Cestovní horečka aneb 34 dní do odletu...

Tak jo, tak jsem si to teď kvůli Vám i spočítala a protočily se mi oči pětkrát dokola... No a tak si tady správně po kiwácku v pohodičce sedím, píšu Vám tyto řádky a sosám sklenku dobrého červeného vínka (které jsem dostala s dalšími 5ti lahvemi jako poděkování za focení své první svatby... heč :-D ). A kdo je musí všechny vypít za 34 dní :-D :-D :-D ???? No kdo asi :-D Musím na tom pracovat :-D :-D :-D .... Ehm... už jsou stejně jen 4.... Fňuk....

Sice mám žaludek až v krku, po baráku milióny seznamů - co prodat, co koupit, co zabalit do Čech tak, že bez toho chvilku vydržím (když to pošleme lodní dopravou - cca 3 měsíce), co zabalit tak, že to budu mít s sebou, co budu potřebovat na ten měsíc a půl, když se vrátíme na Nový Zéland po Ásii, no a co vlastně budu pořebovat v Ásii... No když se koukám na ten malej batoh, tak toho moc nebude. (Z toho mám asi největší balící depresi :-D )

Každopádně pozoruju, že už v tom všem musím mít takovou nějakou praxi. Poněvadž to tak všechno pomaličku přichystávám, prodávám, (abych se z toho pak nepos...). Tohle teda po kiwácku fakt nedělám. Nechat vše na poslední chvíli - ne ne... Na to teda fakt nemám nerv. Každý den něco... Takže jeden den jedna krabice s názvem "Elektronika" - opět vyhazujeme, prodáváme, a označujeme co do ČR. Další krabice s oblečením a názvem "Není zase tak potřeba" - to jsou ty hadry, které je mi líto vyhodit, ale stejně je nikdy nosit nebudu (ty vago, to je teda facka, si to takhle písemně přiznat, asi tu krabici projdu znova :-D ). O půlku jsem ji zmenšila - jak jinak, šlo to skoro všechno do popelnice a nebo na charitu.... No a tu druhou půlku to čeká až příště, předpokládám. Každopádně je to "jen" jedna bedna od banánů - myslím, že by mohlo bejt hůř :-D

Nejhorší krabice byla asi "Dokumenty a záručáky" - všechno je roztříděno. Jak doklady o koupi našeho vlastnictví, které si budeme posílat do Čech, které budeme muset předložit při přebírání poslaných věcí. To byste nevěřili jakej poprask z toho v ČR dělají. Jen, když jsem si na poště v ČR přebírala i malý balíček z NZ - tak to byly voplejtačky na celním jako kráva. No a to počkejte, až nám dorazí naše osobní věci. To bude boj!!!!! (Opačně to paradoxně nikdo neřeší. Můj mega kufr z ČR na NZ prošel bez jakýchkoliv problémů... jen tak se objevil na adrese bez poplatků (které jsme měli platit), snad ani podpis nechtěli :-D Každopádně jsou tu další papíry, které jsou důležité... tak například moje výplatní pásky. Někde jsem četla, že když se vracíte do ČR, někdy po Vás chtějí doklad o tom, že jste pracovali dlouhodobě v zahraničí.... Jsem na ty český všiváky připravená!!!! Další prkotiny které dokazují spoustu drobností... jako že já a Steve spolu žijeme, máme společný účet atd... O takovýchto věcech člověk musí přemýšlet dopředu. No když Anglie vystoupí z EU - drahý bude muset žádat o vízum v ČR (je na půl Brit) - no a to je další běh na dlouhou trať :-D Haha... a dost už, tohle byl jen nudný náhled do mého stresujícího třídění... :-D

"A už se musíš strašně těšit!!!" - mi přišlo v několika zprávičkách. Musím Vás zklamat, zatím se nějako netěším. Já nevím... to snad příjde... Já si myslím, že jsem se na cestu po Jižní Americe taky netěšila... Prostě ten stres je takovej, že na to není čas. Musí se prodat postel, matrace, skříňky, zařídit víza do Vietnamu, očkování, letenky do Aucklandu, prodat auto (ale tak, abych ho mohla ještě používat dokud pracuju ( bez něj to tu nejde), když prodáme auto, nemáme jak převézt naše věci do Nelsonu. Takže ještě shánět půjčení auta přes agenturu (co nejlevnějc) - to znamená koupit lístky na trajekt... cestovní pojištění na 8 měsíců taky není prča, zjišťování jestli nám někde v Ásii nezkonfiskují drone (ne všude je ta naše lítací hračička legální). No a pak jsou tu drobnosti, jako výpověď v podnájmu (a úklid :-D áááááá), výpověď v práci, výpověď ve fitku - to vořvu!!, povinné ručení, BBQ se sousedama na rozloučenou (a tak trošku oslavit ty moje třicetiny). No a aby toho nebylo málo, Lenička si chce ještě udělat tůru na Tongariro Crossing (bez toho Novej Zéland neopustím...) a támhle si to musím ještě vyfotit - a tady taky... a nejlíp přes noc, abych chytla západ a východ slunce. No co, že léto ještě nedorazilo (má teda minimálně měsíc zpoždění) a v noci je teplota okolo nuly (v horskejch oblastech) :-D :-D :-D Je to se mnou prča - ale prej mě pořád miluje :-D :-D :-D nebo to teda alespoň tvrdí :-D Navíc se naši kamarádi s Christchurch rozhodli, že nás jako "konečně" navštíví ve Wellingtonu :-D Haha - jojo jsou to praví Kiwáci - jak jinak !!!! Měli na to skoro dva roky :-D

No co Vám budu povídat, přátelé. Já myslím, že až budu v tom letadle... a nebo až v tom Vietnamu na pláži, koukat do dálek modré vody a sosat sluneční paprsky, tak se rozbulím, jako tenkrát v Miami, kdy mi došlo: "No ty vole!!!! Ty máš normálně 6 měsíců dovolenou a ..... MÁŠ PROSTĚ OBJEVOVACÍ DOVOLENOU!!! :-O CHÁÁÁÁPEŠ TO?!" Pamatuju jak jsem tam stála v těch vlnách, koukala na Miamské budovy z křišťálové vody a nevěděla jsem, jestli mám bulet a nebo skákat radostí a nebo co.... prostě taková vnitřní exploze... No doufám, že se i v tomto případě dostaví!!! To je takovej nepopsatelnej pocit, kdy se vám stáhně hruď, srdce se snaží vyskočit ven, nedostatek kyslíku... no prostě skoro jako zamilovanost... - Haha já jsem asi zamilovaná!!! Do cestování!!!! :-D

Naprosto ale chápu, proč ne všichni dělají tyhle šílené cestovatelské bláznoviny jako my. Je to zatraceně těžký přestříhat všechny ty nitky a provazy, které Vás spojují s komfortem, pohodou, jistotou, leností, pohodlností, zvykem... TFUJ.... je to těžký a bolí to!!! Prostě jako pupeční šňůra - "šmik" .... a teď jsi v tom sám a jaký si to uděláš takový to máš!

Mám strach!!!! Nevím z čeho, PROTOŽE JÁ SE PŘECE VE SVĚTĚ NEZTRATÍM!!! Prostě je to nový začátek... Jako konec něčeho co jsme milovali, ale teď je tu něco, co budeme taky milovat... jen je to nové, neochmatané... To je jako v životě!!! Nesmíme se bát!!! Nesmíme couvat! Musíme vykročit kupředu! Nebát se nového! Ať už jde o novou práci, nová přátelství, konec dlouhodobého vztahu a tápajícího uplakaného kroku do svobodného života plného neznáma... POJĎTE DO TOHO SE MNOU!!!! To dáme!!!!

Fotka tentokráte ukradená z GOOGLE - všechna práva náleží fotografovi - já si to brzy taky vyfotím!!!!

Áááááá jen tak mimochodem... sdílením mě podpoříve v tom, abych si ten notebook táhla s sebou místo fénu, abych Vám mohla psát z cest :-D Chápete tu objeť :-D :-D :-D  

26 Cartagéna - Columbia (Ochutnávka ovoce, moderní obchoďák a hrad)

Opět se probouzím před osmou - jak já to dělám... jak já tomu svýmu spáči závidím - ten je schopnej prospat celou noc a den, jako by se nemetlo. Ale to já ne - jakmile ráno něco zarachtá, tak můj mozek jede na plný obrátky a ne a ne znovu usnout - nefér. A to jsem si myslela, že když je tu tma jak v pytli, tak si budu pěkně chrupkat až třeba do desítí - omyl... Vylézám potichu z útulné postýlky, sbírám věci a po špičkách přeskakuju kufry a batohy ostatních a přesouvám se do koupelny - všichni ještě spokojeně podřimují. Shodím pyžamko, navlíknu oblečení ze včera - phe tady je to stejně úplně jedno, vlasy svážu do drdolu "hala-bala" a plížím se z pokoje - buuuum - jako bych dostala pěstí - venku takový horko už v osm ráno, neuvěřitelnej brutál, hlavně, když vylezete z klimatizovaný místnosti. V noci jsem si i přes hlavu musela hodit triko, abych neměla rýmu (furt lepší, než se pařit - to mi věřte).

Na dvorku už posedává pár lidí - pokuřují cigaretky, popíjejí kafíčko a probouzejí se k životu - no bylo tu pěkně rušno celou noc - ten rambajz utichl až někdy ve čtyři ráno - ale když jste unavení, jste schopní spát při všem - a věřte, že jsme byli pekelně unavení! Jdu si pro snídošku zdarma - uf palačinky - zaseee... Tak za prvý arašídový máslo nemají (a slíbila jsem vám, že už přece nebudu :-D ), za druhý javorovej sirup mi fakt nic neříká a za třetí mi palačinky vopravdu lezou ušima - no co se dá dělat - jídlo zdarma je jídlo zdarma - poděkuju, vezmu talířek a uvelebím se na jedné ze sedaček pod stromem, který svými zelenými větvemi zastiňuje půlku dvorku. Na jedné z nich opět sedí náš zelený papoušek, kterého před chvilkou majitelé vytáhli z klece - vesele se tam prochází a snaží na sebe upoutat pozornost hlučným monologem - někdy nás i rozesměje a pak legračně napodobí náš smích - smějeme se ještě víc a znovu a znovu - no pecka... takovej začarovanej smací kroužek :-D

Ale i tak tam sedím jako okrouhlík - píšu vám jeden z svých cestopisů - a po pravdě se mi kutálejí slzy po tvářích... jsem na dně... už nemám sílu... Všechnu energii jsem dala do člověka, který to potřebuje, ale najednou zjišťuji, že mi nezbyla žádná pro mě samotnou. Mám chuť utéct, sbalit si věci a mít alespoň chvilku pro sebe... Procházet se sama ulicemi, nasávat energii z lidí, kteří mi ji chtějí dát, zajít si do kavárny a jen tak tam sedět a koukat z okna výlohy na ulici a pozorovat ruch života - jako bych byla v kině a nechala vše plynout... Snažím se slzy utírat, aby je nikdo neviděl, ale myslím, že se mi to moc nedaří. Stýská se mi po domově, po rodině, po přátelích, po místech, která mám ráda... Mám pocit, že už nemůžu dál - uf uf uf.... rozdejchávám... hlavně myslet na něco jinýho... uf uf uf - jdu se projít!!!

Je zvláštní, jak ve všech zemích Střední a Jižní Ameriky uctívají víkendy... je sobota a vše je ještě o půl deváté hodně ztichlé... (v neděli je většinou všechno zavřené celý den) Ospalí majitelé obchůdků pomalu otevírají, zametají, vytahují regály s ovocem... někteří si k tomu pustí hlasitě hudbu - jooo procházka byl dobrý nápad - hned mám lepší náladu a mám pocit, že se mi chce tančit uprostřed ulice - s úsměvem mě všichni zdraví... Dostávám se na náměstíčko, kde byla včera spousta stánků s ovocem a zeleninou, ale teď jsou tu jen tři (ostatní asi ještě spí :-D ) - ale i tak se u nich zastavím a ukazuju na všechno co neznám - dělám, že prodavačům strašně rozumím - ale jsem ráda, že pochytím názvy neznámých plodin. Pochopím, co se asi musí nejprve uvařit a co se dá jíst jen tak (dokážete si představit tu pantomimu - "Můžu tohle jíst jen tak, nebo to musím uvařit?" haha jj myslím, že si to umíte přeložit do znakové řeči a nemusím vám to nijako popisovat :-D No a nakonec musíte smlouvat - nene, to ti nezaplatím, zaplatím tolik - nene, to je taky moc :-D no tak nakonec odcházím s igelitkou neznámého ovoce - vypadá to moc hezky - holt co jinýho může ženský zlepšit náladu, než nakupování :-D - a na boty já fakt nejsem - natož na kabelky - pfff - já jsem na zeleninu a ovoce, to je to, co mi vždycky rozzáří očička - já za to fakt nemůžu :-D Joo joo jídlo - to je jediný na co já dokážu myslet (nebo víno :-D ) - jsem taky pěkně přibrala za těch pár dní od té doby co je Steve nemocnej - no jak jinak si dobít baterky, než jídlem... a na lodi byly pořád nějaký mňamky a tady sladký na nervy a tady sladký a tuhle sušenku, a tady tenhle čokoládovej muffin vypadá skvěle - a hele pizza - no mám minimálně tři kila nahoře - haha babička má radost, že ji neumřu na podvýživu :-D

Na hostelu potkám už probuzenou drahou polovičku - sedí u počítače a plánuje cestu - no teda, pokrok... Ovoce musí jít stranou, protože, teď se plánuje - sedám vedle něho a koukáme na autobusy, mapy, ceny - lítám na recepci a zjištuji info, co a jak. Jojo naše plány končí tady v Cartagéně - tak si musíme udělat nové - to je život co? (Pohopskávám na židli a po očku netrpělivě pokukuju po igelitce - jááá už to ovoce chci ochutnáát!!! :-D - máš smůlu - pán tvorstva je akční, musíme toho využít!) Mysleli jsme si, že se Kolumbii vyhneme a jenom jí projedeme - ale zdá se, že opak bude pravdou. Chtěli jsme se podívat do Ztraceného města - bohužel je tento pětidenní trek dooost drahej (v přepočtu cca 6 tisíc korun na osobu) a za druhý je to tam teď na dva týdny zavřené, z důvodu nějakým místních oslav. Tak teda Bogotá - hlavní město bude naší další destinací - chtěli jsme rovnou do Ekvádoru, ale už jenom cesta do Bogoty trvá 24 hodin a to není ani v půlce cesty do Quita (hlavního města Ekvádoru). Vyznat se v místních autobusových společnostech je taky mazec (nic anglicky) - ale když zavzpomínáme na Guatemalské přeplněné vany, mluvíme o naprosto komfortních přepravcích. Zkoušíme štěstí a bookujeme "Premium class" - píšou tam: wifi, zástrčky, DVDs a klimoška - háček je v tom, že to vyjde levněji, než ostatní obyčejné autobusy - což nás značně mate - no risk je ??? - uvidíme :-D
"A už můžu ochutnat to ovoce?" smutně prosím Steva se štěněčíma očima... huráááá, propustka!

Nejdříve ovoce vezmu na recepci a pěkně v angličtině zneužívám slečnu - nutím ji, aby mi napsala jména všeho co jsem si přitáhla. Píše mi to na papírek, mezitím, co jí to skládám na pult - chudinka :-D Pak v kuchyňce beru nůž, talířky a jde se na to... (samozřejmě máte všechno pěkně vyfocený a popsaný ;) - jen škoda, že nemáte fotky mých výrazů - u některých se rozplývám a oči mám vsloup v požitku, někdy se šklebím a plivu (většinou to nechci vzdát a dávám tomu druhou šanci - neee je to hnuuus!!! :-D ) Všichni se hrnou ke stolu, u kterého jsem si udělala pestrobarevný piknik a snaží se vyškemrat ochutnání - holt mám někdy dobrý nápady no ;) Druhou půlku ovoce dávám Stevovi - něco mi vrací se šklebem zpátky - tfuj, nad něčím kroutí hlavou a to co mu chutná ve vteřinách mizí v jeho bezedné puse :-D

"Tak co, jde se na hrad?" z ničeho nic povídá - no to mi je najednou akce - no jasně!! Letím se převlíknout a ještě musíme vybrat penízky. No pane jo, sehnat v sobotu bankomat, který vám něco vyplivne je nadlidský úkol. Nevím proč, ale v těchhle zemích lidi prostě nejvíc vybírají v pátek večer a v sobotu ráno - takže pak v bankomatech do pondělí není ani pesos. No a u bankomatů, který ještě něco solej jsou fronty jako hrom... No tak se stavíme do jedné z nich - 30 min ani nemrknem - divím se, že se drahý ani nevzteká... povídáme si, dokonce ze sebe začíná dolovat vtípky a pošťuchuje mě. Chcete něco vědět? Čekali jsme na bankomat, který nebere čipové karty (ani nevím, že existují nějaký bez čipu), no nic - po dalším 30ti minutovém čekání jiné frontě u dalšího bankomatu (opět bez remcání), konečně uspějeme a jdeme směr hrad. Cestu jsem si nastudovala - a centrum už beztak znám jako vlastní boty - na rozdíl od Steva, který se nechává vést - ale je to tak lepší, protože vždycky strašně šojtří a jako velkej lovec hledá sever - to vždycky vím, že je zle :-D Takže se pohodově procházíme - jen se chvílemi nedůvěřivě zeptá: "A už jsme se ztratili?" :-D Dostáváme se do divoké části Cartagény - stánky s rybami, rozpůlenými slepicemi, spousta smradlavejch a upocenejch lidí, milión autobusů, překřikování, nabízení - no pryč odsud. Po přejití velikého mostu přes zdejší řeku se dostáváme do chudé části města - okny vidíme do mini domečků - vlastně až lidem do obýváku - kde sedí tlustí rozvalení kolumbijci, v ruce pivo, odpadky všude kolem nich a smrádek ... hmmm eňo ňuňo... Překvapivě ujdeme pár metrů a před námi se rozprostírá obrovitánské nákupní centrum evropských poměrů - "Yeaaaaaah - pojď mi, baby!!!!

Připadám si jako barbar - cestuju po světě, abych objevovala nové kultury a já skoro brečím štěstím v obchodním centru!!! "Civilizace! Jsem doma!" Nakukujeme do výloh známých obchodů a cíleně si to míříme nahoru - beze slov nám je jasné, po čem oba prahneme - normální jídlo!!!! "Díky ti, bože!" rozplýváme se nad obrovským jídelním patrem - je tu asi 30 restaurací - od McDonalda po Sushi, steaky a já nevím co ještě... A je nám úplně fuk, že je to dražší, než si můžeme dovolit - bereme si orientální kuchyni - smaženou rýži, hovězí maso a krevety - aaaa lahoda!!! Další kilo nahoře!!! Steve s tím trošku bojuje (má staženej žaludek, jak moc nejedl), tak to za něj jako správnej otesánek dojím - no ty vago já budu jako vepř!!! :-D A abyste věděli, tak mi to ani nějako žíly netrhá - za prvý jsem si jistá, že výšlapem na Machu Picchu to bude pryč a za druhý - teď se podržte - velký zadky jsou tu "IN" - představte si, že tu prodávaj i džíny s vycpávkama - no to byste čubrněli!!! :-D Takže jsem tady vlastně úplná nula - můj zadek je o polovinu měnší než zdejší standart :-D

Tak konečně se dostáváme k hradu - překvapivě nikdo neumí anglicky - pán před námi se vzteká - "Tak ta kráva je na místě plným turistů, prodává tu lístky a neumí ani kváknout?" Na jednu stranu má pravdu - na druhou - jsme přeci ve španělsky mluvící zemi a jsme to mi, kdo by se měl snažit mluvit jejich jazykem. Stojíme v řadě a čekáme, až se pán vyřádí... je 40stupňů ve stínu a my si to stojíme na sluníčku v místě, kam ani vánek nedolítne - mám pocit, že se každým okamžikem jeden z náš skácí - no konečně - "Dvakrát prosím."

Hrad (Castillo San Felipe de Brajas - 15. století) nás naprosto nadchnul - obrovskej!!! Spousta sklepení - lítáme tam jak prdlí, bafáme na sebe a řehtáme se jak paka - po tom se mi tak stejskalo!!! Hlásím - Steve je zpět!!!! ;) Po hodince a půl objevování ale vídím, že toho má dost a tak pomalu ťapkáme zpátky do hostelu. Vedu si ho za ruku, koupíme mu jahodovo-lulový smoothy (lulo - jedno zdejší ovoce) - a spokojeně ho odkládám zpět do klimatizovaného pokoje, kde se šťastně chumlá do polštáře. Lehám vedle něj... Koukne na mě a říká: "Miluju Tě..." se slzama v očích na něj kouknu a upustím špunt svejm emocím, který ve mně tak dlouho dřímaj - tulím se k němu a říkám, jak jsem ráda, že je zpět... Omlouvá se, hladí mě po vlasech - a je nám úplně jedno, že jsou v pokoji další lidé, kterým to může být nepříjemný - prostě tam ležíme v objetí, pusinkujeme se a je nám moc dobře... V tento okamžik nám opravdu chybí private room ... :(

Večerní narozeninovou párty jedné z australanek, která s námi byla na lodi naprosto ignorujeme a z pokoje vůbec nevylezeme - koukáme na filmy a okolo půlnoci usínáme... pane jo - pokud to včera byl rambajz - tak vězte - sobotní párty jsou tu dvojnásobně hlučnější než ty páteční...

PITAYA - Žluté dračí ovoce - jeden z vítězů (slaďounké a šťavnaté)

 GRANADILLA - nejsladší ze všech, ani trošku kyselé - božské!!! Tohle bych mohla bastit furt!!!!

 LULO (NARANJILLA) hodně podobné jako novozélandská Feijoa - nepopsatelná sladkokyselá dobrota (musíte vyzkoušet!)

(zpětná poznámka z Nového Zélandu - JÁÁÁÁ TO CHCIIII TEEEEEĎ!!! TO BYLO MOC DOBRÝ!!!) 

 MARACUYA - dost kyselkavé (granadilla byla lepší) ale stále mňamka

 TOMATE DE ARBOL - divný rajče (ovoce) - syrové nechutná dobře ( prý se z toho dělá džus ) prdím na to, letí to do koše - a tak krásně to vypadalo!

 GUANABANA - hodně divné ovoce - ji se bílá dužina (pozor je plná tvrdých tmavých pecek), tahá se jako blato - snědla jsem to, ale už bych si to asi nekoupila :-D

UCHUVA - nakonec tyto žluté kuličky znám z ČR - jsou to takové ty, co se prodavají v košíčkách a mají okolo sebe uschlé okvětní lístky - miluju je! COROZO (červené kuličky) - nejedlé, hnusné, pecka skoro stejně velká jako samotný plod a slupka je strašně tuhá - prý se musí povařit s cukrem - jj letí do koše ( a to to tu prodávají na každém rohu)

Místňáci umývají koně v místním jezírku .... Fascinující

 Takhle se tady maká :-D

25 Momenty v cestování, kdy byste toho druhého nejraději zabili - Columbie - Cartagéna

Tak jo, přiznávám, že poslední noc na týhle lodi byla fakt nejhorší - ten záchod tak srašně moc smrdí, že jsem půlku noci nabírala dech s nosem vystrčeným do okýnka - ale na palubu se mi jít spinkat nechtělo - měkoučká místa jsou zabraná a matračky také rozebrány - takže smůla. Z polospánku mě probouzejí obrovské rány - teda v tom překladišti na druhém konci zálivu nějako dřou - zvedám se ospale na loket a vystrčím svůj napuchlej a rozespalej obličej do okýnka - no ty vago ráno - jsem myslela, že se ho nedočkám - celé město je zahaleno do černého mraku, ze kterého srší blesky a bouří se jako blázen - no tak to bude za chvilku tady, říkál si - to bude teda báječná cesta na hostel... Pomalu se vysoukám z postele a jelikož je ještě brzy a snídaně se ještě ani nezačala připravovat, pomalu a potichounku nám balím věci - Steve chce být z lodi co nejdřív - na pevninu nás budou vozit jen malým člunem, do kterého se vejdou max 4 osoby (jestli vůbec) a jejich bágly - tak když budeme mezi prvními - určitě bude drahý rád a předpokládám, že ostatní v takové pohotovosti nebudou... Skládám všechno do komínků - moje i Stevovy věci - na moji půlku postele (není zade toho tolik, pravda) a tak to mám za pár minut hotovo, jen si to pak hodí do batůžku a jsme připraveni vypravit se na pevninu.

K snídani jsou palačinky - joo joo zase tuny arašídového másla (naposledy, slibuju :-D ). I Steve si naloží dávku malých macatých palačinek a řádně to zaleje javorovým sirupem. Docela si i mlaská - no že by se vše k dobrému obrátilo? Kapitán nám rozdává pasy - opravdu jsou v nich všechna razítka, jak bylo slíbeno - no jak říkám - nejbáječnější překračování hranic, které jsme zažili. U jednoho jsme se flákali a obdivovali ostrovy - u druhého jsme pařili a rum tekl proudem - jj tak takhle bych si to představovala, prosím. :-D Jak se tam ládujeme, sledujeme bouřku, která se kupodivu zálivu úplně vyhýbá a plazí se nad pevninou - na nás krásně svítí ranní slunce, které nás příjemně hladí po tvářích. Na obloze se pomalu vymalovává překrásná duha - některé scenérie jsou prostě naprosto skvostné a tohle je jedna z nich... Cartagéna, která se probouzí z vlažné noci - bouře - slunce - duha ... (do toho ty palačinky :-D) haha

Pomalu začínám nosit naše batůžky z kajuty na palubu - a Steve prej: "Co to sem nosíš?" - "No vždyť kapitán říkal, že se máme připravovat na vylodění." - "Jsi nějaká aktiví..." prohodí. No tak tohle ne - třísknu s báglama na zem, do očí se mi vhrnou slzy, nezapomenu se na něj vražedně podívat a mizím do kajuty (slzy mi tečou po tvářích a v duchu ho posílám do nejhlubší prdele na světě - tak já to dělám pro něj, aby byl ubožáček co nejdříve v pohodlné posteli v hostelu a on ze mě udělá přede všema maximálního idiota!). Když dorazím do kajuty, překvapí mě tam kapitán, který už vyházel naše matrace (naše věci leží na zemi - ještě že už jsou zabalený) a otevírá poklop od podpalubí, který je právě pod naší postelí a vytahuje naše velká zavazadla a kufry ... joooo to mi nahrává - otřu slzy, vylezu na palubu a směrem k drahému říkám: "Tak si tam ty věci běž posbírat sám - překáží tam kapitánovi - po všem ti šlape." Kouká na mě nechápajícně a letí do podpalubí... (Evidentně jsem jedna z mála připravená - ale během 5ti minut už vyplouvá první člun na pevninu. Ostatní lítají kolem a v obrovském zmatku shánějí svoje věci po celé lodi - přesně jsem věděla, že k tomuhle dojde... ach jo stejně to bude neohodnocené. Úplně vidím, jak by tu tvrdnul ještě další dvě hodiny nepřipraven.)

Sedáme do čekajícího člunu - ještě jsem vlastně špatná - protože si obouvám boty a zdržuju - uvnitř duše supím - ale strašně moc. Sedáme, div jedna z našich krosen neskončí ve vodě a tradá - ještě máváme posádce a mizí nám v dálce (ještě se s nimi uvidíme dnes večer - dorazí do našeho hostelu na pokec). První krok na pevnině (tak a jsme v Kolumbii ;) ) - vytahujeme bágly na břeh (jeden malý je úplně mokrej - někdo ho položil na dno člunu, ve kterém je kaluž jako hrom). Hážu všechno na zem před přístav - kde nechávám duchem nepřítomného Steva a vyrážím do dva bloky vzdáleného bankomatu pro zdejší Pesos - abysme si mohli zaplatit taxi do hostelu. I když jsem drahého v Panamě vysloveně žádala, aby si zaznamenal adresu, tak ji samozřejmě nemá - jen krčí rameny a říká: "Nemám." (No uznejte - kdo by v tento okamžik nevraždil.) Mávám na taxi - a snažím se vysvětlit, kam potřebujeme - nikdo z taxikářů hostel nezná a chtějí po nás adresu, kterou nemáme. Navíc - taxikáři anglicky neumí ani pípnout a i když drahý tuhle komunikaci ve španělštině bravurně zvládá - tak tam jen stojí a kouká - ááááááááááááá!!!! Taxikář s někým hovoří po vysílačce - asi zjišťuje, kde by ten hostel asi mohl být - pak se jen s cuknutím koutků usměje a mávne na nás - hurááá, ví kam jedeme! Rveme bágly na přední sedadlo a my sedáme dozadu - neuvěřitelné, jak mají zdejší taxikáři malá auta. (Můj čertík byl proti nim obr! :-D )

Projíždíme městem a já jsem nalepená na okýnku - taková nádhera! Staré budovy, kostely, náměstí plná holubů a soch, hradby lemující město podél celého zálivu a z druhé strany od Karibského moře - které se ve vlnách divoce tříští o útesy. Bože, tohle vypadá jako v Evropě - jako doma!!!!!!! (Hold Španělská kolonie si sem přitáhla své architekty a stavitele.) Jediné co se od Evropy liší, jsou řidiči - je to naprostá divočina - jedou pruhy nepruhy, blinry snad ani nemají a troubí... ale nonstop!!! Konečně jsme tu - hostel Mamallena je v postatě jen pár minut chůze od starého historického města. Poděkujeme taxikáři a hurá na recepci - kde se na nás usmívá sympatická anglicky mluvící slečna - jooo tak tady to bude fajn. Dvůr hostelu je plný stolečků a židlí, z kuchyně se line příjemná vůně jídla, ze zdejší kavárny hraje hudba a poletuje tu nádherný zelený papoušek, který nás zdraví hlasitý "Hola, hola, hola!"

Naivně si myslíme, že máme rezervaci - v Panamě jsme byli v sesterském hostelu se stejným jménem a tak jsme žádali o rezervaci - bohužel v systému nejsme (můžeme být rádi, že jsme tu tak brzo - takže mají ještě místo). Myslela jsem, že bysme si mohli vzít "private room" alespoň na jednu noc - aby se nám ten bručoun zotavil a dospal... ale je to o dost dražší... "Tak co bys chtěl, miláčku?" "Mně je to jedno..." pronese opět s pokrčením ramen a sedá si na lavičku s dětskou vyčerpaností a stagnací. "Tak prosím tě, jsi to ty komu je tu bídně, kdo potřebuje relax, tak si řekni co chceš." Sedí, mlčí a kouká do blba - já a recepční čekáme na odpověď, která nepřichází... "Tak co by jsi chtěl?" Bez hnutí a změny pohledu pronese: "Přemýšlím..." kouknu s úžasem na recepční, která se drží aby nevyprskla a s omluvou se teda začíná věnovat dalším v řadě za námi... Sedám si mlčky vedle Steva - už fakt nemám sílu - a čekám a čekám a čekám... Tak nakonec si bereme dorm pro 10 lidí. Recepční je tak hodná a nabízí nám dvojpostel (manželskou), prý to stojí stejně - drahý spokojeně kývá a já si v duchu říkám, že zrovna teď bych byla opravdu spokojená v posteli na druhým konci pokoje...

Máme štěstí - i když je 9:30 ráno a "check-in" je až ve 14 hodin - slečna nám oznamuje, že postýlka je připravená a tak můžeme na pokoj okamžitě - huráááá, alespoň nějaké pozitivní zprávy - nemůžu se dočkat sprchy (po 5ti dnech, kdo by se neradoval). Pokoj je krásný a prostorný s famózní klimatizací (venku je už v tuhle dobu 30stupňů - takže to asi bude odpoledne pekelná výheň), je tu sice poněkud tma a bez světla bysme se tu neobešli - ale když vezmeme v potaz, že naším plánem je spát a zotavovat se - tak nám to naprosto vyhovuje. I postele jsou veliké, sněhově bílé a měkoučké - ta naše je v rožečku pokoje (je to taková zvláštní dvojpatrovka - dole manželská a nahoře normální jednoduchá). Vyháním drahého do sprchy a já mezitím vytahuju všechno špinavé prádlo a cpu to do jedné tašky - no to je puch - abych to odnesla na recepci, kde nám to hodí do prádelny). A pak příjde řada na mě - sprcháááá - studená, ale vem to čert - vydrhnu se od hlavy až k patě a se spokojeností se oblékám do suchého a voňavého prádla... Ve vodě zase musí být pěkný svinstvo (jako v Belize), protože mám ruce rozežrané - to se zase budu škrábat a budou se mi loupat chodidla a dlaně. Když vylezu - Steve už podřimuje zalezlý úplně v koutě postele... přikreju ho a zeptám se, co by si dal k jídlu - jestli nemám něco uvařit - "Hmmm to tvoje curry by bylo báječný..." spokojeně šeptne... tak jo... budu hodná milující ženuška a budu vařit... Dám mu pusu na tvář, zhasnu a jdu na nákupy :-D

Statečně se vydávám do ulic - myslela jsem si, že v Cartagéně nevystrčím nos bez dohledu - omyl - v této historické části města není nebezpečno (alespoň přes den), v ruce žmoulám mapičku, kterou jsem dostala na recepci a mám na ní zakroužkované obchody - doporučili mi dva hned tady na rohu - ale zakreslili mi tam i dva supermarkety (logicky si myslím, že budou levnější a lepší než tyhle mini obchůdečky, a že tam seženu víc věcí...) S úsměvem si všechno prohlížím, všude nakukuju - opět mě všichni chlapi zdraví - už teď mám pocit, že jsem tu doma :) . Všechny obchůdečky jsou malé - najdete tu restaurace se zdejší kuchyní (ale už ty šlichty nemůžu ani vidět - rýže + fazole (často smíchané dohromady), vajíčka, párky nebo klobásy a oprančené Plantains (ty velký banány o kterých jsem dříve psala) - no kdo by to mohl jíst furt, to nechápu. Jsou tu i malé internetové kavárny, které mezi zeleninovými obchůdky vypadají poněkud legračně. Náměstíčka jsou plná stánků s překrásně vyskládáným ovocem a zeleninou - půlku z nich jsem v životě neviděla, ale hrají všemi barvami a já jen zírám na tu krásu. Jak už jsem se zmiňovala - miluju chodit takto sama a objevovat tyhle krásy, nasávat atmosféru, jinou mentalitu, jiné zvyky a užívat si vůně (a smrádky) zdejších ulic. Mají tu i spoustu voňavých pekařstkví - neodolám a kupuju si ještě horkou bulku se sýrem - aaaaa proč tu mají všechno pečivo tak sladké?!?  :-D ale i tak to s chutí a hlavně z hladu zbaštím, ani nemrknu.

Supermarkety mě poněkud zklamaly a trošku vyděsily - security úplně všude (naštěstí nemají zbraně jako v předcházejících zemích) - zelenina a ovoce je v hodně katastrofickém stavu (no bodejť by ne, když si to všechno můžete koupit na stánkách a pravděpodobně i levněji...) Takže tam nakoupím jen nějaké pití pro Steva, vodu a koření... zeleninu smlouvám s pouličníma stánkařema a kokosové mlíko seženu až v tom krámku na rohu vedle hostelu, kde mají i naše oblíbené sladkosti ;) Celý tenhle výlet mi i s očumováním zabral skoro 2 hodiny :-D A jde se vařit - jakmile vlezu do kuchyně, tak lituju toho, že jsem se pro vaření rozhodla - týýý vago, tady musí bejt tak 60 stupňů, ale co bych pro miláčka neudělala. A tak kuchtím, až ze mě pot leje ... když už mám skoro hotovo, tak jdu probudit milostpána a představte si, že ho po cestě potkám rozvaleného na jednom z lehátek na dvorku s tabletem v ruce... "Jééé, co tu děláš?" "Relaxuju." "A to jsi se po mně ani sháněl? Že jsi ani nenakouknul do kuchyně, když pro Tebe vařím?" stojím tam jak slepice, mokrý kruhy na tričku, jak jsem zpocená a on na mě vyjeveně kouká - no evidentně ho to ani nenapadlo - hlavně klid, Leni, hlavně klid - nerozčiluj se... se stagnujícím výrazem se odšourám do kuchyně, nandám mu tu dobrotu a naservíruju mu ji až pod nos a pak si sama sedám úplně bokem a v klídku si užiju svoji porci. Pak bez jediného slova vezmu špinavé nádobí a jdu ho umejt - chválí mi, jak moc to bylo dobrý - po pravdě na to moc nereaguju - už vážně nemám sílu.

Navečer se vydáváme do ulic starého města - je tu překrásný hrad, který si ale necháme na zítra... Hopsám si to nadšeně ulicemi, vyhýbám se koňským spřežením, která vozí turisty. Vzdychám, jak je tu krásně a že se cítím jako doma v Čechách. Uličky jsou malinkaté, ale překrásné, starodávné... nemůžu se toho tady nabažit... Na sedmou hodinu se vracíme do hostelu - máme tam setkání s naší "rodinkou" z lodi, včetně posádky - stejně většina bydlí ve stejném hostelu a tak se tu potkáváme. Nakonec se toto setkání změnilo v tetovací salón a posádka si tu těžce vydělává peníze - všichni si nechávají tetovat kotvu - holky nejčastěji na kotník nebo za ucho a kluci kamkoli na paže. My se tohoto dobrovolně vzdáváme - za prvé žádná tatoo nemáme (jednou bych nějaké asi chtěla - malinké někam na kotník nebo tak), za druhé to není ani trošku styl toho co bych si představovala a za třetí nebudu za to malilinkaté tetování platit 50 doláčků - to ani náhodou... Tak dosrknu to pivo co jsem si koupila (Aguila - moc moc dobrý a levný - něco jako náš Gambáček) a dobrovolně se sunu do pokoje... Je sice asi osm večer, ale je mi to fuk - oblíkám teplý pyžamko (ta klimoška je fakt síla) a chumlám se do pelíšku vedle klimbající polovičky... Obejme mě a usínáme jako dřeva - a je nám úplně fuk, že se lidi couraj do pokoje a zase ven, že rachotěj a šramotěj... natož, že z kavárny pod námi a z klubu vedle nás se line takovej rambajz, že člověk vlastního slova neslyší... prostě jsme maximálně kaput!!!

Novozélandská povánoční melancholie... aneb má předsevzetí pro 2017

...nebo bych to měla spíš nazvat "Před cestovní stres"? No ať je to jakkoliv, moc se mi to nelíbí :/

Do našeho odletu z Nového Zélandu napříč novým dobrodružstvím po Jihovýchodní Asii zbývá přesně 7 týdnů.... "blllllle"... promiňte... to se mi jen opět něžně navalilo...

Co se to se mnou děje? Asi stááááárnu :-D.... jooo jooo, holka, jen si připomínej, že Ti za týden bude třicet :-D ... no ty vago... já si musím dolejt to víno a začít to brát pozitivně a s humrem... ehm humorem, jsem chtěla napsat (na humra nejsou prachy) :-D

Jsem v období, kdy se cítím silná a odolná... Krásná a okouzlující... (hahahaha)  jen to okolí mě začíná něžně deptat :-D Lidé, kteří jsou líní být Vašimi přáteli, jenom proto, že jsou líní... (Haha NEberte si to osobně, ani jedna ze zmiňovaných osob v této kategorii nemluví Česky :-D), lidé, kteří závidí a škodí, hážou klacky pod nohy a snaží se mi vnutit pocit viny, snaží se mě shodit na kolena a bradou rejt v blátě.... Nene!!! Já se nedám vy .... vy..... vy..... TRUBCI!!!! Kdybyste se místo toho času, kdy mě shazujete a nimráte se v mém životě, raději starali o ten svůj smutnej ušmudlanej život!!! No a o mých dlouhodobých "bývalých kamarádech" (bych nikdy nevěřila, že toto slovní spojení použiju :( ), kteří mě odhlásí z přátel jen proto, že jejich současná přítelkyně či žena nesnese mou přítomnost v přátelích... no to je tak nějak vrchol všeho... Po pravdě, mě to děsně štve a rozesmuňuje!!! Copak já (holka z druhýho konce světa) budu přebírat šťastně zamilovanýho chlapa a nebo co? ... no dost s tou sebelítostí, Šedivá!!!! Tohle stačí!!!

Vánoce tady u protinožců vlastně nejsou ani Vánoce... jen taková krásná letní dovolená... Jen díky tomu, že to jsou Vánoce a letní dovolená v jednom, tak ten návrat do reality a do práce je teda dvojnásobně těžkej :-D :-D :-D No tfuj... jsem se totiž právě vrátila z prvního dne v práci... Ale musím si říkat, už jen 6 týdnů a pak budu mít 9 měsíců volno. No a očekávám, že na mě někdo v ČR čeká s otevřenou náručí a dostanu nějakej supr post s dobrým platem hned od ledna 2018 :-D :-D :-D Kdo mě bere? :-D (Jsem si teď uvědomila, že jsem v jednom odstavci použila spojení "9 měsíců + očekávám" - nebojte se, není v tom žádné znamení, jen vtipná náhoda :-D.

Tak jsem se Vám procházela po mé oblíbené pláži na Rabbit Islandu v Richmondu.  Ty výhledy tam mi vždycky berou dech. Nacpu si hudbu do uší, ale jen tak nahlas, abych slyšela i šum vln. Nikdy na téhle pláži neležím, ale procházím se... čistím hlavu, šplouchám si kotníky ve vlažné vodě (alespoň tady je ten oceán alespoň trošku přívětivej)... jsem se na NZ po pravdě v oceánu koupala všehovšudy 4krát a z toho jednou v neoprénu :-D joooo jooo jsem tu přes dva roky :-D Haha no tak jestli se Vám to nelíbí, tak si to pojďte zkusit to té ledové vody, vy chytráci :-D

No tak zpět k procházce po pohádkové pláži.... Teplota vody objasňuje, proč pláže na NZ nejsou zase tak narvané... Miluju tu izolaci... Pár kluků tu chytá ryby, několik otužilých dětí skáče ve vlnách, hrstka kajaků a nebo "pádlovačů" (haha kdo ví jak se těm lidem řekne česky :-D ) klouže po vlnách. Potkám nějaké páry jen tak se procházející v protisměru (miluju ty důchodce, kteří si tu ruku v ruce zanechávají stopy v mokrém písku.... <3 ) - no a to je tak asi všechno... pak už jsem to jen já, racci, moje oči se utápějí v mracích, které kreslí neuvěřitelné scenérie na zdejších kopcích na obzoru... netušila jsem, kolik odstínů šedé může přiroda vyčarovat. No a pak jsou tady taky moje myšlenky, které se tu snažím roztřídit do složek (někdy jsem tak trošku bordelář :-D )

A na to, že jsem si říkala, že žádný předsevzetí letos nebudou... (přece nejsem trapka) - tak jsem se nakonec nějako chytla při tom, že můj mozek mi je vygeneroval, aniž bych po tom nějako prahla...

To že budu cvičit a nebudu žrá.... jíst :-D to je snad můj celoživotní boj a tím se tady 3tího ledna fakt zabejvat nebudu :-D Spíš jsem si tak v hlavě projížděla, co mě tento rok čeká a nemine. A po pravdě to mám tak nějak nalajnovaný, těžko sjet z cesty - i když cesty života jsou nevyzpytatelný a vše se může změnit mrknutím oka.

Nu že, tyto 2 měsíce budu tvrdě makat, dřít kůži - aby byly krásný voňavý provize - aby bylo za co tento rok utrácet. (O tom, že je moje drahá polovička od Nového Roku nezaměstnaná tady raději ani probírat nebudu... bych vylítla z kůže!!! :-O ) Všechno zvládnu - jak balení, tak prodávání nábytku, všechno bude OK - a já se NEBUDU nervovat!!!  No a pak budu užívat naplno cestovatelská dobrodružství!!! Budu žít každou sekundou, budu fotit, nebudu brát NE jako překážku. "Nechceš se mnou jít na východ slunce? Nechceš vyšplhat na tu obrovskou horu? - Tvůj boj, já jdu!!!!" - Nesmíš se nechat zviklat!!! Musím si stát za svým. Protože, když mi někdo položí otázku, čeho lituju... vždycky je to, že jsem se někam nevyškrábala, nebo něco nevyfotila!!! A vždycky v tom byl někdo, kdo mě z toho shodil! Tentokráte křičím do světa OBROVSKÝ NE!!! Já prostě chci!!!!

No a největší předsevzetí tohoto roku je, se z toho v prosinci ne..... já se strašně omlouvám, ale já to musím napsat... NEPOSRAT!!!! Už to vidím... Rok léta v kuse, paráda, bájo... volnost, dovolená... a najednou plesk... Tady jedna facka tady druhá a tady padesátá... Z léta do zimy, z Nového Zélandu do Čech, Nový začátek, Hledání nové práce, Nedostatek světla... Já Vás snažně prosím, buďte při mně!!! Milujte mě i s pocestovatelskou depresí!!! Objímejte mě!!! Odpusťe mi!!! Já se budu snažit být silná!!!

Kráčím si po té pláži, slzy se derou do očí, ale nedávám jim šanci... co tady blbnu - na nervy mám ještě několik měsíců čas!!!! Teď si musím užívat co mám!!! Čeká mě zase jedno úžasný období... Tentokráte plné dobrého jídla (ne jako v Jižní Americe, kde to nejlevnější jídlo byla suchá rejže, fazole a osmaženej banán :-D) - v Asii mi ty nudle a curry poleze ušima a já se Vám na to tak těším!!!

No tak to by bylo... Takže... přijímám pracovní nabídky v Praze a láskypná obejmutí!!!! <3