Člověk se vzbudí, rozdělá rolety a ono se na mě nesměje sluníčko - tak jako tomu bylo skoro každý den po dobu několika týdnů. Obloha je šedá, načernalá a padá z ní něco mokrýho... vo co jde?! Sluníííííčkooooo, kde jsiiiii?!
Zvláštní, jak rychle přišel podzim... ještě divnější v okamžiku, kdy se mluví o Velikonocích (jako že cožeee? - podzim - Velikonoce - Velikonoce - podzim... ne nepobírám). Šaty se asi už zase zahrabou hluboko do skříně... vypadá to, že už bych měla vytáhnout kabát! :-D Nechápu, jak rychle se to počasí změnilo. Má být zatraceně počasí jako u nás na začátku Září... místo toho jako by tu byl Listopad! A jestli tady existuje něco jako babí léto, to fakt netuším. Zluboka dýchám ten chladný vzduch... voní syrově - asi tím, jak jsme blízko oceánu. Vůbec se mi to vážení přátelé nelíbí. Tohle není podzim, jaký bych si představovala!!! Je mi ouzko...
Večer když jdu domů z práce, tak se pekelně rychle stmívá, nedej bože, abych se u zákazníků zdržela o něco déle - tak se domů dostávám za tmy. Pomooooc!!!
V těchto dnech, kdy je drahý v Thaisku, uvědomuji si jediný důvod proč jsem tady na Novém Zélandu. A to je právě on!!! Panečku, já bych si sbalila svou krosnu a už bych byla dávno pryč... našla si nějakou dobrodružnou práci někde ... nevím kde... Jen nemít pocit, že jsem se usadila někde, kde vlastně nemám nic... kromě toho chlapa. Chci sbírat dobrodružství... a ne zajet do rutiny práce - bez přátel, bez rodiny. Trapně tu bojuji o nějaká přátelství, hledám nové koníčky (možnosti jsou tady na pokraji světa dosti omezené)... oh... Už jsem jako ten ubručenej medvěd.
A tak to víte, že se snažím, né že ne... ve čtvrtky chodím na hodiny HipHopu - a jelikož tam trošku vynikám - rozhodla jsem se dneska jít na trošku jinej level. PRÁSK - to jsem vám dostala takovou pěstí mezi voči, ještě teď mám hvězdičky kolem hlavy. Byla jsem tam jako totální idiot. Né jenom, že jsem tomu "street dance" vůbec nepřišla na chuť, vůbec jsem nestíhala - a vypadala jsem tam jako totální trotl. Tak jsem se z první řady postupně posouvala do zadní řady, tam pobrala svoje věci a nenápadně se odvlnila ke dveřím a hurá pryč... do prázdných podzimních ulic. Tak takhle poníženě jsem se necítila pěkně dlouho. Vždycky se alespoň trošku chytám, ale tady ... tady jsem si ani neťukla... Panečku. Moje ego se ještě pořád courá po cestě domů - a dojde asi za milión let.
Můj celoživotní boj - zvládám všechno, ale nic dokonale, nic na mega úrovni, nic - co by stálo za řeč. Jsem prostě takový NIC... pořádnou školu nemám, jen nějakou konzervatoř - co to je? Můj splněnej sen? K čemu?! Zpívala jsem roky - a kam jsem to dotáhla? Haha nikam. Píšu, že píšu - kde že mi to někdo vydá? Nikdo... A tak je to se vším - sport, fitko, balet, piáno, jazyky, plavání... prostě jooo jsem dobrá, ale NIKDY se z toho nikdo neposere. A já nevím proč mám v sobě zarytý, že prostě chci bejt nej!!! Proč mi nestačí to co mám?!
Bylo mi řečeno - že já jsem ta, která si plní svý sny. Že na to ostatní lidi nemaj... Promiňte, ale sny si umí plnit každej blbec, když chce. To není žádný umění...
No a jelikož jsem nedostala natankováno dostatečně, v neděli asi dostanu přidáno. Jsem se nějako přihlásila na lekci surfování... a to teprva bude hřebíček do rakve. Snad alespoň tam mi to půjde trošku líp než dnes.
Mám takovou chuť se sbalit a utéct!!! Utéct za létem, za dobrodružstvím! Proč mi je zeměkoule malá!?
Žádné komentáře:
Okomentovat