K snídani jsou palačinky - joo joo zase tuny arašídového másla (naposledy, slibuju :-D ). I Steve si naloží dávku malých macatých palačinek a řádně to zaleje javorovým sirupem. Docela si i mlaská - no že by se vše k dobrému obrátilo? Kapitán nám rozdává pasy - opravdu jsou v nich všechna razítka, jak bylo slíbeno - no jak říkám - nejbáječnější překračování hranic, které jsme zažili. U jednoho jsme se flákali a obdivovali ostrovy - u druhého jsme pařili a rum tekl proudem - jj tak takhle bych si to představovala, prosím. :-D Jak se tam ládujeme, sledujeme bouřku, která se kupodivu zálivu úplně vyhýbá a plazí se nad pevninou - na nás krásně svítí ranní slunce, které nás příjemně hladí po tvářích. Na obloze se pomalu vymalovává překrásná duha - některé scenérie jsou prostě naprosto skvostné a tohle je jedna z nich... Cartagéna, která se probouzí z vlažné noci - bouře - slunce - duha ... (do toho ty palačinky :-D) haha
Pomalu začínám nosit naše batůžky z kajuty na palubu - a Steve prej: "Co to sem nosíš?" - "No vždyť kapitán říkal, že se máme připravovat na vylodění." - "Jsi nějaká aktiví..." prohodí. No tak tohle ne - třísknu s báglama na zem, do očí se mi vhrnou slzy, nezapomenu se na něj vražedně podívat a mizím do kajuty (slzy mi tečou po tvářích a v duchu ho posílám do nejhlubší prdele na světě - tak já to dělám pro něj, aby byl ubožáček co nejdříve v pohodlné posteli v hostelu a on ze mě udělá přede všema maximálního idiota!). Když dorazím do kajuty, překvapí mě tam kapitán, který už vyházel naše matrace (naše věci leží na zemi - ještě že už jsou zabalený) a otevírá poklop od podpalubí, který je právě pod naší postelí a vytahuje naše velká zavazadla a kufry ... joooo to mi nahrává - otřu slzy, vylezu na palubu a směrem k drahému říkám: "Tak si tam ty věci běž posbírat sám - překáží tam kapitánovi - po všem ti šlape." Kouká na mě nechápajícně a letí do podpalubí... (Evidentně jsem jedna z mála připravená - ale během 5ti minut už vyplouvá první člun na pevninu. Ostatní lítají kolem a v obrovském zmatku shánějí svoje věci po celé lodi - přesně jsem věděla, že k tomuhle dojde... ach jo stejně to bude neohodnocené. Úplně vidím, jak by tu tvrdnul ještě další dvě hodiny nepřipraven.)
Sedáme do čekajícího člunu - ještě jsem vlastně špatná - protože si obouvám boty a zdržuju - uvnitř duše supím - ale strašně moc. Sedáme, div jedna z našich krosen neskončí ve vodě a tradá - ještě máváme posádce a mizí nám v dálce (ještě se s nimi uvidíme dnes večer - dorazí do našeho hostelu na pokec). První krok na pevnině (tak a jsme v Kolumbii ;) ) - vytahujeme bágly na břeh (jeden malý je úplně mokrej - někdo ho položil na dno člunu, ve kterém je kaluž jako hrom). Hážu všechno na zem před přístav - kde nechávám duchem nepřítomného Steva a vyrážím do dva bloky vzdáleného bankomatu pro zdejší Pesos - abysme si mohli zaplatit taxi do hostelu. I když jsem drahého v Panamě vysloveně žádala, aby si zaznamenal adresu, tak ji samozřejmě nemá - jen krčí rameny a říká: "Nemám." (No uznejte - kdo by v tento okamžik nevraždil.) Mávám na taxi - a snažím se vysvětlit, kam potřebujeme - nikdo z taxikářů hostel nezná a chtějí po nás adresu, kterou nemáme. Navíc - taxikáři anglicky neumí ani pípnout a i když drahý tuhle komunikaci ve španělštině bravurně zvládá - tak tam jen stojí a kouká - ááááááááááááá!!!! Taxikář s někým hovoří po vysílačce - asi zjišťuje, kde by ten hostel asi mohl být - pak se jen s cuknutím koutků usměje a mávne na nás - hurááá, ví kam jedeme! Rveme bágly na přední sedadlo a my sedáme dozadu - neuvěřitelné, jak mají zdejší taxikáři malá auta. (Můj čertík byl proti nim obr! :-D )
Projíždíme městem a já jsem nalepená na okýnku - taková nádhera! Staré budovy, kostely, náměstí plná holubů a soch, hradby lemující město podél celého zálivu a z druhé strany od Karibského moře - které se ve vlnách divoce tříští o útesy. Bože, tohle vypadá jako v Evropě - jako doma!!!!!!! (Hold Španělská kolonie si sem přitáhla své architekty a stavitele.) Jediné co se od Evropy liší, jsou řidiči - je to naprostá divočina - jedou pruhy nepruhy, blinry snad ani nemají a troubí... ale nonstop!!! Konečně jsme tu - hostel Mamallena je v postatě jen pár minut chůze od starého historického města. Poděkujeme taxikáři a hurá na recepci - kde se na nás usmívá sympatická anglicky mluvící slečna - jooo tak tady to bude fajn. Dvůr hostelu je plný stolečků a židlí, z kuchyně se line příjemná vůně jídla, ze zdejší kavárny hraje hudba a poletuje tu nádherný zelený papoušek, který nás zdraví hlasitý "Hola, hola, hola!"
Naivně si myslíme, že máme rezervaci - v Panamě jsme byli v sesterském hostelu se stejným jménem a tak jsme žádali o rezervaci - bohužel v systému nejsme (můžeme být rádi, že jsme tu tak brzo - takže mají ještě místo). Myslela jsem, že bysme si mohli vzít "private room" alespoň na jednu noc - aby se nám ten bručoun zotavil a dospal... ale je to o dost dražší... "Tak co bys chtěl, miláčku?" "Mně je to jedno..." pronese opět s pokrčením ramen a sedá si na lavičku s dětskou vyčerpaností a stagnací. "Tak prosím tě, jsi to ty komu je tu bídně, kdo potřebuje relax, tak si řekni co chceš." Sedí, mlčí a kouká do blba - já a recepční čekáme na odpověď, která nepřichází... "Tak co by jsi chtěl?" Bez hnutí a změny pohledu pronese: "Přemýšlím..." kouknu s úžasem na recepční, která se drží aby nevyprskla a s omluvou se teda začíná věnovat dalším v řadě za námi... Sedám si mlčky vedle Steva - už fakt nemám sílu - a čekám a čekám a čekám... Tak nakonec si bereme dorm pro 10 lidí. Recepční je tak hodná a nabízí nám dvojpostel (manželskou), prý to stojí stejně - drahý spokojeně kývá a já si v duchu říkám, že zrovna teď bych byla opravdu spokojená v posteli na druhým konci pokoje...
Máme štěstí - i když je 9:30 ráno a "check-in" je až ve 14 hodin - slečna nám oznamuje, že postýlka je připravená a tak můžeme na pokoj okamžitě - huráááá, alespoň nějaké pozitivní zprávy - nemůžu se dočkat sprchy (po 5ti dnech, kdo by se neradoval). Pokoj je krásný a prostorný s famózní klimatizací (venku je už v tuhle dobu 30stupňů - takže to asi bude odpoledne pekelná výheň), je tu sice poněkud tma a bez světla bysme se tu neobešli - ale když vezmeme v potaz, že naším plánem je spát a zotavovat se - tak nám to naprosto vyhovuje. I postele jsou veliké, sněhově bílé a měkoučké - ta naše je v rožečku pokoje (je to taková zvláštní dvojpatrovka - dole manželská a nahoře normální jednoduchá). Vyháním drahého do sprchy a já mezitím vytahuju všechno špinavé prádlo a cpu to do jedné tašky - no to je puch - abych to odnesla na recepci, kde nám to hodí do prádelny). A pak příjde řada na mě - sprcháááá - studená, ale vem to čert - vydrhnu se od hlavy až k patě a se spokojeností se oblékám do suchého a voňavého prádla... Ve vodě zase musí být pěkný svinstvo (jako v Belize), protože mám ruce rozežrané - to se zase budu škrábat a budou se mi loupat chodidla a dlaně. Když vylezu - Steve už podřimuje zalezlý úplně v koutě postele... přikreju ho a zeptám se, co by si dal k jídlu - jestli nemám něco uvařit - "Hmmm to tvoje curry by bylo báječný..." spokojeně šeptne... tak jo... budu hodná milující ženuška a budu vařit... Dám mu pusu na tvář, zhasnu a jdu na nákupy :-D
Statečně se vydávám do ulic - myslela jsem si, že v Cartagéně nevystrčím nos bez dohledu - omyl - v této historické části města není nebezpečno (alespoň přes den), v ruce žmoulám mapičku, kterou jsem dostala na recepci a mám na ní zakroužkované obchody - doporučili mi dva hned tady na rohu - ale zakreslili mi tam i dva supermarkety (logicky si myslím, že budou levnější a lepší než tyhle mini obchůdečky, a že tam seženu víc věcí...) S úsměvem si všechno prohlížím, všude nakukuju - opět mě všichni chlapi zdraví - už teď mám pocit, že jsem tu doma :) . Všechny obchůdečky jsou malé - najdete tu restaurace se zdejší kuchyní (ale už ty šlichty nemůžu ani vidět - rýže + fazole (často smíchané dohromady), vajíčka, párky nebo klobásy a oprančené Plantains (ty velký banány o kterých jsem dříve psala) - no kdo by to mohl jíst furt, to nechápu. Jsou tu i malé internetové kavárny, které mezi zeleninovými obchůdky vypadají poněkud legračně. Náměstíčka jsou plná stánků s překrásně vyskládáným ovocem a zeleninou - půlku z nich jsem v životě neviděla, ale hrají všemi barvami a já jen zírám na tu krásu. Jak už jsem se zmiňovala - miluju chodit takto sama a objevovat tyhle krásy, nasávat atmosféru, jinou mentalitu, jiné zvyky a užívat si vůně (a smrádky) zdejších ulic. Mají tu i spoustu voňavých pekařstkví - neodolám a kupuju si ještě horkou bulku se sýrem - aaaaa proč tu mají všechno pečivo tak sladké?!? :-D ale i tak to s chutí a hlavně z hladu zbaštím, ani nemrknu.
Supermarkety mě poněkud zklamaly a trošku vyděsily - security úplně všude (naštěstí nemají zbraně jako v předcházejících zemích) - zelenina a ovoce je v hodně katastrofickém stavu (no bodejť by ne, když si to všechno můžete koupit na stánkách a pravděpodobně i levněji...) Takže tam nakoupím jen nějaké pití pro Steva, vodu a koření... zeleninu smlouvám s pouličníma stánkařema a kokosové mlíko seženu až v tom krámku na rohu vedle hostelu, kde mají i naše oblíbené sladkosti ;) Celý tenhle výlet mi i s očumováním zabral skoro 2 hodiny :-D A jde se vařit - jakmile vlezu do kuchyně, tak lituju toho, že jsem se pro vaření rozhodla - týýý vago, tady musí bejt tak 60 stupňů, ale co bych pro miláčka neudělala. A tak kuchtím, až ze mě pot leje ... když už mám skoro hotovo, tak jdu probudit milostpána a představte si, že ho po cestě potkám rozvaleného na jednom z lehátek na dvorku s tabletem v ruce... "Jééé, co tu děláš?" "Relaxuju." "A to jsi se po mně ani sháněl? Že jsi ani nenakouknul do kuchyně, když pro Tebe vařím?" stojím tam jak slepice, mokrý kruhy na tričku, jak jsem zpocená a on na mě vyjeveně kouká - no evidentně ho to ani nenapadlo - hlavně klid, Leni, hlavně klid - nerozčiluj se... se stagnujícím výrazem se odšourám do kuchyně, nandám mu tu dobrotu a naservíruju mu ji až pod nos a pak si sama sedám úplně bokem a v klídku si užiju svoji porci. Pak bez jediného slova vezmu špinavé nádobí a jdu ho umejt - chválí mi, jak moc to bylo dobrý - po pravdě na to moc nereaguju - už vážně nemám sílu.
Navečer se vydáváme do ulic starého města - je tu překrásný hrad, který si ale necháme na zítra... Hopsám si to nadšeně ulicemi, vyhýbám se koňským spřežením, která vozí turisty. Vzdychám, jak je tu krásně a že se cítím jako doma v Čechách. Uličky jsou malinkaté, ale překrásné, starodávné... nemůžu se toho tady nabažit... Na sedmou hodinu se vracíme do hostelu - máme tam setkání s naší "rodinkou" z lodi, včetně posádky - stejně většina bydlí ve stejném hostelu a tak se tu potkáváme. Nakonec se toto setkání změnilo v tetovací salón a posádka si tu těžce vydělává peníze - všichni si nechávají tetovat kotvu - holky nejčastěji na kotník nebo za ucho a kluci kamkoli na paže. My se tohoto dobrovolně vzdáváme - za prvé žádná tatoo nemáme (jednou bych nějaké asi chtěla - malinké někam na kotník nebo tak), za druhé to není ani trošku styl toho co bych si představovala a za třetí nebudu za to malilinkaté tetování platit 50 doláčků - to ani náhodou... Tak dosrknu to pivo co jsem si koupila (Aguila - moc moc dobrý a levný - něco jako náš Gambáček) a dobrovolně se sunu do pokoje... Je sice asi osm večer, ale je mi to fuk - oblíkám teplý pyžamko (ta klimoška je fakt síla) a chumlám se do pelíšku vedle klimbající polovičky... Obejme mě a usínáme jako dřeva - a je nám úplně fuk, že se lidi couraj do pokoje a zase ven, že rachotěj a šramotěj... natož, že z kavárny pod námi a z klubu vedle nás se line takovej rambajz, že člověk vlastního slova neslyší... prostě jsme maximálně kaput!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat