Zemětřesení na Novém Zélandu očima české holky

Jako holka z Čech, kde díky bohu žádná zemětřesení nejsou, jsem vždy v koutku duše chtěla zažít ten pocit, kdy se pod Vámi otřásá zem. (To jsou pohnuté myšlenky, co? ) A po pravdě, tady na Novém Zélandu jsou takové něžné otřesy docela časté. Většinou je ani nepocítíte, protože zrovna jedete v autě, pracujete nebo se právě sprchujete. A takového rychlo otřesu si prostě vůbec nevšimnete, když jste v pohybu. Když ale sedíte doma na posteli - v klidu - tak slyšíte,  jako by ulicí projížděl nějaký veliký náklaďák a pak BUUUM, 5ti vteřinová vibrace - zatajíte dech a doufáte, že to zase rychle, jako ten náklaďák zmizí. A taky jo - tak tomu doposud bylo, za tu dobu, co žiji na Novém Zélandu. Ale minulou noc už bych nechtěla opakovat...

Je skoro půlnoc, ženu drahou polovičku do koupelny, zítra pondělí - to zase budeme utahaný. Sedím zachumlaná v peřině a něco si pytlíkuju na mobilu v tom bez varování (bez nějakého náklaďákového hluku) se to přihnalo. Nejdřív zase takové něžné chvění. Tak jako vždy zatajím dech a čekám... a čekám... a dopr**le se to zvětšuje. A stále držím dech a čekám, kdy to konečně skončí. Furt nic, televize se začíná houpat... vyskočím, srdce až v krku, volám na Steva... ten jen ledabyle vykoukne z koupelny (jak jinak než nahatej) - a když vidí můj vyděšený výraz, tak začíná vykulovat oči. "Tak to je velký," povídá ne zrovna klidným hlasem. "drž televizi" :-D haha - jak jinak - přece jenom pracuje v oddělení zabývající se škodami po zemětřeseních, tak ví, co se rozbíjí nejčastěji - ano právě televize padající ze skříní a stolků.

A tak tam tak stojím, držím televizi, koukám na rychle oblíkajícího se Steva - alespoň trenky. Dům je jak z karet. Úplně cejtím, jak se všechno vlní, zdi, podlaha, skříně. Zhluboka dejchám a říkám: "Já se bojím.... já se bojím!" hlavou vám prolítne tolik věcí. Hlavně nevíte co dělat. Pořád čekáte, že to přestane... a ono pořád nic... Asi budeme muset ven z baráku. Venku slyšíme strašnej rachot, křičící lidi, kteří vybíhají bosky v pyžamech ven ze svých postarších domků, které nás obklopují. Otevírám dveře od pokoje, kde vidím vyděšenou spolubydlící v lehké saténové košilce. Je evidentní, že ji to vzbudilo, má oči až na vrch hlavy, dlaň má na hrudi a zhluboka dýchá, přičemž se druhou rukou přidržuje rámů dveří. Po pravdě, mi to moc nepřidá, navíc když mezi hlubokými nádechy a výdechy prohodí "Takhle silný zemětřesní jsem nikdy nezažila, to je strašný, co teď?" No moment, otevírám pusu dokořán, stále přidržující TV - vždyť ona je rodilá Novozélanďanka!!! Ta přece musí vědět!!! Ta tohle přece musela někdy zažít!!! To vypadá na pořádnej průser...

... najednou se vše pomalu uklidňuje, drnčení utichá, ale já mám pořád pocit, že se mi svět motá pod nohama. Zdá se, že telku jsem zachránila (úkol zdárně splněn), navlíkám na sebe svůj domácí huňatej svetýrek z Peru - holt je už po půlnoci, kosa jako blázen.... sedám na schody vedoucí dolů do obýváků a snažím se uklidnit třesoucí se ruce v kapsách. Zhluboka dýcháme a koukáme vytřestěně jeden na druhého. Steve letí k PC a dává info - které je ze začátku poměrně zmatené. Ale zdá se že to bylo u Hanmer Springs (tam jde jsme s Mamčou a Bráškou slavili Silvestra v termálních lázních v horách) - 7.5stupně Richterovi stupnice. No tak vážení přátelé - Hanmer je od nás dooooost daleko!!! To je masakr. Navíc to bylo děsně mělký zemětřesení - asi 15km hluboké. To je šílený. V hlavě vám lítá tolik zmatených věcí... navíc víte, že to neskončilo, protože pořád drnčí dveře od komory... Z pokoje se ozve nejpozitivnější zpráva dnešního večera: " Ty vago, tak to vypadá, že by mi mohli prodloužit smlouvu!!!" - Drahému a všem jeho kolegům v Prosinci končí smlouva, jelikož je mnoho případů se škodami po zemětřeseních v Christchurch z roku 2011 vyřešeno a nejsou tam již potřeba. "Paradoxní výbuch smíchu..." Ano, je důležité se na všechno dívat z té pozitivní stránky, že?

Bereme do ruky mobily a obvoláváme rodinu... Někde jsou výpadky proudu, mobilní síť se rychle přetěžuje. Ale zdá se, že jsou všichni v pořádku. Po pravdě i to jak reaguje rodina mé drahé polovičky mě trošku děsí. Ptají se nás co dělat, když to příjde znovu. Co tím myslí? Jak příjde znovu?! "No tohle bude mít dozvuky klidně i několik týdnů..." oznamuje mi drahý. Koukám na něj jako vyplašený dítě. Sedám s pochybami zpátky do postele. poslouchám neutišující se sirény venku - je to jedna za druhou vydávající se všemi směry a zjišťujeme informace. Vypadá to, že elektrické transformátory to v některých místech pěkně odnesli. Vidíme videa se záblesky - šílený. Pouštíme online rádio... Máme obavu, že tohle přinese tsunami. A do háje... je to tady zase... postel je jak na vlnách, ale už to není tak zlé... Každých pět minut to tady drnčí. Na Facebooku zjišťuju, že někteří z mých přátel, kteří žijí v centru mají totálně zničené byty. Vytrhané zdi ze základů 2-3cm mimo. Vodu crčící ze stropů, všechno vyplavený... prostě jen tak. Snažím se nabídnout pomoc, ale momentálně jsou všichni nuceni evakuovat... V ulicích jsou stovky bosých lidí v pyžamek a županech. No my jsme měli strašný štěstí - nedokážu si představit být při tom zemětřesení třeba v práci - 10té patro. No ty vago - stačilo mi být v našem pokoji v druhém podlaží rodinného domku. Navíc bydlíme v novostavbě, která ve mě v ten okamžik vyvolávala alespoň nějakou důvěru. Ale kdybyste viděli ty staré Wellingtonské domy z 19tého století... uffff... tak tam bych okamžitě skákala z okna - jen né být vevnitř.

Vyhlašují evakuaci z důvodu Tsunami - i pro Wellington - JE TO TADY!!! Jsme dostatečně daleko od vody? Jak velká ta vlna může být? Nikdo nic neví, se sevřeným žaludkem hledáme info na netu (ty vago, ještě že to funguje!!!!) Nacházíme mapu centra - jsme tak tak venku z evakuační zóny... jak říkám, máme štěstí jako kráva! Koukám například na příměstskou část Petone - ty vago, tam se všichni musí sebrat a vypadnout! Naši přátelé z Christchurch se taky balí a opouštějí Tsunami zónu. No hezky pěkně - a to si tady ti turisté fotí zdejší značky "Tsunami zóna". V tento okamžik to ztrácí vtip :-O Nedokážu si představit tu zácpu aut... rodiny nasáčkované v promrzlých autech směřující do kopců s vyplašenými tvářemi otáčejícími se zpět směr oceán.

Ležíme v posteli, už je 2:30 ráno a my koukáme do tmy a posloucháme stále neutichající sirény, drnkání dveří, které se ozývá minimálně každých 5 minut, sem tam když příjde větší otřes, tak se mi stáhne žaludek. Posloucháme rádio a kroutíme hlavou nad idioty, kteří se při tsunami varování vydávají na pláž - asi se ve tmě podívat na velké vlny či co!!! No to nepochopíte!!! Jediné auto tradááááá po silnici u pobřeží! Nechápeme... Vypínáme rádio a snažíme se usnout....

Po 10ti minutách, kdy to s námi opět dvakrát zaklepalo - to vzdáváme a opět zapínáme mobily. Děkuji všem, kteří na mě mysleli a psali... Vážím si toho!!! :-*

Zjišťujeme, jak děsivé je to v centru - mnoho rozbitých výloh, lidé bez domova... po pravdě mi prolítne hlavou, tam jít pomoct - mám to přece jenom 15 minut chůze - ale zprávy uvádějí, že dobrovolníků je víc než dostatek. Alespoň že tak.

Zdá se, že zítra nebudeme moct do práce. Všechny více poschoďové budovy budou muset být nejdříve prozkoumány pro škody, než do nich pustí zaměstnance. To dává smysl. No ty vago, ani nevím, jestli by se mi tam chtělo s těmi dozvuky. Steve do ticha našeho pokoje pronese další hlášku: "A to jsme se vždycky bál, že budu nahatej, když se něco takového stane... proto se někteří lidé v Christchurch sprchují v oblečení..." No tohle nene :-D :-D :-D

Ve 4 ráno pomalu v náručí usínáme vyčerpáním. Do rámu dveří jsme dali složený kus papíru (nějaký volební lístek či co - alespoň k něčemu jsou tyhle věci dobrý), takže už to nedrnčí - alespoň něco.

Sem tam se probudím, když se to zavlní trošku víc... po pravdě toho člověk moc nenaspí. Ta divná energie která vyzařuje z celé zěmě je děsivá a prostupuje celým tělem. Přece jenom tuhle noc se většina Nového Zélandu tošku vyšokovala. Záchvěvy pocítily skoro úplně všude. A to že je NZ obrovská země!!! (I když to na mapě tak nevypadá.) V osm ráno jsme zase vzhůru... čteme emaily a zprávy od šéfů - várovná hlášení, že se máme centru vyhýbat. Budovy jsou uzavřeny. Nejde se do práce! - Heh... že by pozitivum. No do háje!!! Už se zase klepeme! Jsou to jen rychlovky, ale začíná mi to lízt na mozek! Navíc mám bolehlav jako při kocovině. Šourám se do kuchyně něco sníst, abych si mohla vzít prášek a pak zase zpět do vyhřátých peřin a s pocitem, že nemusíme do práce pomalu usínáme.

Budím se jak zmlácená v jednu odpoledne. Slyším z kuchyně jak spolubydlící něco kuchtí. Znáte ten pocit, když se vzbudíte jako každý jiný den a pak vám dojde, že je všechno jinak? Jo... tak s tím pocitem jsem se dnes vzbudila. Najednou Steve vyskočí - ten nikdy nevyskakuje - ten se z postele plazí (hlavně když nemusí do práce). "Musíme vstávat! Musíme nakoupit zásoby!" Koukám na něj jako na zjevení. Cože? Jak zásoby? Voda teče, elektrika maká... snad už je po všem ne? Prej se dočetl, že do odvolání bysme vodu z kohoutku neměli používat bez převaření... no tak jo... co blbne, to jsou fofry. Haha v 13:30 už bude stejně pozdě něco shánět. Oblíknu se a když sejdu dolů, vidím jak spolubydla balí "a grab bag" (tašku kdyby něco). Láduje ji plechovkami, vodou, musli tyčkami, lékárničkou... No ty vago a já myslela, že ten můj přehnaně šílí. Aha, no nic, tak jdeme nakupovat.

Supermárket narvanej lidma. Není kde zaparkovat - tak to bude zajímavý. Po cestě dovnitř potkáváme lidi s flaškama vína a jahod... haha cože?! :-D To je dobrá "základní výbava". Sem tam košík plný flašek vody - to dává více smyslu. No nevypadá to tak zle. Regály jsou docela plný... Ehm až na ty s vodou a konzervama. Voda není žádná... Můj bývalý voják z povolání se proklíná, že jsme nevyrazili dřív a po pravdě. Asi mi to nějako nedochází - asi si neuvědomuju, co by mohlo přijít. Já mám ve svém mozku nastaveno, že už je po všem... Že jo? Že už je po všem?!?

Kupujeme předražené mini pidi flaštičky s vodou, které jsme našli v jedné schované chladničce alespoň na čištění zubů - haha to mi připomíná cestování po Jižní Americe :-D

Vracíme se domů a v rádiu hlásí velkou bouři, která se na nás žene. Hodně silný vítr a usedavý déšť. Upozornění pro poškozená obydlí - asi není nejlepší nápad v nich zůstávat. Lamton Quai - nejrušnější ulice ve všední dny, kde jsou všechny kanceláře a úřady (i moje a Stevova) zejí prázdnotou. Jen se do nich opírá prudký déšť. Všechno je zavřený - i fitko (haha jooo fakt mě napadlo, že bych se šla hejbnout...)

Vážení přátelé, já jen doufám, že už je po všem... že se zítra probudíme a všechno zase bude OK... Musí to být strašný, když padají budovy a umírají lidé. Jak už jsem psala - měli jsme obrovské štěstí.

Přikládám fotky a odkazy na videa - vše z internetu a facebooku - všechna práva náleží majitelům - já jsem si je jen tak nějak půjčila, jelikož je dali na síť veřejně.

Záblesky nad Wellingtonem

Vánoce na Novém Zélandě? Proč ne!!!!

Video z našeho Vánočního Abel Tasman Tracku je tady!!!!

16 Zipliningování v džungli plné kávovníků a kakaovníků - Monteverde (Costa Rica)

Tak konečně sedám k tabletku, abych Vám napsala dalši cestopisné zážitky - ležím pod přístřeškem v La Fortuna na jedné ze zdejších pohovek a koukám jak se z šedých těžkých mraků spoštějí proudy vody - asi tak jako u Vás - jen je tu neuvěřitelný horko a vlhko - vražedná kombinace - všechno kolem smrdí zatuchlinou - jak matrace, polštáře, křesla - tak i lidi :-D tfujky...

Posledních pár dní se ve mě motají smíšené pocity - v jednu chvíli smutním a přeji se k vám na chvilku teleportovat - alespoň na chvilku - alespoň Vás obejmout... Pak mi zase dojde, že si plním svůj velký sen - až mě zamrazí - a zase zpátky... Jsem jako na obří houpačce - to bude tím nedostatnkem sluníčka "nemám rád deštné pralesy :( " - ale vy tam u nás taky toho sluníčka moc nemáte - se nám asi fláká někde na dovolený, nebo co :-D

Během posledních pár dní jsme hodně cestovali - nejbolestivější bylo opouštění Tamarinda - musela jsem zamávat pláži, vlnám, 35stupňovým teplotám a v podstatě i sluníčku - ach jo... Poloprázdný autobus si to šplhá do nekonečných výšek zdejších hor, které se topí v mracích - proooooč?!? Kopečky jsou jako z pohádky - jen čekáte kdy na vás vyskočí nějaký skřítek :-D Mezi hlubokými zarostlými lesy maji lidé políčka, pastviny pro krávy - jsou všude - pasou se ve strmých stráních na překrásně zelené trávě (holt prší tu asi fakt hodně). Jsou tu všude kávové plantáže - mezi nezralými zelenými bobulkami sem tam zazáří červená... Jooo, Costa Rica je kávovým a kakaovým královstvím - škoda, že kávě tolik neholduju - ale vzpomněla jsem si na některé z vás, kteří mají kávu jako rituál, bez kterého se jejich den neobejde - je mi jasné, že byste se hned vydali na zdejší "Kávovo-čokoládovou tour" :)

Stoupáme stále výše a výše - nalevo se rozprostírá pohled na záliv pacifiku, od kterého se odráží slunce, kutálející se k obzoru, hory se utápí v oparu a v dálce před námi se povaluje černý mrak z něhož evidentně crčí voda, jelikož se před námi rýsuje překrásná dvojitá duha... Stevovi umřel tablet i kindle (nějak si je nenabil) a tak dnes poprvé za celou cestu kouká z okna a neustále do mě šťouchá a ukazuje na něco prstem - přesně tak, jak jsem to dělala já na začátku - člověk tím spaním, čtením a nebo v mém případě psaním příjde o velkou spoustu věcí - proto jsem se rozhodla tablet odložit a pozorovat okolí... Je jasné, že všude kolem musí být spousta zvířátek - opic, pestrobarevných papoušku, dokonce i lenochodů - o pavoucích a jiné havěti ani neuvažuji :-D Když po čtyřech hodinách přijíždíme do Monteverde, máme pocit, že jsme v úplně jiné zemi - je tu všechno tak odlišné od pobřeží... Silnice opět vystřídaly rozbahněné cesty, vegetace je zelená a po stromech se plazí nejrůznější mechy, v ulicích se opět toulá spousta pejsků - tentokráte jsou to ale "šťastní a milovaní pejsci" - alespoň že tak... Rtuť na teploměru razantně klesla - takže když se ubytujeme v poměrně útulném, ze dřeva postaveném hostelu, na posteli vidíme nejen prostěradlo ale i deku - to je vždy znamení - "to mi zase bude kosa!!!" :-D (Steve to má jinak - u něj to je "hurááá nebudu se potit jako prase, ale jen jako člověk" - hrozný, jak je horkokrevnej). Takže první co dělám je, že vyhazuju celou krosnu - protože všechno moje teplý oblečení a teplý pyžamko je na dně - takže musím všechno přerovnat - dobrá pakárna - ale člověk v tom začíná mít docela praxi :-D

Když jdeme na večeři (dlouhý tepláky a svetr to jistí) do zdejší levnějši restauračky nazvané Los Amigos (jak jinak :-D) potkáváme bandu australanů, které jsme poznali ve Flores v Guatemale - všichni jsou ale bohužel nějaký nemocný - chřipka - a tak moc nepokecáme, protože jdou spát... Véča byla peckózní - hovězí medailonky, bramborová kaše a grilovaná zelenina mě zahřály nejen v bříšku, ale i na duši ;) A zalili jsme to pěkně jedním chlazeným pivkem :) Večer relaxujeme ve společenské místnosti u telky - ty vago - jsme to zařízení neviděli týdny :-D A tak nějak slovo dalo slovo a na recepci platíme vstup do ExtremoParku - se mi zvedá kufr z toho, že se opět dobrovolně pouštím do takové šílenosti, jako je bungee - tfuj - fakt mi je nějako mdlo.

Ráno se budím už v sedm - já v těch nových prostorech prostě neumím spát dlouho - a tím spíš ne, když ostatní z pokoje se balí a nebo chystají na cestu... Probuzení (hlavně v noci) začínaji být hodně podobná - otevřu jedno oko, koukám kolem a přemejšlím kde jsem - :-D asi neni divu (někdy bych brala - probudit se na našem milovaném červeném gauči, který jsme měli v Praze...)

...a tak vám tam ležím v té posteli, zachumlaná do deky, Steve opět spí na druhém konci místnosti - prostě ty postele někdy tak výjdou - a s hrůzou zjišťuji, že venku leje jako z konve... No to snad neeeeee!!! Neprš, prosím prosím neprš... hmmm tak nic, leje ještě víc - to není fér, dnes nééé! Vstávám, oblíkám se do teplého oblečení a potichu se plížím z pokoje do kuchyně (máme tu snídani v ceně) - překvapila mě tu samoobsluha - to znamená kupu syrových vajec a pokud chceš, můžeš si je připravit, jak je libo (dobrej tah - protože jsou všichni líní a dávaji si jen tousty - a nebo ty americký slečinky prostě neumí uvařit ani to vejce...) Ale to já ne, na pánvičce si pěkně osmahnu dvě vajíčka, tak jak to mám ráda, tousty letí do toustovače, na další talířek nandám nakrájené ovoce (meloun, ananas a banán) a do hrnečku naleju horké kafčo z kávovaru a přidám mlíčko... Usedám se svou hostinou ke stolku, chumlám se do svetru, koukám na to jak prší a hoduju - zavzpomínám na časy v USA a patlám si tousty arašídovým máslem, pokládám na ně kolečka banánu a užívám si tu nehoráznou dobrotu - uaaaa... Kecám tu s ostatnimi snídajicími a jdu do mdlob - češi, vzchopte se!!!!! - jsou tu všude francouzi, němci, dáni, nizozemci (paradoxně hlavně ženský) - a kde jste vy?!?!?! Všichni tu na mě civí jak na raritu - takže pěkně zvedněte zadky a začněte cestovat - že vás to baví trčet v ČR a nadávat na to, jak vás to tam vytáčí - šup šup šup!!!

Nu nic, za 30 min pro nás mají přijet a furt leje - recepční mě uklidňuje - že bude hezky - phe, to tak... Budím drahou polovičku a soukám na sebe milióny vrstev - tílko, triko s dlouhým rukávem, rolák a nepromokavku - budu lítat někde ve vzduchu, tak abych neonemocinkovatěl.. Jsou tu... vybíháme ven a hle světe div se, mezi drobnými kapkami se třpití sluneční paprsky - že by přeci?!? Cestou nabíráme další dobrodruhy a pak se vydáváme po klikatých blátivých cestách do divočiny. Po 20ti minutkách se dostáváme do ExtremoParku - tak a je to tu. Oblíkají nás do popruhů, na hlavu nám dávají smradlavé helmy a vyfasováváme obří ušmudlané rukavice - čeká nás ziplinování (2,5 hodiny) nechce se mi tomu věřit. Naše skupina se skládá cca z třiceti lidí, vyslechneme si poučení co a jak a pak už to jede - první se na dráhu vydává cca 10 zaměstnanců, kteří se kloužou s výrazem denní rutiny na svá stanoviště v korunách stromů a pak to sviští vážení přátelé - jsme mysleli, že budeme furt na něco čekat a ono ejhle - jedeme jako na běžícím páse, na kažďém stanovišti nás někdo chytá, přecvakává na další kabel a tam nás další človíček s instrukcema kdy a jak brzdit vysílá dál (jsou jak duchové - maji své zkratky na další stanoviště, takže aniž byste je potkali, za chvilku vás zacvakává stejnej vysmátej obličej haha) - někdy jízda trvá dýl jak minutu - výhled je famózní, hlavně, když letíme nad údolím z jednoho kopce na druhý a o kus vedle vidíme ostatní lítat v opačném směru a o další kus dál se řvem skáčou hrdinové bungee - pecka!!! Sluníčko nás ctí svou přítomností a já se při přesunech ze stanoviště na stanoviště (po miliónech schodů a v tom horkém vlhku) začínám proklínat - hic jako blázen!!! A ono si bohužel nic nesundáte, protože jste omotaní od hlavy až k patě bezpečnostníma popruhama (na ty bych nerada sahala :-D ) no a tak ze mě stříká pot a v té nepromokavce je to fakt labůžo :-D Vem to čert, furt lepší, než abych klepala kosu... Největší zážitek byl Tarzan a Superman (odkazy na videa jsem vám sem hodila) - i když - jak jsem zhubla, tak jsem u Supermana nějak nedolítla až na konečnou (a to jsem jako jedniná nebrzdila) :-D a museli mě zachraňovat a ručkovat se mnou zpět :-D se mi všichni tlemili jako prdlý - navíc jsme se s jistícím lanem zasekli o strom - o to to bylo vtipnější a náročnější (phe ona to není žádná prča v tej vejšce)!!! Mimochodem můj poznatek - Superman musel mít pekelně bolavej krk, jak furt koukal před sebe - jsem měla po těch pár minutkách úplný křeče :-D

Nu a teď už jen dnešní hřeb - bungee... Když jsme skákali na NZ, tak jsem trpěla, jelikož jsem šla skoro až poslední (Steve - jako nejtěžší - samozřejmě jako první, aby se mi pak mohl smát a provokovat) a v tomhle případě je právě to čekání to nejhorší, co vás drásá... Nějako nám to nedošlo a ještě před skokem jsme si dali bájovou kuřecí polévku se zeleninou, rýží a yucca kořenem (moc moc moc dobrá věc!) ve zdejší malé restauraci s výhledem až na Pacifik (jj jsme fakt vysoko!!) Tak doufám, že při skoku ta kuřecí polívka nebude lítat :-D

První nás čeká vážení - 59kg v plném vybavení i s pohorkama :-D haha jsem se pod 60 nedostala roky ani hladová a nahá, joooo svaly jsou v tahu :( A jde se na to, sraz u lanovky - kde nás opět poučují - vtipné je, že po tom ziplinování se vůbec nebojím - nechápu - ostatní se tu klepou a koušou si nehty (doslova). Když dojde na otázku: "Kdo chce jít první?!" vylítne mi ruka kosmickou rychlostí do vzduchu (haha jsem jediná). Hurááá jdu na věc!!! (Ehm to víte, že když nalézám na lanovku, která se dává do pohybu směrem nad údolí, tak si říkám, že to asi nebyl zase tak dobrej nápad :-D ). Není cesty zpět - to vám je vždycky takovej fofr, prostě vám nedají prostor přemýšlet... a najednou stojíte na okraji, koukáte přimo před sebe (dolů ani náhodou), megarychlé odpočítávání 5, 4, 3, 2, 1.... nesmíte jít zpátky, jediná cesta je dolů... Uaaaaaaaaaaaaaaaaa aaaaaaaaaaa aaaaaa!!!! :-D Naprosto úžasnej, šílenej a osvobozující pocit!!! Žádný strach, prostě si ty vteřiny pádu užívám - nejhorši je opět ten okamžik, kdy jste ve stavu beztíže při odpérování, než opět začnete padat dolů.. :-D (a né vůbec to nebolí, ani škubnutí necítíte ;) fakt!!! ) Tak to bysme měli - druhý nej bundee na světě, který je v první desítce - odškrtnuto... Nejraději bych si skočila znovu!!! Když jde na řadu Steve, tak se ozývá jen nadšené "Juchuuuuuu", které se v ozvěnách tříští po celem údolí - a pak jen hromový smích všech zúčastněných - věřím, že se smějí i lidé v další ziplinové skupině, kteří si to frčí nedaleko z kopce na kopec :-D Máme tu i machra, kterej snad skáče ze všeho a pořád, dokonce si zaplatil dvojtý seskok, kdybyste ale věděli, co mu chudákovi provedli - při druhém seskoku (kdy šel blázen pozadu) na něj v okamžiku, kdy padal a nebylo cesty zpátky, začali vyděšeně křičet: "Doprdele, počkej počkej!!!!" - blbá sranda, ale alespoň dostal řádnou dávku adrenalinu... Když jsme pak koukali na jeho video (které máme taky, ale je na DVD, tak si na něj budete muset počkat) tak jen slyšíte, jak zrychleně dýchá a odpočítavá vteřiny do pádu - fakt mazec!!!

No a pak už jen čekáme na tranzit zpět... Sedíme tu na lavičce, hrajeme si s papouchem drzounem :-D a já si maximálně užívám tu svěží vůni větru... To je přesně to moje počasí (kdo mě zná lépe - ví o čem mluvím "Podzimní déšť")... Polojasno, slunce jen lehce šimrá a polochladný vánek si hraje s pramínky vlasů... ani horko, ani zima... něco jako náš prosluněný barevný podzim (v tento okamžik mi je zase trošku ouzko - vždyť na NZ vůbec stromy neopadávají, natož aby se barvily do nejkouzelnějších barev jako u nás - béé béé - vždyť já přicházím o svoje nejoblíbenější roční období ... opět zamačkávám slzu... uf, snad si toho nikdo nevšiml.

Večer se fintím - je pátek večer a máme jít s australskou bandou někam posedět... A víte co je nejhorší věc na světě? Když jste hotoví a připravení jít ven - a australani vám to stornují (pořád jim je špatně) takže sedíte nalíčeni, načesaní, voháknutý u televize, jako idiot :-D

Nu nic, bookujeme dopravu na zítra (přesun do La Fortuna), k večeři se ládujeme v supermarketu koupeným ananasem (trochu jsem ho vyčenžovala s místníma slečnama za kus čerstvého kokosu) ... hmmm miluju tu kombinaci - a i holky si mlaskaj... Chjo, tak už jen zabalit bágl na ráno, smejt make-up a jdu brzy do hajan (snad neumrznu)... - no a zážitky z La Fortuna, zase příště - Dobrou noc strýčku Fido... ;)

15 Boj s prknem - Costa Rica - Tamarindo

...nemůžu dospat... ještě na chvilku usni prosím... no taaaaaak... uf to je horko... kašlu na to, vstávačka... dnes je den D - jsem pevně rozhodnutá... koupelna - vážný odhodlaný výraz v zrcadle (to dáš) :-D Dávám si mega snídani, abych měla hodně energie a už jen stepuju, kdy se ta moje Šípková Růženka probudí - když už to nemůžu vydržet, příjdu k jeho posteli (leží na patře), opřu se loktama o matraci, civím na něj jako pejsek, funím mu nenápadně do obličeje a čekám na jakýkoliv pohyb (haha nenávidí, když tohle dělám :-D ) ...no tááak...no tááák...jo jo jo hejbnul se...jo jo jo otevírá jedno oko - hurááá žije!!! :-D Jeho první slova mi ale zlomí srdce - "Dnes asi surfovat nebudeme..." Cože? Jak to myslí, že nebudeme - já jsem ready!!! Že je prej namoženej, nebo co - co to plácá?! :-D vždyť se tam jen čvachtal ve vodě a klouzal na vlnách - phe... "Ale já chci a chci!" stojím si za svým - tak prej se na mě bude koukat z pláže - no tak to ani nápad - se mým začátečnickým uměním (padat) nikdo bavit nebude... "Tak já půjdu sama!" ... hmm to neprošlo ... "No tak jooo tak si klidně zůstaň na pláži a čti si knížku - i když ležení na pláži nesnášíš - hlavně už vstávej a jdem... Co myslíš tím, že jsi se teď probudil? ...ale nepotřebuješ čas na rozkoukání... chjóóo... a teď? ...a teďka? ....pfffffff..."

Konečně stojime před surfařským krámkem, vysvětluju pánovi, že jsem jako úplnej začátečník - jojo úplnej pane, to víte my v ČR moře nemáme :-D - zachází někam dozadu a vychází s mega obrovským modrým prknem (haha to ani neobejmu) - je to nějaký lehký prkno - takže se na něj nedává ani vosk a vysvětluje mi, že je to dobrý na naučení balancování - jasněěě (nějak se začít musí) a vůbec se nestydím, když si to kráčím ulicí s tou dvakrát tak velkou obludou než jsem já sama, když si kolem choděj vymakaní pánové a slečinky v bikinkách, kteří si nesou svoje pidi moderní prkno v podpaží - čuměj, fanděj mi a já je s úsměvem ignoruruju. :-D Vůbec se necejtím trapně :-D

Tak jo - odložím drahého do stínu "jéée mravenci" - haha tak tady bejt přece nemusíš - ani mravenci nezabrali, zůstává - to bude trapas... Jdu na místo, kde jsou vlny menší (se nemusím utopit hned první den, že :-D ), hele další monstrózní modrý prkna - to budou moji kamarádi "začátečníci" - ale mají výhodu ... ehm instruktora (předstírám, že mám vše v malíku a očumuju, jak je učí na souši vstávat - hmm hmm takže do kliku, levá pravá a jsem tam - brnkačka :-D ) Frajerka si jdu jen v bikinkách - vždyť tričko přece nepotřebuju, nejsem looser :-D se ještě hezky opálím... Přidělávám si prkno sucháčem ke kotníku (jsem si nikdy toho zařízení nějak v telce nevšimla :-D ale je to logický, hehe by mi to prkno asi uplavalo :-D )

Tak jsem ve vodě, no stress... Plácnu se na prkno (snadný jako facka) a pádluju - ty vago se skoro nehejbu - asi je to rozbitý :-D - mi nikdo neřek, že na tom velkým prkně to jde hůř... Tak jo, sem ready - kde je ta vlna teda? Furt nic... Hele něco se valí... nejde mi se otočit...hmmm pozdě...tak další...zase nikde nic... Ty vago, to je opruz... Hele, hele... Pádluju, pádluju, nehejbu se, couvám...plesk... Aaaaaa... Nic, stojim na místě a vlna si to krásně štráduje ke břehu a někteří modroprkňáci se na ní hezky vezou - ty vago - asi je něco blbě...

...po 40ti minutách... mám odřený kolena a břicho z věčnýho šplháni se na prkno - v té slané vodě to není zrovna slast - štípe to... ale nevzdávám se... číhám na další vlnu... joooo do kliku, levá pravá - hurááá stojííím - hmmm, to je fajn že stojím na prkně, ale ta vlna mě nějako zapomněla vzít s sebou, takže jak idiot stojim uprostřed klidné vody v naprosto precizním postoji v podřepu - do pr...se na to můžu...jak to může někoho bavit... Jdu si pro tričko, jako mentoš si ho strčím do spoďárů od bikin (můj čtenář na mě naštěstí nekouká - je zabran do třetí knihy "Boje o trůny" - ještě že tak... )

...1,5 hoďky - tak jooooo postavit se už nějako umím, ale nějak neumím vyčínout ten moment, kdy se postavit, nebo jak pádlovat - prostě mě ty vlny nemaj rády a ne a ne mě vozit :( jsou teda pěkný labutě - jsem demotivována ostatními, jak jim to jde - chjo... Další vlna, připravit...klik..levá pravá - jedůůůů, řvůůů, pištííím - prostě o mě všichni vědí - trapka :-D - otevřená huba dokořán (nejraději bych na tom prkně skákala radostí) - po 3 vteřinách padám do vln, které mě semelou jako v pračce - vyskakuju z vody "Hurááá!!!" Je mi úplně někde, co si o mě ostatní myslí :-D jsem prostě KingKong dne!!! Ještě jsem se párkrát sklouzla a pak jsem to únavou a hladem vzdala... ale prkno si nesu... ehm mi Steve nese... do hostelu, třeba se ještě odpolko najde síla :)

Konečně si po dlouhe době nakupuju věci na salátek, který si na hostelu připravím a mlaskám si u toho na celý kolo - hmmmmmm mně se po té králičí stravě tak stejskalo!!! Ležím v houpací síti a neposedně se vrtím... né já se prostě jen tak nevzdám... Beru tu těžkou obludu, políbím drahého a sama si to statečně štráduju na pláž - však já na to příjdu! Když tam dojdu mám ruce vytahaný jak opice a teče ze mě jako z vola... Příliv přinesl větší vlny, snad to půjde snáz... Frajersky si omotávám sucháč kolem kotníku - jako bych to dělala roky a šup do vln... Váženi přátelé - ještě že jsem šla - pecka!!! Jsem to nějako vychytala... Vidím vlnu - je sice dost daleko ale pádluju jako pako ke břehu - přichází okamžik, že mám pocit, že stojím, vlna si mě nabírá, soustředím se na moment, kdy se vlna láme... klik... postoj... a jedůůů jako boss ...asi 5 vteřin :-D a pak padám do rozbouřené vody. Někdy se dostanu jen do polokleku - prostě ta zadní noha ne a ne zabrat - ale držím tak snadno rovnováhu a tak se tak vezu docela dlouho - to mě fakt ba :-D někdy mi ruce vypovědí službu a na nějaký klik mohu rovnou zapomenout, tak si to vesele štráduju na břiše skoro až na břeh (mimochodem, kdyby to nevypadalo tak blbě - naprosto by mi ta "břišní klouzačka" stačila ke štěstí :-D ale příjdu si jak vytlemenej rozvalenej lachtan :-D ale dojedu vždy až na pláž :-D ) Super odpolko!!! Mám dobrej pocit a zítra jdu znova!!!! Než se doplazim s prknem ke krámku, necejtím ruce - prodavač se směje a ptá se jak to šlo... Haha popisuju a on mě tam nutí klikovat na zemi a ukazovat co a jak - no nenéée...

Drahému nadšeně popisuji svoje úspěchy - ale ten už se kroutí hlady - no jooo furt - sprcha, vyšňořit se - běžíme okouknout západ sluníčka... Nepopsatelný okamžik - všechno ztichlo... dokonce i surfaři leží a nebo sedí na svých prknech a zírají na rozpoštějicí se žhavou kouli v dálkách obzoru... romantika jak má bejt - ale hlad je hlad!!! Jde se na Sushi - já vím, že máme šetřící režim - ale vždyť víte jak - taková krásná restauračka a ták... :-D Mňamózovatý to bylo, jen máme furt nějakej hlad :-D Tak nic, jde se vedle - ten můj prostě miluje milkshaky - a na tom ostružinovým tu fakt ujíždí :-D mno, ale já chci něco čokoládovýho, přece!!! Jde se do supermárketu... "Hele Leni - Nutela!" "Proč mi ji ukazuješ, vždyť víš, že bych neměla!?" "Ale vždyť jsi na dovolené, miláčku!" - takže aby bylo jasno - vůbec jsem za to nemohla :-D ...sedíme v hostelu, koukám na film a pěkně si nabírám plné lžičky té dobroty - jsem zhubla, tak na mě ani nikdo blbě nečumí - maximálně závistí :-D Nu nic, čas jít do hajan!!!!

No a teď teprva přichází to nej story!!! "Nastupuju v Rychnově do dopravního letadla... jsem letuška... pilot mrtev... sestřeluju rakety (jsem nevěděla, že dopravní letadla můžou střílet)... najednou zdrhám v ulicích neznámého města před úchyláky, mají mě, bojuju, boxuju, kopu.... " Auuuuuuuuuu!!!!! ...budím se nepředstavitelnou bolestí - Steve visí z postele jako netopejr a ptá se jestli jsem OK - vzbudila ho rána - jsem ležela na zádech a v zápalu boje mi vylítla noha a ve velkém výkopu jsem se břinkla o Stevovu postel - no ty vago - tohle ne!!!! :-D Myslím, že o dalších snech ani vědět nechcete :-D ...to mám za tu Nutelu - a to jsem spořádala "jenom" půlku :-D

Ráno je krušné, bolí mě úplně všechno - už chápu, proč drahý včera naříkal :-D Ramena, ruce a hrudník namožené, žebra a kyčle otlačené od ležení na prkně a o odřeným břiše a kolenech už víte :-D Dneska to mám vychytaný, po snídani klušu sama na pláž - opalovačkááá, když se vrátím, drahý už připraven na surfování - hahá na mě si to prkno nepříjde - legíny, sportovní podprda a tílko to jistí - a co že vypadam jak debil - si tu už museli zvyknout :-D Dnes vyfasovávám podstatně menší prkno - už jsem za polovični frajerku - ještě ho ale stále nedám pod paži, takže ho zase krkolomě držím - až mám pocit, že mi ruce upadnou :-D (Vůbec jsem netušila, že se surfařská prkna voskují - ale ne jako běžky ze spodu :-D - ale z vrchu, abyste z něj neklouzali...)

Dnešek je masakr - vlny jako barák ... Chytám je už jako profesionál - jen ten balanc na tom menším prkně nějako nedávám - takže, když už se postavím, je to vážně jen na pár vteřin... častěji se stává, že to nějak nevyvážím a vlna mě vcucavá i s prknem do svých útrob - takže jako bych dělala kotrmelce směrem k pláži - popředu, pozadu - kreju si hlavu a obličej, protože je mi jasný, že někde v tom masakru je i moje prkno (nedej bože jestě někdo další se svým prknem :-D ) A co mě dokáže vytočit doběla - když ten můj hrdina drandí jako nej borec po vlně a pak jako největší king stoupne suchou nohou až na pláž - no to nene!!!!

Dnes je největším oříškem dostat se zpět na vodu - jdu, jdu a najednou vlna jak hrom - bum, zase kotrmelce a jsem zase zpátky na začátku... Sem tam to s prknem nezvládám a tak jsem schytala pár pěkných modřin všude po těle, ale nevzdávám se... Když už jsem po padesáty odhožená vlnou, mám pocit, že s tím třísknu ...se slzama na krajíčku - doprčic, já chci jen na tu vodu!!!! Když už se tam konečně dohrabu - vyčerpaná, funící, hekající... jen ležím jako verliba a funím. Steve na mě křičí, že jsem moc daleko od břehu, že tam žádnou vlnu nechytnu - no vo to mi přece jde!!!! Potřebuju si oddychnout. Sedám na prkno okročmo - tak jak to dělaj machři čekající na svou vlnu - a kochám se situací...

...tenhle ocean ke mě nikdy nepřirostl - ani v Los Angeles, San Francisku dokonce ani na Novém Zélandu - ale až tady se mi vtisknul do srdce - konecně si ke mně našel cestu... Tímto cestováním se mi mění můj pohled na všechno. Doteď to byly dovolené s cestovkami do hotelových rezortů (což třeba Steve vůbec nezná), dny proválené na pláži a moře pro mě znamenalo - azurovou modř - jinak to nebylo moře... Proto mohu říct, že moje láska k Pacifiku určitě nebyla láskou na první pohled. ;) Ale v okamžiku, kdy podlehnete, nestačíte se klanět hloub a hloub, před jeho majestátností. Jeho surovost a síla váš nutí chtít víc a víc... A při pohledu na náruč kamenných útesů, kterými je obkopen - víte, kdo je tady pánem!

...jak vám tam tak sedím - navená, umlácená, s od soli rozežranými rty a šklebící se proti sluníčku (mám z toho děsivé opálení - bílé vrásky - fuj :-D ) - najednou přede mnou vyskočí z vody tisíce malilinkatých rybek a za nimi ryba jak hrom - div jsem neslítla do vody, jak jsem se lekla - záchvat smíchu - a pozoruju, jak si to vesele kolem nás skáčou :-D chudinky bojují o holej život a já se jim tu tlemím...

Dnešek mi dal zabrat - s roztřesenýma rukama předávám prkno a do hostelu pochoduju jako retardovaná - jak to můj drahý nazval - aby ne - ruce vleču dva kilaky za sebou na rozbolavěných ramenech... zítra to už asi nedávám - vzdávám to...

Sprcha - večeři vážně vařim nohama :-D (někdo tu měl krutou pravdu :-D) a do kómatu upadám už v osm hodin na jedné ze zdejších pohovek v altánku, v ten okamžik do hostelu přichází muzikanti - kytarista a saxofonista - no ideální pohodička :-D

Další den už konečně spím déle (aby ne :-D ) a jelikož jsem hrdina i další dny pokračuji v našem rituálu - opalovačka a pak boj s prknem... Věřím, že bych si na ten život zvykla! Odřeniny už ve vodě nepálí, na prkno naskakuju s profesionalitou a dokonce jsem se naučila, jak se dostat i přes velké vlny na vodu (prostě a jednoduše - haha - když se na vás žene to monstrum, ze kterýho se mi ze začátku klepaly kolena a vy ležíte na prkně tak se i s prkmem převrátíte vzhůru nohama - pod vodu - a čekáte až se přes vás převalí a pak zpátky nahoru - náročné, někdy to nevýjde, ale z pravidla účinné :-D Samotné surfování je kapitola sama o sobě... Řekněme, že každou vlnu chytnu... Někdy se na chvilku postavím - ale to chce asi více praxe... Takže padám a nebo se vezu v polokleku až na břeh (to mě baví :-D )... Ale pokroky dělám...

Z pláže se vracim méně a méně unavená... Na hostelu máme neustále nějaké zajímavé hosty... Jako třeba obrovskýho mývala (který očumuje co by kde ukrad - miluje odpadkový koše a ledničky - už chápu, proč jsou na nich zámky :-D ) halekajicí opičky (takový potvory malý a takovej randál) a sem tam se na zdejších keřích objevují kolibříci... Ach jo, nemůžu uvěřit, že zítra odjíždíme - mám to tu ráda - jak říkal Robert: "Tohle je ráj na Zemi - polonahé ženy kam se podíváš, slunce, moře, pláže.." ... a že vždy k večeru přiburácí bouřka, vůbec nevadí - alespoň se pročistí vzduch... Nu zítra "hurá" do hor a deštných pralesů...