05 Divoká a nezapomenutelná cesta z Flores do Lanquin (Guatemala)
Noc byla jedno velký peklo - horko, hluk ... Spát se v tom nedalo, tak jsme na sebe ráno mžourali očima, sbalili si batůžky, dali dobrou snídani a vyrazili na cestu... Mile nás překvapilo, že pro nás přijel malý van, sedačky vypadají pohodlně, když si sednete, tak si ani nevyrážíte kolenama zuby a nebojíte se, že si o strop zlomíte vaz při každém hrbolu - dokonce se můžete i mírně postavit. Zdá se, že je tu i klimoška - tak jásáme - samozřejmě ji ale nezapnou :-D na otázku "Proč?" odpověď nedostaneme... My se jen usmíváme, někteří se bouří, že jim to bylo slíbeno :-D (Něco mi to připomíná :-D ) Když si začnete hovět, že konečně máte dost místa na roztahování, autobus zastavuje a nabírá další lidi... "Kam je dáte, vždyť pojedeme 8 hodin?" - místo odpovědi vám řidič podává na míru udělanou, kůží polstrovanou dřevěnou židli a vysvětluje vám, abyste ji postavili do uličky :-D nově nastupující se vzpírají (vůbec se nedivíme), že na takové katapultovací židli sedět nebudou. Když zjistí, že jsou ignorováni, sklopí hlavu, přičemž naštvaný výraz jim zůstává a pokorně přeskakují židle, aby se vůbec na tu svoji dozadu dostali. ( Steve měl výbornou poznámku: "Už chápu, proč jsou ty lidi tady tak malý - z důvodu evoluce - prostě se musejí všude vejít :-D ) Poslední bágly a kufry se hází na střechu a hurá za dobrodrůžem :-D na osmihodinovou cestu (která normálně podle google trvá asi 5,5hod), je tu ale tolik zpomalovacích retardérů a cesta je prý tak divoká, že se to rychleji prý nedá - kde udělal google chybu? :-D Dokonce nám ukázal, že nás čeká převoz lodí přes řeku, čemuž jsme se hlasitě zasmáli - haha a pak se na nás smál mini trajekt - teda dvě miniloďky spojené dřevěnou podlážkou - něco jako větší vor :-D, kolem běhají děti s dřevěnými krabicemi přivázanými ke krku, ve kterých májí na co si jen vzpomenete - pokřikují a vydávají srandovní zvuky, skoro vám sednou až na klín a snaží se vám prodat žvýkačky, pivo, cigarety, kokosy, nakrájené ovoce (kterému bych moc nevěřila) a bůh ví co všechno. Naloží nás na ten vor cca 9 aut, v jednom z nich jsou i 2 malí býčci. Zdá se, že se tu musela prohnat velká voda a smést několik mostů (přeci jenom je tu teď období dešťů), ale povzbuzující je, že si s tím tady dokáží bravurně poradit :) některé mosty (u menších řek) se jim podařilo nahradit pidi mostíky, ke kterým vede polňačka a po pravdě nebýt zdejším domorodcen, tak jej asi ani nenajdete a budete rádi, že nespadnete do vody, protože konec silnice spadlého mostu není nijak značen :-D
V řekách opět lidé... Zaujal mě pohled na mladý pár - žena plně oblečená byla do půlky stehen v řece a o kámen prala namydlené prádlo, zatím co mladík byl do půl těla a sítí chytal ryby... My se pohybujeme v docela civilizované části Guatemaly, ale i tak - když jste pozorní a né úplně slepí , vidíte, že někteří lidé tu žijí na pokraji možností a jsou rádi že mají matraci na spaní - o posteli nemluvím. Dokonce i matrace se vzdají, když jim někdo pomůže, aby se jejich dítě dostalo do školy. Z vyprávění víte, že některé rodiny o cca 6 členech, bydlí v malých domcích uplácaných z bláta - cca 3x3m a tam žijí, spí na zemi a mají jen 1 deku na celou rodinu.... Až z toho mrazí...
Nu nic zpět k cestě - tankujeme... Cena nafty a benzínu je tu relativně nižší než v ČR - cca 33Q (kecalů) za 1 galon - domácí úkol - počítejte :-D Dokonce i tady na benzínové pumpě kolem nás lítá ozbrojený maník jako security.... Ale popravdě pravě z nich jde největší strach - a natož z těch, kteří se pohybují okolo hořlavých látek :-D Ale ozbrojenci jsou všude - nejen v bankách, ale i na parkovištích, v nákupních centrech, dokonce i v potravinách - zvyknete si. Sem tam kolem vás projedou i armádní vozy. Při tankování zírám na řidiče, který bere plastovou láhev od Pepsi, oddělává víčko a nožem dělá menší díru do dna - co má asi v plánu? Hrdlo strká do nádrže auta a dírkou fouká - když lahev oddělá, tak obsluha do nádrže doleje víc nafty, dokud to necvakne a znovu.... Celý proces opakují dokud tam nenarvou o dalších 2,7 galonu víc - což je nějakých 10 litrů :-D
Cesta je dlouhá a máte pocit, že se vám upadne zadek, rameny se dotýkáte toho vedle a jak jste zpocení tak to klouže a je to pěknej hnus, ale není kam utýct. Trouba jsem si vybrala místo, kam pere sluníčko, to by nevadilo, protože okna jsou zatmavená - ale jenom u mého sedadla to vychází tak blbě - že když se okno otevře sluníčko paří na moje rameno. Slečna za mnou mi nabídla lehkou šálku, kterou jsem připevnila ramínkem od podprdy, abych se nespálila... Okno bohužel zavřít nemůžu, to bysme umřeli všichni - takže peklo :-D Řidič líta na silnici doprava - doleva, podle toho kde je díra, valí jako drak a před každou zatáčkou troubí a taky když vidí hloučky dětí, hrajících si poblíž silnice. Každá vesnička je jiná... Někde vidíte krásně ustrojené děti s učebnicemi v ruce, jinde je vidět, že ani na to oblečení nemají... Snažím se z okna fotit, ale moc toho pochytit nejde... Buď jedeme rychle a tak mi krásné momentky utíkají a nebo mi ve výhledu na krajinu překážejí stromy. Všude pěstují kukuřici... I na takových stráních, že netuším jak to můžou sklízet. Ve vzduchu se opět prolínají nejrůznější vůně ... od sena, kouře a jídla, které místní vaří na ohništích - po zvláštní nasládlé vůně (nejlépe bych ji přirovnala k vůni hub - ryzců pravých - asi blbé přirovnání ale výstižné... :-D )
Po čtyřech hodinách se dostáváme do hor, po pěti to už jedna slečna nevydrží a ptá se, kdy se bude zastavovat na záchod - je bezradná... Prý za hodinu a nebo zastaví u silnice... Zastavujeme :-D a půlka cestujících beží do náruče pralesa :-D Jedeme dál, silnice se zužuje - už chápu proč nepotkáváme žádné autobusy, prostě by se sem nevešly... objevují se těžké deštivé mraky a posléze začíná pršet, obrovský slejvák... Už dlouho jsem necítila vůni deště! Stěrače nestíhají, ale stále pomalu stoupáme do náruče vysokých špičatých hor, které pokrývají lesy a pralesy. Asi po 20ti minutách mi dochází, že máme na střeše bágly... No dpr.... Ufff... Jsou zakrytý igelitem. :-D ("A co to furt píšeš?" ptá se drahá polovička, koukajíce mi přes rameno - nechápe :-D )
Všichni ostatní spí nebo si čtou, ale já nemůžu odtrhnout oči od okna - nechci aby mi něco uniklo a vše hltám... Najednou se přede mnou objeví scenérie, ze které mi tuhne krev v žilách... Uprostřed lesa na vrcholcích hor žije obrovská kolonie, stovky lidí a dětí, jejich domky jsou horší a MENŠÍ než naše bunkry z dětství. Zdi jsou buď z malých kmenů a větví stromů, které jsou svázány k sobě, nebo v lepším případě z překližek, podlaha neexistuje u některých ani dveře ne, které nahrazují černé igelitové pytle. Na střechách je to, co se našlo, od dřeva a plechů po již zmiňované igelity... a vy jedete tak pomalu, že vidite jak jim těmi pididomky proplouvají potoky deštivé vody... Škoda, že tak leje - vyfotila bych vám to... Ono se ta hrůza nedá ani popsat... A my si v ČR stěžujeme :-O Opravdu mi spadla brada až na zem... Jedeme dál a pomalu po 30ti min sjíždíme do údolí, kde už zase svítí sluníčko - a jako jedna velká facka oproti tomu co jsme teď viděli... Město!!!! Benzínky, nákupní centra, škola, nemocnice, krásné domy - o co tady jde?!?!?!?!
Zastavujeme u Mekáče - a co že Meka nejím - mám takovej hlad, že šilhám - a hlad je nej kuchař :-D Tak vám tam sedím, cpu se hranolkama a koukám kolem sebe. Vedle sedí rodina - 4 děti užívající si jídlo a mě napadá - váží si tyhle děti toho co mají, když vědí, jak lidé žijí o pár kilometrů výše v horách a nebo jsou jako my? Chamtiví a neuvědomelí?
Z busu vysoupilo pár lidí, kteří zůstávají ve městě - konečně trocha komfortu. V Mekáči jsme potkali lidi z ostatních vanů - prý mají klimošku - ale mrznou jako blázen a řidič kupuje další piva, kterým po cestě holduje... Hah... Tak už mlčím, jsme na tom o hodně lépe! Opět přejíždíme další vysoké kopce, kde se nám rozprostírá nádherný pohled na hradbu do dálky se táhnoucích hor, ve kterých se plazí mraky nejrůznějších šedých odstínů... A hle!!!! Silnice dále nepokračuje a my se kolíbáme po kamenité cestě, která se klikatí jako had z prudkých hor dolů do údolí. Potkáváme spousty mužu s mačetami - trochu to nahání hrůzu, ale asi v džungli hledají cokoliv, co by jim pomohlo uživit rodinu - co najdou buď prodají a nebo dají dětem k jídlu. Někteří za jízdy naskakují po stranách na náš van a vezou se s námi dolů. Potkávátme i starší muže, hubené a otrhané, jak si do kopce přes rameno nesou velké kůly, pod kterými se hrbí a pot jim stříká z těla... a já přemýšlím, kde se v těch horách rozprostírá další hladovějící kolonie...
Po déle jako hodině hopsání se dostáváme do cílového městečka Lanquin, kde přehazujeme bágly do jeepu, do kterého se ani nevejdeme a tak Steve sedí na rezervě a jedeme do našeho hostelu... Zephyr... Pohádka!!! Krásnější a romantičtější místo jaký jsem v životě neviděla... (Jen škoda, že bazén je mimo provoz - prej nefunguje filtr, nebo co...) Jste na samotě uprostřed vysokých hor a máte pocit, že jste v ráji. Wifi tu samozřejmě nemá šanci (když máte štěstí tak jste jedním z 5ti lidí, kteří se mohou ve stejný okamžik na internet připojit... a že nás tu v hostelu bydlí nespočet! Mimochodem se mi to povedlo za celý pobyt jen jednou a to jsem jen napsala zprávu rodině, že žiju :-D. Slíbila jsem jim totiž při odjezdu z Flores, že jakmile dojedu, tak si zaskypujeme :-D - To nějako nevyšlo a tak se několik dní chudáci strachovali. Jooo jooo signál na mobilu tady taky neexistuje :-D, a nebo bankomat?! Co to jeeee?! :-D Pokud jste si sem nepřivezli bankovky, bude vám tu ouzko :-D (Ale to my jsme naštěstí věděli :-D ) Takže takový ráj uprostřed pralesů Guatemaly - ale týýýý vagoooo - kdybyste viděli ten výhled z našich postelíííí!!! Fantazie!!
Jde se tedy relaxovat - 3 dny odpočinku, párty a báječného celodenního výletu do Semuc Champey - mrkněte na obrázky na google - je to pecka! Už se těšíííím!!!
PS: Takže další zajímavé poznatky: zdejší lidé se brání tím, že se vůbec nebrání - prostě a jednoduše Vás ignorují a i ti co mluvili plynně Anglicky v okamžiku problému nerozumí ani slovo. Dokonce jsme slyšeli příběh, že si jedna slečna kupovala v lékárně ibalgin za 7 [kecalů] - zaplatila papírovou bankovkou s hodnotou 20,- a čekala na drobné zpět - pán se ale opřel o pult a přiblble se na ni usmíval. Slušně požádala o navrácení peněz, ale z anglicky mluvícího pána se stal negramota tvrdící, že ji nerozumí ... Bohužel ani posunková řeč nepomohla, a tak to slečna vzdala. Jooo je to džungle :-D
