhé. A tady dítě a támhle dítě. Kupodivu mě milují. Vždycky se u mě tak spokojeně uvelebí a nechce se jim pryč. Tak jsme takhle seděli na gauči, sledovali všechny naše přátelé kolem – krmící, kojící, plínky měnící, uklízející rozlité pití… a drahý pronesl: “No… a my si tady plánujeme chlastací trip na 8 měsíců…” :-D hahaha to mě tak rozesmálo, až jsem vyprskla pivo, které jsem usrkávala z lahve. Tak na to jsme si fakt museli plácnout! :-D

Den před odletem přiběhl Steve s tím, že náš let to Aucklandu byl zrušen. (Přišla mu zpráva na mobil.) Nevím proč, ale s mým tepem to ani nehlo. S klidem a úsměvem na něj koukám a nechávám ho se s tím poprat. Nějako jsme s tím počítali (sem tam se to tady tak stane) a tak jsme si raději dali 12hodin rezervu. A víte co, já si myslím, že to byl zase můj Anděl strážnej, kterej nám chtěl dopřát jen trochu víc spánku. Měli jsme totiž vstávat v 4:30 ráno … takhle tam drahý zavolal, no a bez poplatku nás hodili na let v 9 ráno. “Děkuji Andílku můj, jsi prostě ten nej na světě!!!” Každopádně spím jako miminko. Asi už chytám nějakej cvik nebo co. Vždycky jsem mívala průjem a celou noc jsem probděla (hlavně když byl let v ranních hodinách)… tentokráte nic. Vůbec nic!!!!

Jak už víte, tento trip se trošku mění od toho předchozího a to tím, že místo 75litrových batohů + carry onů – máme pouze 40ti litrový Carry On. No a pak máme jeden extra batoh, kde je můj foťák, objektivy, stativ, GoPro a drone. No a hlavním důvodem tohoto je dostat se na lety bez poplatků za bágly. Problém je v tom, že máme 3 mini bahohy (ne jenom dva) a hlavně max. povolená hmotnost je 7kg. Tak to nedáváme stoprocentně. Naše batohy jsou na cca 12ti a ten třetí je cca těch 7kg. A to vám, řeknu. To byl tak trošku stres. Už jsem je viděla, jak nám účtují mega částky za váhu atd. Nutné podotknout, že naše letenky z Aucklandu do Ho Chi Minh ve Vietnamu byly v přepočtu pouze za 5 tisíc korun. Takže pak vydělávají právě na těch mega sumách na zavazadlech.

Jelikož jsme i tak měli v Aucklandu cca 9 hodin čas, tak jsme hodili bágly do úschovny a vyrazili jsme se projít po centru. Po návratu na letiště jsme pak jen naklusali k přepážce na odbavení (bez báglů samozřejmě). Naštěstí jsme se na Check-inovali online, tak jsme mohli stát v rychlé frontě. Nikomu ani nepřišlo divné, že nemáme žádná zavazadla. Prostě nám dali letenky, zkontrolovali víza do Vietnamu a nechali nás jít. S hrůzou jsem sledovala jak tam každému váží úplně všechno. Kufry, batůžky, dokonce i kabelky. No mě vám začala tak cvakat prdel. “Hele to bude průser, až budemem nastupovat do letadla.” Drahý mě s nejistotou v hlase uklidňuje, že to bude dobrý. Každopádně jsem od něj dostala slib, že když nás chytnou a budou po nás chtít prachy za nadváhu, prostě jim je dáme. (On by se tam s nima byl schopnej hádat.)

Celním jsme prošli v pořádku, ještě si zrušit paušály a jsme připraveni na dobrodružství. Tak vám jdeme k té bráně k letadlu. Žaludek mám až v krku. Přezky od báglů hážeme za záda, je to sice nepohodlné a tlačí to, ale vizuálně to dělá batůžek menším. Z třetího báglu jsme vyndali drone a stativ – ty má Steve přes rameno, jako osobní položku.  No a já si s sebou vzala takovou levnou supermárketovou mega tašku přes jedno rameno, která vypadá jako rádoby kabelka a tam jsem narvala na půlku přeložený batoh s foťákem a objektivem. No co vám budu povídat. Vypadáme jako Vánoční stromečky a tváříme se jako modelky s mega úsměvem na tváři. A víte co! JSME V LETADLE!!!! Hahaaaaaa!!! (tak už jenom 2krát a jsme ve Vietnamu. :-D (Máme dva přestupy. Jeden v Gold Coast v Austrálii a druhý v Kuala Lumpur v Malajsii.)

Nízkorozpočtové lety nemají žádné televizky nebo hudbu. Navíc sedačky se nedají skoro vůbec sklopit… joooo a samozřejmě bez jídla. Ale za ten peníz neber to. Máme výhodu, že letíme ve 20:00 a tak za hodinku oba usneme jako dřeva – naše biologické hodiny tentokráte zafungovali bravurně. A po pravdě, se mi ještě nikdy nestalo, že bych prospala celý let. Ale tentokráte bez problému. Přestupy jsme taky bravurně zvládli. V Malajsii jsme se i výborně nabaštili místním Curry, které vyšlo na nějakých 70Kč pro oba a to jsme na letišti. Začíná se nám v té Ásii líbit :-D

Drahý opět chytá ty své lovecké pudy – a trošku šojtří a snaží se být důležitej. Ale díky bohu si to pamatuju z minula a nenechávám se rozhodit. A vždycky jen pronesu: “To je v pohodě, to dáme, dejchej…” a on se vždycky uklidní a můžeme jít dál. Při výstupu z letadla v Ho Chi Minh vstupujeme do 34°C výhně. JÁ TO MILUJU! Na letišti se stavíme k přepážce pro vydání víz. Půlku z toho jsme si už zařídili online. Tak nám to tady jen vlepí do pasu a zaplatíme poplatek 50 Amerických doláčků za každého. Neprotestujeme, věděli jsme o tom. Holt tu musí na turistech nějako vydělávat. A tak se mi v pasu skví další obrovská samolepka s 3 měsíčním vízem do Vietnamu, které mi ještě dozdobili dalším razítkem do sbírky! Jak já ten svůj pas miluju!

Mám všechno nastudováno a tak vím, že by tu měl být žlutý autobus číslo 109, který nás za pakatel (22Kč) hodí do centra. Když ho zbliknu, jdu si vesele přes přechod přímo k němu… Áááááááá – jsem málem zajetá taxíkem… “Leni, nezapomeň, že tady tě na přechodu nikdo nepustí…” No pane jo... to mi vůbec nedošlo. Angličtina zdejších není moc dobrá, ale snaží se. Nějak se dorozumím rukama nohama a přibližně vím, kde vystoupit. (Haha nebo jsem si to alespoň myslela). Sedáme do klimatizovaného autobusu a chystáme se na cestu. Jen co dosedneme, autobus se rozjíždí do sebevražedné Vietnamské dopravy. A já v sobě opět (konečně!!!) zase nacházím tu holku, kterou miluju! Oči na vrch hlavy, pohopskávám neposedně na sedačce a kroutím hlavou doprava doleva, aby mi něco neuniklo. A to nevadí, že jsem unavená po 30ti hodinách na cestě a smrdím až za roh. Tohle je prostě pecka!!! Milión skútrů (nepřeháním!!!)  Jsou všude! Sedí na nich muži v kvádrech, ženy v luxusních šatech a diamantových a podpatcích, tamhle starší pán s 5ti dřevěnejma krabicema. Hele tady ten tam má klec s cca 6ti štěňátky. Hele hele hele, támhleten s těma pytlema, div ho je vidět. Do toho auta, taxíky, autobusy, blázni na kolech. Všechno je na milimetry. Když doprava stojí, skútry to berou po chodníku. Nikdo se nad tím ani nepozastaví a po pravdě je ignorují natolik, že se jim ani nevyhýbají. Dopravní světla jsou tu jen na ozdobu a možná jakožto nějako doporučení. Ale jinak je to tu masakr. Nikdo se nekouká doprava doleva… jen dopředu. No kroutíme nad tím blázincem hlavou a překřikujeme se v konstantním hluku troubení. “Tak tady si teda skútr nepůjčíme.” konstatoval s vyděšením Steve. S respektem k tomuto dopravnímu umění jen přikyvuji.

Naštěstí slečna, která tu “štípe” jízdenky (rozumějte “trhá”) umí trošku anglicky a tak se poptám, kde vystoupit. No ještě že jsem se zeptala. Mám pocit, že to ten bus bral někudy jinudy, protože jsme vůbec netušili, která bije. Vystoupíme na malém autobusovém nádraží uprostřed centra. V blázinci se snažíme dostat ven. Když jsme postaveni před silnici, kterou musíme přejít, jsme v záchvatu smíchu. Co teď?! Vlny nekonečné dopravy nás prostě nepustí. Steve zahlédne dvě starší paní – místňačky, jak si to na drzáka (s jistou praxí) pustí bezhlavě kupředu. Nekoukají doprava či doleva, jdou kupředu s konstantní rychlostí (aby řidiči mohli spočítat, jak se jim vyhnout) – jakmile zastavíš, či zpomalíš, jsi v pr… a to doslova. Uprostřed silnice v téhle džungli nechce být nikdo! Drahý mě chňapne za ruku a táhne mě za sebou. Hahahaha s chlámajícím smíchem se nalepil na ty dvě odrzlé důchodkyně, div se jich nedotýká (jsou mu tak po prsa :-D). A využívá jejich umu. Tak to bysmě měli. Řehtáme se, potíme se, smrdíme… ale jsme spolu :-D a je nám hej. Podle google maps (který jak zázrakem fungují) se motáme maličkejma smradlavejma uličkama plných lidí, skútrů, malých stánků s ovocem, syrovým masem, okolo kterého poletují mouchy, mají tu koření, mušle, kraby, krevety, prodávají tu skútry, náhradní díly, čaje… Nad námi se houpe spousta drátů z kůlu na kůl, které vytvářejí takový stanový efekt. Haha jsme v cestovatelském ráji :-D :-D :-D. Jsem ve svém živlu. Všichni na nás divně koukají. Nebo asi spíše na mě – na blondýnku. A hele, náš hostel!!! Tak to bylo snazší, než jsme doufali. U vchodu si sundáváme boty (tak to tady chodí) a bosky ťapkáme k recepci. Check in je až  za 2 hodiny. No to neva. Rozvalíme se na zdejší dřevěné podlaze opírajíce se o naše bágly a připojujeme se ke zdejší Wifi. Pokoj je hotov dříve a tak nás vedou do maličkého pokoje s klimatizací a 6ti postelema. S nadšením hupsnu na jednu z nich…. “Auuuuuuu” – tak to je teda beton! Tak to je takové něžné zklamání, ale to se dá přežít. Chvilku jen tak ležíme a dejcháme, než se vydáme ven ulovit něco k obědu. Opět dobrodružně přebíháme 2 rušně silnice. Sice na zeleného panáčka – ale jak už jsem psala, to tu nic neznamená. Jdeme jednou menší ulicí směrem k restauraci, kterou nám doporučili v hostelu. Sedi tu  podél zdi tři pánové, u tři zrcadel, které jsou posazené mezi zaparkovanými skútry a další tři pánové je tu stříhají s uměním mistrů. No to mě podrž, příště Vám to vyfotím! Když dojdeme k “restauraci” – kontrolujeme název s tím co nám dali v hostelu a moc se nám nechce věřit, že je to to místo, které by nám doporučili. Nevypadá to moc vábivě, ale veselá paní nás zve dovnitř a tak tomu dáváme šanci. Maso ve vytrýně taky nevypadá lákavě, ale i tak usedáme k jednomu z 10ti stolků uprostřed jedné úzké místnosti. Představte si takovou delší garáž, ze které někdo udělal kuchyni. Paní nad námi stojí a hned očekává objednávku. My na ni jen koukáme a krčíme rameny. Nikde žádné obrázky jídel… to bude průser. Paní nakonec vytahuje vizitku a ukazuje na obrázek na ní – nějaké vepřové maso, spring rolls,  nějaká zelenina a nudle. Cena v přepočtu 50 Kč. “Jj, myslím si, že tohle je to jídlo o kterém mluvila paní na recepci, když mi doporučovala tohle místo.” Jdeme do toho. Jídlo je tu obratem několika sekund a věřte nebo ne. JE TO DOBROTAAAAAA!!! Mlaskám, srkám nudle z hůlek a užívám!!! Naprostá pecka!

Po cestě do hostelu ještě zakoupím nějaké luxusně vypadající ovoce v jednom z místních stánečků – znáte mě, já nikdy nemůžu odolat. A tradá zpět do klimatizovaného pokoje. Vlažná sprcha (teplou jsme ani nečekali a v tomhle parnu jsme po ni ani netoužili). No a pak už jen čistá ve voňavém oblečení ulehám na extrémně tvrdou postel a s bolestí hlavy usínám během několika vteřin… a co je na tom, že jsou teprva 2 odpoledne… Lenička má půlnoc.

  Steve je připraven na cestu!

  Unavení po 30ti hodinách na cestě!

  Naše první Vietnamské jídlo.

Blázinec a přípravy na cestu po Jihovýchodní Ásii

Juchůůůů sedám ke psaní, nějak jsem se na to po té dlouhé době těšila. Nejhorší bylo najít čas v tomhle šíleném mumraji příprav na cestu. Momentálně sedím v autobuse, jsme v půlce cesty do Napieru na NZ… cesta dohromady trvá cca 5 hodin, takže pohodička…

Tak to víte, ženská, začala jsem všechno připravovat už před několika týdny. Ten můj by to všechno nejraději nechal na den před odletem a nebo co hůř na den odletu. Je v tom odborník, jako všichni Novozélanďani (nebo jsem měla spíš napsat chlapi???). Ale víte co, ono je něco jiného letět na 14 dní na dovolenou… a nebo sestěhovat všechno do krabic, letět na 8 měsíců někam do zapadákova s 40ti litrovým batůžkem (do kterého se mimochodem NIC nevejde!!!) a pak se stěhovat na druhou stranu zeměkoule.

Mohu ale říct, že mám nad sebou nějakého strážného Andílka, který mě střeží (sice si někdy vezme dovolenou, jako například tohle pondělí, ale věřím, že i to zlé bylo pro něco dobré, takže se na něj nezlobím).

Nu tedy začneme autem, to je asi to co mnohé z Vás zajímá, že? To mě taky asi stresovalo nejvíc. Nejdříve jsem si prošla technickou, která se tady u starších aut dělá jednou za půl roku – ano čtete správně. Tak jsem tam naklusala s žaludkem naruby – musí to být OK!!! Přiběhl jeden Ind a tak jsem mu věnovala jeden ze svých nejsladších úsměvů. To víte, těmi se v těchto okamžicích nesmí šetřit. Po očku jsem na něj koukala, když lítal kolem auta a div jsem na něj nemrkala. :-D A víte co?! Dostala jsem technickou NA ROK!!!! Jak? To se mě neptejte. Tadááááá!!!! Tak to bysme meli. Napsal mi jen dolů do poznámek co by se s autem mělo udělat a doplnit olej a tak…. ale jinak OK!!! Jupííí….

Teď jen jak to naše miminko prodáme? Musíme ve Wellingtonu, protože v malinkatém Nelsonu není takový zájem a navíc bysme museli s cenou dolů. Nechtělo se nám to dávat na zdejší “trademe” webové stránky, protože za prodej odevzdáváte provizi. Navíc jsem auto potřebovala mít do poslední chvíle, protože jsem ho potřebovala dennodenně k práci. “No víš co? Já to zkusím napsat na zadní sklo a uvidíme.” rozhodla jsem, koupila bílou fixu a velkými písmeny jsem napsala “Na prodej” nadsazenou cenu a můj telefon a pak si vesele vyrazila do práce. Po cestě jsem se ještě stavila v supermarketu a při cestě ven k autu na mě koukal jeden starší pán. Pořád na mě vysloveně civěl, jako by mi něco chtěl říct. “Můžu Vám pomoct?” zeptala jsem se, když už to začalo bejt fakt trapný. “Vy prodáváte auto?” vykoktal ze sebe. V ten okamžik mi to došlo (jsem na to samosebou úúúúplně zapomněla). “Ano prodávám.” “Můžu Váš kontakt předat dceři? Ona se po nějakém takovém kouká...” Tak jsem přikývla, v duchu jsem si říkala, že to je nějakej fofr, ale bez nějakého náznaku naděje jsem vyrazila za zákazníky. Do dvou hodin přišel takovej liják, že mi moje umělecké dílo z nádherně umytého auto smylo a bílé rozpatlané stopy se táhly ze skel dolů. “Pecka!” tak jsem to ještě víc rozmatlala papírovými kapesníky. Sedám nabubřele do auta a v ten okamžik zapípá mobil… Hele – dcera toho pána… No zkrátím Vám to, poslala jsem paní fotky, paní si auti přišla okouknout a trošku se v něm povozit. Všechno OK a ani to, že auto bude mít až za 4 týdny (když jsem končila v práci) ji extrémně nevadilo. No řekněte, je tohle normální? Štěstí jako blázen.

A pak to znáte... když prodáváte auto, pořád posloucháte, jestli se někde něco ne**re, najednou auto dělá milión zvuků a rachtání, které jste nikdy neslyšeli. Prostě panická hrůza. No a když nadešel den D, tak jsem si s autíčkem zajela do myčky, aby to paní dostala hezký a nalešetěný. Pěkně jsem si najela, abych byla hezky uprostřed, hodím ručku, vypnu motor jde se na to. No nejdřív pěna, že…. a pak kartáče…. a najednou jen slyším divný zvuky zezadu a s autem to cloumá jako blázen. Koukám jak vyvoraná myš, najednou kartáče zastavují a dveře od myčky se otevírají v třetině procesu – no něco je doprčic špatně. Vyjedu, vylezu z auta a nevěřím svým očím… Vážně se hystericky chechtám, držím se za hlavu a poletuju ze strany na stranu. Celej zadní nárazník je na stranách vyrvanej. Lapám po dechu. Sedám na zem…. lehám na zem… prudce zavírám oči a zluboka dejchám div si nervu vlasy.  Po pár vteřinách zase stojím a to se mi zase pro změnu derou slzy do očí. “Co teď? Co teď?” klepou se mi ruce, že ani nevím jak na telefonu vyťukat Steva – (můj pracovní telefon jsem před 2ma hodinama odevzdala v práci) a s tímhle starým křápem jsem nějako zapomněla. Najednou ke mně s klidem přichází manažer benzínky – asi mu tam blikalo červený světýlko, že je něco s myčkou. Haha kdybyste viděly jeho výraz, když viděl můj nárazník – vypadal ještě víc vyděšeně než já… “Já jsem tady dneska první den jako záskok…” drkotal…. No to je pecka! :-D Někam odběhl - a že mu to trvalo než vylezl, chvilku jsem myslela, že už se nevrátí. Vrátil, a to s poznatkem, že to NEbyla moje chyba, že se díval na kameru a byla jsem uprostřed – uf to mě snad ani nenapadlo, že bych byla stranou… Nu nic, po 20ti minutách posedávání a papírování, jsem doleštila auto Okenou a papírovými ubrousky. Vymámila jsem z nich peníze zpět za “myčku demoličku :-D”. Dostala jsem z nich kontakty na ty nejvyšší manažery, jejich pojišťovnu, a hlavně větu na dokumentu: “Benzínka je zodpovědná za škodu.” (Když se na to zpětně koukám a uvědomuju si svůj pokrok v angličtině – jsem na sebe strašně hrdá.) Se staženým žaludkem jsem vyrazila domů, kde už na mě čekal Steve – bála jsem se, že se auto neprodá, protože pojišťvony na NZ - to je peklo, které trvá týdny. A my to potřebujeme co nejdřív – dneska je pozdě. Na semaforech, kde trčím na nekonečné červené si nastavuju ten debilní mini telefon na handsfree, kdy v tom sirény… NO TO NENE!!! Policajti v utajení. To si děláš prdel?! Tak jsem si ještě vyfasovala $80 pokutu za držení telefonu v ruce, aby toho nebylo málo, že…? V ten okamžik už jsem fakt bulela a snažila jsem se jim vysvětlit v jaké jsem situaci a že jsem pracovní telefon s handsfree odevzdala ráno v práci, že mám auto v háji… nic je nezajímalo… tradaaaaaa – to byl den a to je teprva 14:00!!!!! Už NIC nedělám – i když toho mám tolik v plánu – nic!!! Jen dejchat – to snad zvládnu.

Nakonec vše dobře dopadlo, moje každohodinové uhánění pojišťoven a manažerů se vyplatilo. Všichni chápali tíhu situace a tak se ze všech kouřilo, pracovali kvůli mně přesčasy a tak hned druhý den auto putovalo ke klempířům, odkud si ho paní kupující (která sice nebyla nadšená, ale plně chápající) vyzvedne až bude hotové. Penízky jsou na účtě a papíry vyplněné, podepsané… hotovo… miminko je pryč.

No a tohle je jen jedno story z našich příprav. Něco podobného se mi stalo s mými dioptrickými brýlemi, kde ty dioptrie fakt moc neseděli, takže se předělávaly. Sluneční brýle mi do toho rozbili… Ale s bojem vše taky dobře dopadlo a mám teď boží nové sluneční dioptrické brýle. (Díky bohu jsem to nenechala na poslední chvíli). No a pak už jen prodej nábytku, které dopadlo bravurně. Dokonce máme i postel do poslední chvíle, protože si ji od nás koupila spolubydlící. Všechno už je v krabicích. Teď jen byla otázka, jak tohle všechno dostaneme do Nelsonu, když už nemáme auto. Haha dobrá otázka, že?

Nejdříve nám to tam měl hodit kamarád, který tam měl jet pracovně firemním velkým autem a to z ničeho nic nějako padlo. Co teď? No už jsme dlouho pokukovali na “Relocation car” -  ale moc se nedařilo. Co to je? No tady na NZ si lidé pronajímají auta (to by nebylo nic divného), ale když si ho třeba objednají například z Queenstownu do Aucklandu a milé auto je ve Wellingtonu, potřebují to auto nějako přemístit. A jak už jsem několikrát psala, tahle země je veliká jako kráva, i když na mapě to tak nevypadá. No a tak je dají na jednu webovou stránku s tím, že si auto pronajmete za $5 na den a máte např. 3 dny na to, abyste auto dopravili z budu A do bodu B (kde ho potřebují pro zákazníky). A víte co? Steve našel!!! Sice je to z Napieru (ano ano, proto ta 5ti hodinová jízda autobusem) ale je to přímo do Nelsonu. Je to malá dodávka, (které nebývají tak časté a navíc je nikdo nechce převážet) - ale pro nás je to naprosto dokonalé, na přestěhování našich krabic. Musí být opravdu zoufalí, protože nám zaplatí benzín, trajekt ze severního ostrova na jižní (a to je cca $300), navíc nám dají něco na útratu a neplatíme VŮBEC NIC!!! Ehm teda $17 za autobus :-D (letecky to bylo za $130 a navíc s přestupem v Aucklandu, tak to časově vyšlo skoro stejně). No a to já jsem blázen, “Jéééééé ja chci jet s tebooooou!!!!” No to víte, že musíme balit, a uklízet a dodělávat blog a… a… a… Ne!!! Leník jede se Stevem do Napieru, kde jsem nikdy nebyla. :-D

Koukám na toho svého chlapa (sedíme proti sobě). Oba už jsme dali výpověď v práci, na něm je to hodně vidět – je takovej veselejší! 9 měsíců dovolené!!!!! Kdo by nebyl?! :-D  (Asi jenom já, která furt kvůli něčemu stresuje :-D ) Ale tentokráte to všechno bylo o něco jednodušší, protože v ČR jsem se o všechno starala sama (protože milostpán nekvákne česky – zatím). Tady jsme na to byli dva. Takže zařizoval pojištění, papírování ohledně auta, relocation car, letenky… je to lepší, když jsme na to dva!  My jsme prostě ti nejlepší parťáci do života. Jsme tady jeden pro druhého, neposereme se jen tak s nějakého průšvihu. Vzájemně se podpoříme a jdeme světem ruku v ruce, s úsměvem na tváři!

Koukám z okna nejbáječnějšího a nejkomfortnějšího busu, ve kterém jsem kdy jela, na vysoké novozélandské kopce a snažím si nepřipouštět, že to tu opouštím. Asi je to snazší, když vím, že se sem ještě tak na měsíc vrátíme někdy v listopadu. (Jedeme kamarádům na svatbu.) Navíc je před námi veliké dobrodružství, léto, pláže, výborné jídlo! Ale po pravdě jsem se ještě ani nějako nezačala těšit. Jen takové záblesky… Ale ono to příjde. Když se budu válet na ostrově Phu Quc a srkat koktejl. :-D

Je to na dosah ruky, přátelé. A já Vás do toho chci zatáhnout s sebou a to až po uši!!!

​​

 Napier - Tuki Tuki Mountain (To víte nejela jsem do Napieru jen tak :-D )

​​

 Poslední fotka s trenéry z Gritu... JAK MĚ BUDOUT TYHLE LEKCE CHYBĚT!!!

​​

Zničená z lekce téhle úžasné trenérky, která ze mě vždycky strhá kůži... Jen se na ni podívejte!!!

​​

Náš balící bordýlek - nesuďte :-D

​​ Tak a je hotovo - hurá na trajekt!!!!

HOLKA S BATOHEM NA ZÁDECH v novém kabátě!!!!!

Na tomto odkazu naleznete holku s batohem na zádech v novém kabátu!!!

HOLKA S BATOHEM NA ZÁDECH

Pokud nechcete promeškat další přízpěvek, dejte like na facebooku na stránce Steve and Leni Traveling!!! Tady je odkaz...

Steve and Leni Traveling

Pokud toužíte po luxusních fotečkách z cest tady je další odkaz!!!

Leni Sediva Photography

27 Z Cartagény do Bogoty - Aneb, když jste nuceni nosit kraťasy na hlavě :-D

Pobyt v Cartagéně se stal takovou naší dobíjecí stanicí - spánek, jídlo, procházky okolo historického centra a po hradbách města - pohled na Karibik je naprosto uklidňující... Vítr který z něj vane se mi cuchá do vlasů a překrásně voní. Zanedlouho se budeme muset rozloučit - říct si: "Zase někdy... nashledanou..." Trhá mi to srdce z hrudi - miluju Karibik, vše s ním spojené a já vím, že se určitě nevidíme naposledy...

Těchto několik dní bylo krásně stereotypních - a nakonec mi to vůbec nevadilo... Bohužel jsem ani jedno ráno nespala déle než do osmi - pokaždé na mě v kuchyni čekaly palačinky - jj furt jedny a ty samý palačinky, který dělají z prášku... - holt si to zpestřuju banánem - který na ně nakrájím a nebo je pěkně potřu ostružinovou marmeládou, kterou jsem si koupila v přepočtu za 30 korun v krámku na rohu. Mám pocit, jako by se naše mozky pomaličku restartovávaly - moc nekomunikujeme s okolím... žijeme si takovej svůj svět v zasklené krabici - prostě předstíráme, že tu nejsme... Asi je to normální - po dvou měsících, kdy jsme nonstop obklopeni milióny lidí, to prostě přijít muselo. Ležíme, relaxujeme, spíme, procházíme se, chodíme do jednoho překrásného krámku na ovocné smoothie - chutnáme nejrůznejší kombinace, sem tam si dáme večeři v jedné ze zdejších malinkatých restaurací. Jsou úplně všude - většinou jsme v nich úplně sami a majitelé jsou velice přátelští a snaží se nás maximálně pohostit tím, co dům dal. Často je jídlo maximálně odlišné od toho, co očekáváme (někdy jsme i zklamaní - asi to bude tím, že menu v angličtině prostě nemají :-D a tak jen ukazujeme prstem), ale večeře v rozpočtu mezi 40 - 80 korunami se prostě vyplatí...

A je tu den odjezdu, voláme si taxíka na 10tou dopoledne - mohli jsme jet na autobusák zdejším chicken busem za 20,- Kč na osobu, ale to by znamenalo hodinu a půl s krosnami v totálně narvaném a smradlavém pidi busíku - ani nápad - raději zaplatíme 200,- Kč a povezeme se 45 min v klimatizovaném žluťáskovi ;) Když vyjedeme z překrásného centra, do kterého jsem se bezhlavě zamilovala - zjišťujeme, jaká Cartagéna opravdu je - divočina a džungle - prašné rozkopané cesty plné skůtrů a motorek - evidentně hlavní způsob dopravy v této zemi. Kličkují mezi taxíky - pruhy na široké cestě neexistují a každý si jede jak se mu zachce - jenom se nestačím divit a řidič se mi směje. Zástupy lidí se snaží přejít tuhle "dálnici smrti" - je to naprosto nemožné... a najednou nám před auto skáče mladík s kartónem, na kterém je nápis STOP, div ho nesmeteme a jsem překvapená, že i za námi to ubrzdili. Ptám se, o co jde a řidič vysvětluje, že si tak mladík přivydělává - prostě tam stojí, a když se lidi složí a dají mu určitý obnos peněz, tak jim udělá takovej provizorní přechod - tak jak to dělají paní učitelky ve školkách - haha pamatujete ty bíločervené plácačky? :-D Všichni vypadají ustaraně, utrápeně, upracovaně a né zrovna šťastně - to bude asi těma čtyřicítkama, co tu vládnou. Zahlédla jsem úžasnou vychytávku - vezmete kartón, vystřihnete doprostřed díru o průměru vaší hlavy a pak si to nasadíte na kšiltovku - no masakr!!! :-D Asi nová móda, nebo co... :-D

Na nádraží vše probíhá až moc snadno - zabookované jízdenky prošly bez problémů a nalézáme do megakomfortního autobusu - no kdybyste nás viděli - ty vidláky: "Ty vago, vidíš to co já? Jako hele koukej, mám tady místo na nohy i když mám zadek až na konci sedačky!" křičí Steve, když si hrcne i s batohem na naše místo a rozvaluje se jako král... "Ty vago hele a mají tu televizky jako v letadle - a ty hele fakt - ty sedačky jsou jak postýlka - koukej, jak moc se dají sklopit!" div neuhodíme do nosu lidi, co sedí za námi. Koukají na nás jako na paka - jako bysme vylezli z pralesa a viděli autobus poprvé - no tohle je prostě luxus - a fakt tu je i wifi!!!! No to mě podrž - myslím, že těch 24 hodin nějako zvládneme :-D - haha nic nemůže být zase tak dokonalý - ty maximálně úžasný filmy, co tu mají, jsou všechny ve španělštině - holt smůla :-D Ještě že jsem připravená a mám na tabletku svoje ;)

Sedím u okna a kochám se pobřežím, po kterém jedeme směr Santa Marta - další město, které je jednou z destinací "baťůžkářů" - my jsme se ale rozhodli pro přímou cestu do hlavního města - mimochodem, jednoho z nejnebezpečnějších na světě :-D Uvědomuji si, že je tu ten okamžik, kdy musím Karibiku zamávat - bouří se a vzteká ve velkých nepravidelných vlnách - jejich pěna tančí po hladině a nese se neúprosně k písečné pláži, na které jsou opuštěné loďky rybářů, vane silný surový vítr, který prudce naráží do větví osamocených stromů. V dálce na obzoru se honosí mohutné mraky - kreslí si tam takovou krásnou fatamorgánu - znáte to, když si představujete - že to nejsou mraky, ale obrovské hory, které se chtějí dotknout slunce...? ...ale počkat... ona to není fatamorgána... ony to jsou opravdu hory!!!! Woooow - přede mnou se pomalu rýsují obrovské kopce vyčnívajícího poloostrova... pod nimi se rozprostírá městečko, které se zdá tak malinké v porovnáním s masívem, který se za ním tyčí... - tak tady začínají Andy, přátelé... Kdo by to byl řekl, že se sem někdy podívám?

Za oknem se začínají objevovat malé vesničky - ale není to nic krásného na pohled, to mi věřte... Jsou to takové slumy - skoro jako znáte z indických filmů. Ano, opravdu to existuje a opravdu v těchto děsivých podmínkách lidé žijí. Je to domeček na domečku - teda jestli se tak tyto příbytky dají nazvat. Je to jedna malinkatá místnost, většinou bez oken, bez dveří... Děti si tu hrají v blátě a odpadcích - fuj, je to tu jako na smetišti, ale evidentně jim to nedochází a nikoho ani nenapadne ty odpadky házet na jedno místo... jsou prostě všude. V těchto nechutných ulicích jsou malé provizorní stánečky, kde zdejší rybáři prodávají dnešní úlovky... - alespoň, že to moře jim nějakým způsobem dává možnost obživy. Je evidentní, že tito lidé pravděpodobně neumí číst ani psát... jen tu tak živoří... je mi z toho zle... ale bohužel s tím nemohu nic udělat... Člověk by se bál mezi ně vkročit - to je tak o to chytit všechny nemoci, který znám... (a určitě i milion těch co neznám :-D ).

Cesta utíká rychle a zanedlouho se začíná stmívat - to je vám vždycky takovej fofr - to není jak u nás - prostě sluníčko je a najednou není - no jo, vždyť už máme taky rovník nadosah ruky ;) Autobus si to štráduje cestou uprostřed džungle, která už se hodně podobá Amazonským pralesům. Sem tam se objeví malá vesnička, která je plná retardérů (né, že by tam měli jeden - oni raději dají hned 6 retardérů za sebou, to víte, asi pro jistotu) - takže hopsáme a hopsáme a hopsáme. Nevím proč, ale zase zapli klimatizaci na plný pecky - mrzneme jako blázni - mám na sobě milióny vrstev a stejně mi je kosa - mám chuť brečet - jojo, je to fakt až tak zlý! Všichni se klepou, choulí, kašlou, posmrkují a drkotají zubama - ale řidiči ani na požádání teplotu nezmění - proč, to vám nikdo nepoví - asi nějaký nařízení. (Taky mě napadla varianta, že řidič má v přední kabině - která je od té naší oddělená skleněnou zdí a těsnícími dveřmi - stejnou klimatizaci jako my a aby neusnul při celonoční jízdě, tak si pouští co nejstudenější vzduch, co může.)
Každopádně, drahý si samozřejmě nevzal ani teplý ponožky - natož dlouhý kalhoty a tak kňučí. No ale já se vážně nebudu rozčilovat - to už snad ani nemá cenu. Snažíme se spát - je mi taková zima, že z báglu tahám kraťasy, ze kterých jsem se před nástupem do autobusu svlíkla a nasazuju si je přes kapucu od svetru na hlavu - no asi je na mě vtipnej pohled - nabalená jak eskimák, na hlavě mi trčí dvě nohavice a zpoza zipu mi kouká jenom zmrzlej nos... "Prosím, ať už je ráno... ať už je to zatracený ráno!" kňučím...

Když se konečně začne rozednívat, jsem štěstím bez sebe... Zjišťuji, že jsme hodně vysoko v horách a výhled z výšky kopců je ohromující - dokonce v dálce vidím obrovitánskou horu s čepicí ze sněhu (no ty vago, vždyť jsme ještě včera hekali ve 40ti stupňovejch vedrech a teď vidím sníh!!!) Stevovi chytré hodinky hlásí 2 500m.n.m. - no tak to je teda pěknej mazec! Zastavujeme u stánků zdejších domorodců a k snídani si dáváme hovězí vývar - dostanete misku, ve které plave kost jak blázen, pár plátků mrkve, brambory a juka (joo joo ten dobrej kořen :-D ) ... Nic zvláštního, ale jsem šťastná za cokoliv, co mě zahřeje. Pak jen stojím rozcapená na sluníčku a chytám hřejivé ranní paprsky. Vzduch voní po podzimu - hmmm to mám ráda!!!

Zbytek cesty uběhne až nepředstavitelně rychle - opravdu těch 24 hodin nebylo tak zlých (nebo už si zvykám) - a my se objevujeme uprostřed monstrózního města v horách. Bogota je plná paneláčků a zděných výškových domů - tak jako u nás v ČR - až mě to překvapilo. Je zvláštní, jakou máme zvrácenou vizi o vzdálených městech - a ony jsou přitom tak nepředstavitelně podobná těm našim evropským... Tak tady žije 8 miliónů lidí... Tady je jedna z největších kriminalit na světě... Hmm, tak se pokusíme nepřijít k úrazu ;)

Na nádraží se stojí fronta na taxíky - u okýnka nahlásíme adresu hostelu, paní nám vytiskne lísteček s číslem taxíku, do kterého máme nastoupit (alespoň máme jistotu, že nás nikdo neokrade) a vydáváme se na 40ti minutovou jízdu na skoro druhý kraj města. Tak a jsme tu - unavení, smradlaví a hladoví ... taxikáři zaplatíme v přepočtu 200 korun (a ještě si říkáme, jak je to drahý :-D ) a zvoníme na dveře malinkatého hostelu, o kterém víme, že jej vlastní moc hodná rodina. Že mají horkou sprchu a k snídani dělají neuvěřitelné hody - jooo tady se nám bude líbit. Nemáme na nic sílu a tak si jen skočíme do zdejšího McDonaldu (Steve prostě musí ochutnat BigMeka v každé zemi - je to jeho rituál!) a pak už jen slibovaná horká sprcha a postýlka - a je nám fuk, že jsou teprve tři odpoledne - plán na zbytek dne je - dejchat! :-D Steve si stěžuje, že ho bolej nohy a cpe se ibuprofenem - no bodejď by ne, když mu v autobuse zmrzly natolik, že je necejtil, vůbec nepije a přitom máme za sebou změnu nadmořské výšky o 2,5 kiláku... ale to pán nééé - vždyť jen před pár lety v Peru na rychlou změnu nadmořské výšky málem umřel a ležel s tím v nemocnici... Ach jo, je to prostě moje trubička...

Cestovní horečka aneb 34 dní do odletu...

Tak jo, tak jsem si to teď kvůli Vám i spočítala a protočily se mi oči pětkrát dokola... No a tak si tady správně po kiwácku v pohodičce sedím, píšu Vám tyto řádky a sosám sklenku dobrého červeného vínka (které jsem dostala s dalšími 5ti lahvemi jako poděkování za focení své první svatby... heč :-D ). A kdo je musí všechny vypít za 34 dní :-D :-D :-D ???? No kdo asi :-D Musím na tom pracovat :-D :-D :-D .... Ehm... už jsou stejně jen 4.... Fňuk....

Sice mám žaludek až v krku, po baráku milióny seznamů - co prodat, co koupit, co zabalit do Čech tak, že bez toho chvilku vydržím (když to pošleme lodní dopravou - cca 3 měsíce), co zabalit tak, že to budu mít s sebou, co budu potřebovat na ten měsíc a půl, když se vrátíme na Nový Zéland po Ásii, no a co vlastně budu pořebovat v Ásii... No když se koukám na ten malej batoh, tak toho moc nebude. (Z toho mám asi největší balící depresi :-D )

Každopádně pozoruju, že už v tom všem musím mít takovou nějakou praxi. Poněvadž to tak všechno pomaličku přichystávám, prodávám, (abych se z toho pak nepos...). Tohle teda po kiwácku fakt nedělám. Nechat vše na poslední chvíli - ne ne... Na to teda fakt nemám nerv. Každý den něco... Takže jeden den jedna krabice s názvem "Elektronika" - opět vyhazujeme, prodáváme, a označujeme co do ČR. Další krabice s oblečením a názvem "Není zase tak potřeba" - to jsou ty hadry, které je mi líto vyhodit, ale stejně je nikdy nosit nebudu (ty vago, to je teda facka, si to takhle písemně přiznat, asi tu krabici projdu znova :-D ). O půlku jsem ji zmenšila - jak jinak, šlo to skoro všechno do popelnice a nebo na charitu.... No a tu druhou půlku to čeká až příště, předpokládám. Každopádně je to "jen" jedna bedna od banánů - myslím, že by mohlo bejt hůř :-D

Nejhorší krabice byla asi "Dokumenty a záručáky" - všechno je roztříděno. Jak doklady o koupi našeho vlastnictví, které si budeme posílat do Čech, které budeme muset předložit při přebírání poslaných věcí. To byste nevěřili jakej poprask z toho v ČR dělají. Jen, když jsem si na poště v ČR přebírala i malý balíček z NZ - tak to byly voplejtačky na celním jako kráva. No a to počkejte, až nám dorazí naše osobní věci. To bude boj!!!!! (Opačně to paradoxně nikdo neřeší. Můj mega kufr z ČR na NZ prošel bez jakýchkoliv problémů... jen tak se objevil na adrese bez poplatků (které jsme měli platit), snad ani podpis nechtěli :-D Každopádně jsou tu další papíry, které jsou důležité... tak například moje výplatní pásky. Někde jsem četla, že když se vracíte do ČR, někdy po Vás chtějí doklad o tom, že jste pracovali dlouhodobě v zahraničí.... Jsem na ty český všiváky připravená!!!! Další prkotiny které dokazují spoustu drobností... jako že já a Steve spolu žijeme, máme společný účet atd... O takovýchto věcech člověk musí přemýšlet dopředu. No když Anglie vystoupí z EU - drahý bude muset žádat o vízum v ČR (je na půl Brit) - no a to je další běh na dlouhou trať :-D Haha... a dost už, tohle byl jen nudný náhled do mého stresujícího třídění... :-D

"A už se musíš strašně těšit!!!" - mi přišlo v několika zprávičkách. Musím Vás zklamat, zatím se nějako netěším. Já nevím... to snad příjde... Já si myslím, že jsem se na cestu po Jižní Americe taky netěšila... Prostě ten stres je takovej, že na to není čas. Musí se prodat postel, matrace, skříňky, zařídit víza do Vietnamu, očkování, letenky do Aucklandu, prodat auto (ale tak, abych ho mohla ještě používat dokud pracuju ( bez něj to tu nejde), když prodáme auto, nemáme jak převézt naše věci do Nelsonu. Takže ještě shánět půjčení auta přes agenturu (co nejlevnějc) - to znamená koupit lístky na trajekt... cestovní pojištění na 8 měsíců taky není prča, zjišťování jestli nám někde v Ásii nezkonfiskují drone (ne všude je ta naše lítací hračička legální). No a pak jsou tu drobnosti, jako výpověď v podnájmu (a úklid :-D áááááá), výpověď v práci, výpověď ve fitku - to vořvu!!, povinné ručení, BBQ se sousedama na rozloučenou (a tak trošku oslavit ty moje třicetiny). No a aby toho nebylo málo, Lenička si chce ještě udělat tůru na Tongariro Crossing (bez toho Novej Zéland neopustím...) a támhle si to musím ještě vyfotit - a tady taky... a nejlíp přes noc, abych chytla západ a východ slunce. No co, že léto ještě nedorazilo (má teda minimálně měsíc zpoždění) a v noci je teplota okolo nuly (v horskejch oblastech) :-D :-D :-D Je to se mnou prča - ale prej mě pořád miluje :-D :-D :-D nebo to teda alespoň tvrdí :-D Navíc se naši kamarádi s Christchurch rozhodli, že nás jako "konečně" navštíví ve Wellingtonu :-D Haha - jojo jsou to praví Kiwáci - jak jinak !!!! Měli na to skoro dva roky :-D

No co Vám budu povídat, přátelé. Já myslím, že až budu v tom letadle... a nebo až v tom Vietnamu na pláži, koukat do dálek modré vody a sosat sluneční paprsky, tak se rozbulím, jako tenkrát v Miami, kdy mi došlo: "No ty vole!!!! Ty máš normálně 6 měsíců dovolenou a ..... MÁŠ PROSTĚ OBJEVOVACÍ DOVOLENOU!!! :-O CHÁÁÁÁPEŠ TO?!" Pamatuju jak jsem tam stála v těch vlnách, koukala na Miamské budovy z křišťálové vody a nevěděla jsem, jestli mám bulet a nebo skákat radostí a nebo co.... prostě taková vnitřní exploze... No doufám, že se i v tomto případě dostaví!!! To je takovej nepopsatelnej pocit, kdy se vám stáhně hruď, srdce se snaží vyskočit ven, nedostatek kyslíku... no prostě skoro jako zamilovanost... - Haha já jsem asi zamilovaná!!! Do cestování!!!! :-D

Naprosto ale chápu, proč ne všichni dělají tyhle šílené cestovatelské bláznoviny jako my. Je to zatraceně těžký přestříhat všechny ty nitky a provazy, které Vás spojují s komfortem, pohodou, jistotou, leností, pohodlností, zvykem... TFUJ.... je to těžký a bolí to!!! Prostě jako pupeční šňůra - "šmik" .... a teď jsi v tom sám a jaký si to uděláš takový to máš!

Mám strach!!!! Nevím z čeho, PROTOŽE JÁ SE PŘECE VE SVĚTĚ NEZTRATÍM!!! Prostě je to nový začátek... Jako konec něčeho co jsme milovali, ale teď je tu něco, co budeme taky milovat... jen je to nové, neochmatané... To je jako v životě!!! Nesmíme se bát!!! Nesmíme couvat! Musíme vykročit kupředu! Nebát se nového! Ať už jde o novou práci, nová přátelství, konec dlouhodobého vztahu a tápajícího uplakaného kroku do svobodného života plného neznáma... POJĎTE DO TOHO SE MNOU!!!! To dáme!!!!

Fotka tentokráte ukradená z GOOGLE - všechna práva náleží fotografovi - já si to brzy taky vyfotím!!!!

Áááááá jen tak mimochodem... sdílením mě podpoříve v tom, abych si ten notebook táhla s sebou místo fénu, abych Vám mohla psát z cest :-D Chápete tu objeť :-D :-D :-D  

26 Cartagéna - Columbia (Ochutnávka ovoce, moderní obchoďák a hrad)

Opět se probouzím před osmou - jak já to dělám... jak já tomu svýmu spáči závidím - ten je schopnej prospat celou noc a den, jako by se nemetlo. Ale to já ne - jakmile ráno něco zarachtá, tak můj mozek jede na plný obrátky a ne a ne znovu usnout - nefér. A to jsem si myslela, že když je tu tma jak v pytli, tak si budu pěkně chrupkat až třeba do desítí - omyl... Vylézám potichu z útulné postýlky, sbírám věci a po špičkách přeskakuju kufry a batohy ostatních a přesouvám se do koupelny - všichni ještě spokojeně podřimují. Shodím pyžamko, navlíknu oblečení ze včera - phe tady je to stejně úplně jedno, vlasy svážu do drdolu "hala-bala" a plížím se z pokoje - buuuum - jako bych dostala pěstí - venku takový horko už v osm ráno, neuvěřitelnej brutál, hlavně, když vylezete z klimatizovaný místnosti. V noci jsem si i přes hlavu musela hodit triko, abych neměla rýmu (furt lepší, než se pařit - to mi věřte).

Na dvorku už posedává pár lidí - pokuřují cigaretky, popíjejí kafíčko a probouzejí se k životu - no bylo tu pěkně rušno celou noc - ten rambajz utichl až někdy ve čtyři ráno - ale když jste unavení, jste schopní spát při všem - a věřte, že jsme byli pekelně unavení! Jdu si pro snídošku zdarma - uf palačinky - zaseee... Tak za prvý arašídový máslo nemají (a slíbila jsem vám, že už přece nebudu :-D ), za druhý javorovej sirup mi fakt nic neříká a za třetí mi palačinky vopravdu lezou ušima - no co se dá dělat - jídlo zdarma je jídlo zdarma - poděkuju, vezmu talířek a uvelebím se na jedné ze sedaček pod stromem, který svými zelenými větvemi zastiňuje půlku dvorku. Na jedné z nich opět sedí náš zelený papoušek, kterého před chvilkou majitelé vytáhli z klece - vesele se tam prochází a snaží na sebe upoutat pozornost hlučným monologem - někdy nás i rozesměje a pak legračně napodobí náš smích - smějeme se ještě víc a znovu a znovu - no pecka... takovej začarovanej smací kroužek :-D

Ale i tak tam sedím jako okrouhlík - píšu vám jeden z svých cestopisů - a po pravdě se mi kutálejí slzy po tvářích... jsem na dně... už nemám sílu... Všechnu energii jsem dala do člověka, který to potřebuje, ale najednou zjišťuji, že mi nezbyla žádná pro mě samotnou. Mám chuť utéct, sbalit si věci a mít alespoň chvilku pro sebe... Procházet se sama ulicemi, nasávat energii z lidí, kteří mi ji chtějí dát, zajít si do kavárny a jen tak tam sedět a koukat z okna výlohy na ulici a pozorovat ruch života - jako bych byla v kině a nechala vše plynout... Snažím se slzy utírat, aby je nikdo neviděl, ale myslím, že se mi to moc nedaří. Stýská se mi po domově, po rodině, po přátelích, po místech, která mám ráda... Mám pocit, že už nemůžu dál - uf uf uf.... rozdejchávám... hlavně myslet na něco jinýho... uf uf uf - jdu se projít!!!

Je zvláštní, jak ve všech zemích Střední a Jižní Ameriky uctívají víkendy... je sobota a vše je ještě o půl deváté hodně ztichlé... (v neděli je většinou všechno zavřené celý den) Ospalí majitelé obchůdků pomalu otevírají, zametají, vytahují regály s ovocem... někteří si k tomu pustí hlasitě hudbu - jooo procházka byl dobrý nápad - hned mám lepší náladu a mám pocit, že se mi chce tančit uprostřed ulice - s úsměvem mě všichni zdraví... Dostávám se na náměstíčko, kde byla včera spousta stánků s ovocem a zeleninou, ale teď jsou tu jen tři (ostatní asi ještě spí :-D ) - ale i tak se u nich zastavím a ukazuju na všechno co neznám - dělám, že prodavačům strašně rozumím - ale jsem ráda, že pochytím názvy neznámých plodin. Pochopím, co se asi musí nejprve uvařit a co se dá jíst jen tak (dokážete si představit tu pantomimu - "Můžu tohle jíst jen tak, nebo to musím uvařit?" haha jj myslím, že si to umíte přeložit do znakové řeči a nemusím vám to nijako popisovat :-D No a nakonec musíte smlouvat - nene, to ti nezaplatím, zaplatím tolik - nene, to je taky moc :-D no tak nakonec odcházím s igelitkou neznámého ovoce - vypadá to moc hezky - holt co jinýho může ženský zlepšit náladu, než nakupování :-D - a na boty já fakt nejsem - natož na kabelky - pfff - já jsem na zeleninu a ovoce, to je to, co mi vždycky rozzáří očička - já za to fakt nemůžu :-D Joo joo jídlo - to je jediný na co já dokážu myslet (nebo víno :-D ) - jsem taky pěkně přibrala za těch pár dní od té doby co je Steve nemocnej - no jak jinak si dobít baterky, než jídlem... a na lodi byly pořád nějaký mňamky a tady sladký na nervy a tady sladký a tuhle sušenku, a tady tenhle čokoládovej muffin vypadá skvěle - a hele pizza - no mám minimálně tři kila nahoře - haha babička má radost, že ji neumřu na podvýživu :-D

Na hostelu potkám už probuzenou drahou polovičku - sedí u počítače a plánuje cestu - no teda, pokrok... Ovoce musí jít stranou, protože, teď se plánuje - sedám vedle něho a koukáme na autobusy, mapy, ceny - lítám na recepci a zjištuji info, co a jak. Jojo naše plány končí tady v Cartagéně - tak si musíme udělat nové - to je život co? (Pohopskávám na židli a po očku netrpělivě pokukuju po igelitce - jááá už to ovoce chci ochutnáát!!! :-D - máš smůlu - pán tvorstva je akční, musíme toho využít!) Mysleli jsme si, že se Kolumbii vyhneme a jenom jí projedeme - ale zdá se, že opak bude pravdou. Chtěli jsme se podívat do Ztraceného města - bohužel je tento pětidenní trek dooost drahej (v přepočtu cca 6 tisíc korun na osobu) a za druhý je to tam teď na dva týdny zavřené, z důvodu nějakým místních oslav. Tak teda Bogotá - hlavní město bude naší další destinací - chtěli jsme rovnou do Ekvádoru, ale už jenom cesta do Bogoty trvá 24 hodin a to není ani v půlce cesty do Quita (hlavního města Ekvádoru). Vyznat se v místních autobusových společnostech je taky mazec (nic anglicky) - ale když zavzpomínáme na Guatemalské přeplněné vany, mluvíme o naprosto komfortních přepravcích. Zkoušíme štěstí a bookujeme "Premium class" - píšou tam: wifi, zástrčky, DVDs a klimoška - háček je v tom, že to vyjde levněji, než ostatní obyčejné autobusy - což nás značně mate - no risk je ??? - uvidíme :-D
"A už můžu ochutnat to ovoce?" smutně prosím Steva se štěněčíma očima... huráááá, propustka!

Nejdříve ovoce vezmu na recepci a pěkně v angličtině zneužívám slečnu - nutím ji, aby mi napsala jména všeho co jsem si přitáhla. Píše mi to na papírek, mezitím, co jí to skládám na pult - chudinka :-D Pak v kuchyňce beru nůž, talířky a jde se na to... (samozřejmě máte všechno pěkně vyfocený a popsaný ;) - jen škoda, že nemáte fotky mých výrazů - u některých se rozplývám a oči mám vsloup v požitku, někdy se šklebím a plivu (většinou to nechci vzdát a dávám tomu druhou šanci - neee je to hnuuus!!! :-D ) Všichni se hrnou ke stolu, u kterého jsem si udělala pestrobarevný piknik a snaží se vyškemrat ochutnání - holt mám někdy dobrý nápady no ;) Druhou půlku ovoce dávám Stevovi - něco mi vrací se šklebem zpátky - tfuj, nad něčím kroutí hlavou a to co mu chutná ve vteřinách mizí v jeho bezedné puse :-D

"Tak co, jde se na hrad?" z ničeho nic povídá - no to mi je najednou akce - no jasně!! Letím se převlíknout a ještě musíme vybrat penízky. No pane jo, sehnat v sobotu bankomat, který vám něco vyplivne je nadlidský úkol. Nevím proč, ale v těchhle zemích lidi prostě nejvíc vybírají v pátek večer a v sobotu ráno - takže pak v bankomatech do pondělí není ani pesos. No a u bankomatů, který ještě něco solej jsou fronty jako hrom... No tak se stavíme do jedné z nich - 30 min ani nemrknem - divím se, že se drahý ani nevzteká... povídáme si, dokonce ze sebe začíná dolovat vtípky a pošťuchuje mě. Chcete něco vědět? Čekali jsme na bankomat, který nebere čipové karty (ani nevím, že existují nějaký bez čipu), no nic - po dalším 30ti minutovém čekání jiné frontě u dalšího bankomatu (opět bez remcání), konečně uspějeme a jdeme směr hrad. Cestu jsem si nastudovala - a centrum už beztak znám jako vlastní boty - na rozdíl od Steva, který se nechává vést - ale je to tak lepší, protože vždycky strašně šojtří a jako velkej lovec hledá sever - to vždycky vím, že je zle :-D Takže se pohodově procházíme - jen se chvílemi nedůvěřivě zeptá: "A už jsme se ztratili?" :-D Dostáváme se do divoké části Cartagény - stánky s rybami, rozpůlenými slepicemi, spousta smradlavejch a upocenejch lidí, milión autobusů, překřikování, nabízení - no pryč odsud. Po přejití velikého mostu přes zdejší řeku se dostáváme do chudé části města - okny vidíme do mini domečků - vlastně až lidem do obýváku - kde sedí tlustí rozvalení kolumbijci, v ruce pivo, odpadky všude kolem nich a smrádek ... hmmm eňo ňuňo... Překvapivě ujdeme pár metrů a před námi se rozprostírá obrovitánské nákupní centrum evropských poměrů - "Yeaaaaaah - pojď mi, baby!!!!

Připadám si jako barbar - cestuju po světě, abych objevovala nové kultury a já skoro brečím štěstím v obchodním centru!!! "Civilizace! Jsem doma!" Nakukujeme do výloh známých obchodů a cíleně si to míříme nahoru - beze slov nám je jasné, po čem oba prahneme - normální jídlo!!!! "Díky ti, bože!" rozplýváme se nad obrovským jídelním patrem - je tu asi 30 restaurací - od McDonalda po Sushi, steaky a já nevím co ještě... A je nám úplně fuk, že je to dražší, než si můžeme dovolit - bereme si orientální kuchyni - smaženou rýži, hovězí maso a krevety - aaaa lahoda!!! Další kilo nahoře!!! Steve s tím trošku bojuje (má staženej žaludek, jak moc nejedl), tak to za něj jako správnej otesánek dojím - no ty vago já budu jako vepř!!! :-D A abyste věděli, tak mi to ani nějako žíly netrhá - za prvý jsem si jistá, že výšlapem na Machu Picchu to bude pryč a za druhý - teď se podržte - velký zadky jsou tu "IN" - představte si, že tu prodávaj i džíny s vycpávkama - no to byste čubrněli!!! :-D Takže jsem tady vlastně úplná nula - můj zadek je o polovinu měnší než zdejší standart :-D

Tak konečně se dostáváme k hradu - překvapivě nikdo neumí anglicky - pán před námi se vzteká - "Tak ta kráva je na místě plným turistů, prodává tu lístky a neumí ani kváknout?" Na jednu stranu má pravdu - na druhou - jsme přeci ve španělsky mluvící zemi a jsme to mi, kdo by se měl snažit mluvit jejich jazykem. Stojíme v řadě a čekáme, až se pán vyřádí... je 40stupňů ve stínu a my si to stojíme na sluníčku v místě, kam ani vánek nedolítne - mám pocit, že se každým okamžikem jeden z náš skácí - no konečně - "Dvakrát prosím."

Hrad (Castillo San Felipe de Brajas - 15. století) nás naprosto nadchnul - obrovskej!!! Spousta sklepení - lítáme tam jak prdlí, bafáme na sebe a řehtáme se jak paka - po tom se mi tak stejskalo!!! Hlásím - Steve je zpět!!!! ;) Po hodince a půl objevování ale vídím, že toho má dost a tak pomalu ťapkáme zpátky do hostelu. Vedu si ho za ruku, koupíme mu jahodovo-lulový smoothy (lulo - jedno zdejší ovoce) - a spokojeně ho odkládám zpět do klimatizovaného pokoje, kde se šťastně chumlá do polštáře. Lehám vedle něj... Koukne na mě a říká: "Miluju Tě..." se slzama v očích na něj kouknu a upustím špunt svejm emocím, který ve mně tak dlouho dřímaj - tulím se k němu a říkám, jak jsem ráda, že je zpět... Omlouvá se, hladí mě po vlasech - a je nám úplně jedno, že jsou v pokoji další lidé, kterým to může být nepříjemný - prostě tam ležíme v objetí, pusinkujeme se a je nám moc dobře... V tento okamžik nám opravdu chybí private room ... :(

Večerní narozeninovou párty jedné z australanek, která s námi byla na lodi naprosto ignorujeme a z pokoje vůbec nevylezeme - koukáme na filmy a okolo půlnoci usínáme... pane jo - pokud to včera byl rambajz - tak vězte - sobotní párty jsou tu dvojnásobně hlučnější než ty páteční...

PITAYA - Žluté dračí ovoce - jeden z vítězů (slaďounké a šťavnaté)

 GRANADILLA - nejsladší ze všech, ani trošku kyselé - božské!!! Tohle bych mohla bastit furt!!!!

 LULO (NARANJILLA) hodně podobné jako novozélandská Feijoa - nepopsatelná sladkokyselá dobrota (musíte vyzkoušet!)

(zpětná poznámka z Nového Zélandu - JÁÁÁÁ TO CHCIIII TEEEEEĎ!!! TO BYLO MOC DOBRÝ!!!) 

 MARACUYA - dost kyselkavé (granadilla byla lepší) ale stále mňamka

 TOMATE DE ARBOL - divný rajče (ovoce) - syrové nechutná dobře ( prý se z toho dělá džus ) prdím na to, letí to do koše - a tak krásně to vypadalo!

 GUANABANA - hodně divné ovoce - ji se bílá dužina (pozor je plná tvrdých tmavých pecek), tahá se jako blato - snědla jsem to, ale už bych si to asi nekoupila :-D

UCHUVA - nakonec tyto žluté kuličky znám z ČR - jsou to takové ty, co se prodavají v košíčkách a mají okolo sebe uschlé okvětní lístky - miluju je! COROZO (červené kuličky) - nejedlé, hnusné, pecka skoro stejně velká jako samotný plod a slupka je strašně tuhá - prý se musí povařit s cukrem - jj letí do koše ( a to to tu prodávají na každém rohu)

Místňáci umývají koně v místním jezírku .... Fascinující

 Takhle se tady maká :-D

25 Momenty v cestování, kdy byste toho druhého nejraději zabili - Columbie - Cartagéna

Tak jo, přiznávám, že poslední noc na týhle lodi byla fakt nejhorší - ten záchod tak srašně moc smrdí, že jsem půlku noci nabírala dech s nosem vystrčeným do okýnka - ale na palubu se mi jít spinkat nechtělo - měkoučká místa jsou zabraná a matračky také rozebrány - takže smůla. Z polospánku mě probouzejí obrovské rány - teda v tom překladišti na druhém konci zálivu nějako dřou - zvedám se ospale na loket a vystrčím svůj napuchlej a rozespalej obličej do okýnka - no ty vago ráno - jsem myslela, že se ho nedočkám - celé město je zahaleno do černého mraku, ze kterého srší blesky a bouří se jako blázen - no tak to bude za chvilku tady, říkál si - to bude teda báječná cesta na hostel... Pomalu se vysoukám z postele a jelikož je ještě brzy a snídaně se ještě ani nezačala připravovat, pomalu a potichounku nám balím věci - Steve chce být z lodi co nejdřív - na pevninu nás budou vozit jen malým člunem, do kterého se vejdou max 4 osoby (jestli vůbec) a jejich bágly - tak když budeme mezi prvními - určitě bude drahý rád a předpokládám, že ostatní v takové pohotovosti nebudou... Skládám všechno do komínků - moje i Stevovy věci - na moji půlku postele (není zade toho tolik, pravda) a tak to mám za pár minut hotovo, jen si to pak hodí do batůžku a jsme připraveni vypravit se na pevninu.

K snídani jsou palačinky - joo joo zase tuny arašídového másla (naposledy, slibuju :-D ). I Steve si naloží dávku malých macatých palačinek a řádně to zaleje javorovým sirupem. Docela si i mlaská - no že by se vše k dobrému obrátilo? Kapitán nám rozdává pasy - opravdu jsou v nich všechna razítka, jak bylo slíbeno - no jak říkám - nejbáječnější překračování hranic, které jsme zažili. U jednoho jsme se flákali a obdivovali ostrovy - u druhého jsme pařili a rum tekl proudem - jj tak takhle bych si to představovala, prosím. :-D Jak se tam ládujeme, sledujeme bouřku, která se kupodivu zálivu úplně vyhýbá a plazí se nad pevninou - na nás krásně svítí ranní slunce, které nás příjemně hladí po tvářích. Na obloze se pomalu vymalovává překrásná duha - některé scenérie jsou prostě naprosto skvostné a tohle je jedna z nich... Cartagéna, která se probouzí z vlažné noci - bouře - slunce - duha ... (do toho ty palačinky :-D) haha

Pomalu začínám nosit naše batůžky z kajuty na palubu - a Steve prej: "Co to sem nosíš?" - "No vždyť kapitán říkal, že se máme připravovat na vylodění." - "Jsi nějaká aktiví..." prohodí. No tak tohle ne - třísknu s báglama na zem, do očí se mi vhrnou slzy, nezapomenu se na něj vražedně podívat a mizím do kajuty (slzy mi tečou po tvářích a v duchu ho posílám do nejhlubší prdele na světě - tak já to dělám pro něj, aby byl ubožáček co nejdříve v pohodlné posteli v hostelu a on ze mě udělá přede všema maximálního idiota!). Když dorazím do kajuty, překvapí mě tam kapitán, který už vyházel naše matrace (naše věci leží na zemi - ještě že už jsou zabalený) a otevírá poklop od podpalubí, který je právě pod naší postelí a vytahuje naše velká zavazadla a kufry ... joooo to mi nahrává - otřu slzy, vylezu na palubu a směrem k drahému říkám: "Tak si tam ty věci běž posbírat sám - překáží tam kapitánovi - po všem ti šlape." Kouká na mě nechápajícně a letí do podpalubí... (Evidentně jsem jedna z mála připravená - ale během 5ti minut už vyplouvá první člun na pevninu. Ostatní lítají kolem a v obrovském zmatku shánějí svoje věci po celé lodi - přesně jsem věděla, že k tomuhle dojde... ach jo stejně to bude neohodnocené. Úplně vidím, jak by tu tvrdnul ještě další dvě hodiny nepřipraven.)

Sedáme do čekajícího člunu - ještě jsem vlastně špatná - protože si obouvám boty a zdržuju - uvnitř duše supím - ale strašně moc. Sedáme, div jedna z našich krosen neskončí ve vodě a tradá - ještě máváme posádce a mizí nám v dálce (ještě se s nimi uvidíme dnes večer - dorazí do našeho hostelu na pokec). První krok na pevnině (tak a jsme v Kolumbii ;) ) - vytahujeme bágly na břeh (jeden malý je úplně mokrej - někdo ho položil na dno člunu, ve kterém je kaluž jako hrom). Hážu všechno na zem před přístav - kde nechávám duchem nepřítomného Steva a vyrážím do dva bloky vzdáleného bankomatu pro zdejší Pesos - abysme si mohli zaplatit taxi do hostelu. I když jsem drahého v Panamě vysloveně žádala, aby si zaznamenal adresu, tak ji samozřejmě nemá - jen krčí rameny a říká: "Nemám." (No uznejte - kdo by v tento okamžik nevraždil.) Mávám na taxi - a snažím se vysvětlit, kam potřebujeme - nikdo z taxikářů hostel nezná a chtějí po nás adresu, kterou nemáme. Navíc - taxikáři anglicky neumí ani pípnout a i když drahý tuhle komunikaci ve španělštině bravurně zvládá - tak tam jen stojí a kouká - ááááááááááááá!!!! Taxikář s někým hovoří po vysílačce - asi zjišťuje, kde by ten hostel asi mohl být - pak se jen s cuknutím koutků usměje a mávne na nás - hurááá, ví kam jedeme! Rveme bágly na přední sedadlo a my sedáme dozadu - neuvěřitelné, jak mají zdejší taxikáři malá auta. (Můj čertík byl proti nim obr! :-D )

Projíždíme městem a já jsem nalepená na okýnku - taková nádhera! Staré budovy, kostely, náměstí plná holubů a soch, hradby lemující město podél celého zálivu a z druhé strany od Karibského moře - které se ve vlnách divoce tříští o útesy. Bože, tohle vypadá jako v Evropě - jako doma!!!!!!! (Hold Španělská kolonie si sem přitáhla své architekty a stavitele.) Jediné co se od Evropy liší, jsou řidiči - je to naprostá divočina - jedou pruhy nepruhy, blinry snad ani nemají a troubí... ale nonstop!!! Konečně jsme tu - hostel Mamallena je v postatě jen pár minut chůze od starého historického města. Poděkujeme taxikáři a hurá na recepci - kde se na nás usmívá sympatická anglicky mluvící slečna - jooo tak tady to bude fajn. Dvůr hostelu je plný stolečků a židlí, z kuchyně se line příjemná vůně jídla, ze zdejší kavárny hraje hudba a poletuje tu nádherný zelený papoušek, který nás zdraví hlasitý "Hola, hola, hola!"

Naivně si myslíme, že máme rezervaci - v Panamě jsme byli v sesterském hostelu se stejným jménem a tak jsme žádali o rezervaci - bohužel v systému nejsme (můžeme být rádi, že jsme tu tak brzo - takže mají ještě místo). Myslela jsem, že bysme si mohli vzít "private room" alespoň na jednu noc - aby se nám ten bručoun zotavil a dospal... ale je to o dost dražší... "Tak co bys chtěl, miláčku?" "Mně je to jedno..." pronese opět s pokrčením ramen a sedá si na lavičku s dětskou vyčerpaností a stagnací. "Tak prosím tě, jsi to ty komu je tu bídně, kdo potřebuje relax, tak si řekni co chceš." Sedí, mlčí a kouká do blba - já a recepční čekáme na odpověď, která nepřichází... "Tak co by jsi chtěl?" Bez hnutí a změny pohledu pronese: "Přemýšlím..." kouknu s úžasem na recepční, která se drží aby nevyprskla a s omluvou se teda začíná věnovat dalším v řadě za námi... Sedám si mlčky vedle Steva - už fakt nemám sílu - a čekám a čekám a čekám... Tak nakonec si bereme dorm pro 10 lidí. Recepční je tak hodná a nabízí nám dvojpostel (manželskou), prý to stojí stejně - drahý spokojeně kývá a já si v duchu říkám, že zrovna teď bych byla opravdu spokojená v posteli na druhým konci pokoje...

Máme štěstí - i když je 9:30 ráno a "check-in" je až ve 14 hodin - slečna nám oznamuje, že postýlka je připravená a tak můžeme na pokoj okamžitě - huráááá, alespoň nějaké pozitivní zprávy - nemůžu se dočkat sprchy (po 5ti dnech, kdo by se neradoval). Pokoj je krásný a prostorný s famózní klimatizací (venku je už v tuhle dobu 30stupňů - takže to asi bude odpoledne pekelná výheň), je tu sice poněkud tma a bez světla bysme se tu neobešli - ale když vezmeme v potaz, že naším plánem je spát a zotavovat se - tak nám to naprosto vyhovuje. I postele jsou veliké, sněhově bílé a měkoučké - ta naše je v rožečku pokoje (je to taková zvláštní dvojpatrovka - dole manželská a nahoře normální jednoduchá). Vyháním drahého do sprchy a já mezitím vytahuju všechno špinavé prádlo a cpu to do jedné tašky - no to je puch - abych to odnesla na recepci, kde nám to hodí do prádelny). A pak příjde řada na mě - sprcháááá - studená, ale vem to čert - vydrhnu se od hlavy až k patě a se spokojeností se oblékám do suchého a voňavého prádla... Ve vodě zase musí být pěkný svinstvo (jako v Belize), protože mám ruce rozežrané - to se zase budu škrábat a budou se mi loupat chodidla a dlaně. Když vylezu - Steve už podřimuje zalezlý úplně v koutě postele... přikreju ho a zeptám se, co by si dal k jídlu - jestli nemám něco uvařit - "Hmmm to tvoje curry by bylo báječný..." spokojeně šeptne... tak jo... budu hodná milující ženuška a budu vařit... Dám mu pusu na tvář, zhasnu a jdu na nákupy :-D

Statečně se vydávám do ulic - myslela jsem si, že v Cartagéně nevystrčím nos bez dohledu - omyl - v této historické části města není nebezpečno (alespoň přes den), v ruce žmoulám mapičku, kterou jsem dostala na recepci a mám na ní zakroužkované obchody - doporučili mi dva hned tady na rohu - ale zakreslili mi tam i dva supermarkety (logicky si myslím, že budou levnější a lepší než tyhle mini obchůdečky, a že tam seženu víc věcí...) S úsměvem si všechno prohlížím, všude nakukuju - opět mě všichni chlapi zdraví - už teď mám pocit, že jsem tu doma :) . Všechny obchůdečky jsou malé - najdete tu restaurace se zdejší kuchyní (ale už ty šlichty nemůžu ani vidět - rýže + fazole (často smíchané dohromady), vajíčka, párky nebo klobásy a oprančené Plantains (ty velký banány o kterých jsem dříve psala) - no kdo by to mohl jíst furt, to nechápu. Jsou tu i malé internetové kavárny, které mezi zeleninovými obchůdky vypadají poněkud legračně. Náměstíčka jsou plná stánků s překrásně vyskládáným ovocem a zeleninou - půlku z nich jsem v životě neviděla, ale hrají všemi barvami a já jen zírám na tu krásu. Jak už jsem se zmiňovala - miluju chodit takto sama a objevovat tyhle krásy, nasávat atmosféru, jinou mentalitu, jiné zvyky a užívat si vůně (a smrádky) zdejších ulic. Mají tu i spoustu voňavých pekařstkví - neodolám a kupuju si ještě horkou bulku se sýrem - aaaaa proč tu mají všechno pečivo tak sladké?!?  :-D ale i tak to s chutí a hlavně z hladu zbaštím, ani nemrknu.

Supermarkety mě poněkud zklamaly a trošku vyděsily - security úplně všude (naštěstí nemají zbraně jako v předcházejících zemích) - zelenina a ovoce je v hodně katastrofickém stavu (no bodejť by ne, když si to všechno můžete koupit na stánkách a pravděpodobně i levněji...) Takže tam nakoupím jen nějaké pití pro Steva, vodu a koření... zeleninu smlouvám s pouličníma stánkařema a kokosové mlíko seženu až v tom krámku na rohu vedle hostelu, kde mají i naše oblíbené sladkosti ;) Celý tenhle výlet mi i s očumováním zabral skoro 2 hodiny :-D A jde se vařit - jakmile vlezu do kuchyně, tak lituju toho, že jsem se pro vaření rozhodla - týýý vago, tady musí bejt tak 60 stupňů, ale co bych pro miláčka neudělala. A tak kuchtím, až ze mě pot leje ... když už mám skoro hotovo, tak jdu probudit milostpána a představte si, že ho po cestě potkám rozvaleného na jednom z lehátek na dvorku s tabletem v ruce... "Jééé, co tu děláš?" "Relaxuju." "A to jsi se po mně ani sháněl? Že jsi ani nenakouknul do kuchyně, když pro Tebe vařím?" stojím tam jak slepice, mokrý kruhy na tričku, jak jsem zpocená a on na mě vyjeveně kouká - no evidentně ho to ani nenapadlo - hlavně klid, Leni, hlavně klid - nerozčiluj se... se stagnujícím výrazem se odšourám do kuchyně, nandám mu tu dobrotu a naservíruju mu ji až pod nos a pak si sama sedám úplně bokem a v klídku si užiju svoji porci. Pak bez jediného slova vezmu špinavé nádobí a jdu ho umejt - chválí mi, jak moc to bylo dobrý - po pravdě na to moc nereaguju - už vážně nemám sílu.

Navečer se vydáváme do ulic starého města - je tu překrásný hrad, který si ale necháme na zítra... Hopsám si to nadšeně ulicemi, vyhýbám se koňským spřežením, která vozí turisty. Vzdychám, jak je tu krásně a že se cítím jako doma v Čechách. Uličky jsou malinkaté, ale překrásné, starodávné... nemůžu se toho tady nabažit... Na sedmou hodinu se vracíme do hostelu - máme tam setkání s naší "rodinkou" z lodi, včetně posádky - stejně většina bydlí ve stejném hostelu a tak se tu potkáváme. Nakonec se toto setkání změnilo v tetovací salón a posádka si tu těžce vydělává peníze - všichni si nechávají tetovat kotvu - holky nejčastěji na kotník nebo za ucho a kluci kamkoli na paže. My se tohoto dobrovolně vzdáváme - za prvé žádná tatoo nemáme (jednou bych nějaké asi chtěla - malinké někam na kotník nebo tak), za druhé to není ani trošku styl toho co bych si představovala a za třetí nebudu za to malilinkaté tetování platit 50 doláčků - to ani náhodou... Tak dosrknu to pivo co jsem si koupila (Aguila - moc moc dobrý a levný - něco jako náš Gambáček) a dobrovolně se sunu do pokoje... Je sice asi osm večer, ale je mi to fuk - oblíkám teplý pyžamko (ta klimoška je fakt síla) a chumlám se do pelíšku vedle klimbající polovičky... Obejme mě a usínáme jako dřeva - a je nám úplně fuk, že se lidi couraj do pokoje a zase ven, že rachotěj a šramotěj... natož, že z kavárny pod námi a z klubu vedle nás se line takovej rambajz, že člověk vlastního slova neslyší... prostě jsme maximálně kaput!!!