Sedám si, rozsvítím světýlko na mobilu, při něm si oblíkám poctivě připravené oblečení ze včera a snažím se budit Steva... nechce se mu stejně jako mně. Fakt to bolí... nedá se nic dělat. Oblečená se šourám do koupelny, rozsvícím... cvak, cvak, cvak, cvak.... a pro jistotu ještě cvak, cvak, cvak, cvak... "No dopr... ona nejde elektřina!!!" "Cožeeee?" probudí se konečně drahý a sedá na posteli... "No nejde elektřina!!!" zkouším ještě vypínač v pokoji a pak vyděšeně běžím k foťáku a kameře, které jsem paradoxně dala večer nabíjet... Plazím se v té tmě, která by se dala krájet za postel, kde je všechno zapojeno do nefungujících zástrček. No naštěstí je to nabitý - uffff - asi elektřinu vypli až později. Možná je to tu normální - šetřej energii, protože jsme uprostřed vysokých kopců, široko daleko nic a sluníčko sem dopadá jen pár hodin denně, tak asi nemají nazbyt. No ale mohli nám to teda jako říct. Hrabu v batůžku a tahám čelovku, ještě že ji mám nachystanou. No učesat se s čelovkou není žádná prdel... :-D Taky na sebe hodím trošku řasenky - aby ty fotky nahoře trošku vypadaly - hmmm jsem stejně napuchlá a nevyspaná - tak to nějako nepomohlo. :-D Vyčistit zuby, vykopat drahého z postele - lenoch! Trošku šojtřím, protože slyším kroky za dveřmi - ty vago, snad už ostatní neodcházej. Přece do tý tmy nepůjdu sama (když Steve jede tím autobusem) - přece jenom je to 20minut pěšky k bráně... Balím všechno do batůžku, baterkama kontrolujeme všechny rohy, za postelema, pod postelema, koupelnu - jako že mám vždy při odchodu z pokoje pocit, že bych mohla něco zapomenout - v té tmě je ten pocit několikanásobněj ... sakra, fakt nám o tom měli říct.
Šlapeme ze schodů dolů - na zábradlí jsou velké bílé svíčky - no tak alespoň že je někdo připraven na black out. Na recepci to taky září jako v hororovém snímku... svíčky všude. Ostatní jsou tu taky, všichni blikají baterkama - ostatní o tom, že nebude proud věděli - haha jo tak to bylo to klepání na dveře, které jsem z polospánku slyšela někdy v jedenáct večer... haha no tak to by mě nenapadlo, že to bylo na naše dveře... :-D Prý naše Peruánská průvodkyně obcházela všechny pokoje s papírkem, na kterém bylo anglicky napsáno, že se vypíná proud... Nu - v tu dobu jsem už měla půlnoc. Vycházíme ven z hotelu - před čelovkou poletují křížem krážem drobné kapičky - mrholí... Georgi trošku vyšiluje - já si ale nepřipouštím, že by mělo být ošklivo: "Prosím Tě, jsme uprostřed kopců v horách a jsou 4 ráno - co bys čekal!" No páni - jestli byla v hostelu tma - tak venku je absolutní a nejabsolutňákovatější tma - haha - jj jako v prd**i :-D No to snad ani není možný - město duchů. Na první křižovatce se loučím se Stevem - jde směrem k nádraží - ehm pardon - zastávce... :-D Já a zbytek naší čtyřčlenné skupiny jdeme dál. Skupinu vedu, jako profesionál - jsou chudinky nějaký zmatený: "Víš vůbec kam jdeme?" ptají se nedůvěřivě. "No jasně!" machruju a v duchu se modlím, abych nás v uličkách neztratila - přece jenom jsem tudy šla jenom jednou a to totálně unavená a před očima jsem měla mžitky... Jdu, jako bych to měla v paži a přitom jen s hrůzou vyhlížím odbočku se schody dolů... Hurááá mám ji!!!! Tak teď už jsem doma... Dostáváme se na hlavní ulici, která vede podél řeky Urubamba až k mostu s bránou do Parku Machu Picchu. Před námi je jen černá díra, ve které se prodíráme, za námi v dálce světélkují další skupinky - jsou jako bludičky... fakt masakr!!!
Jdu rázným krokem, chci být u brány co nejdřív, i když vím, že máme spoustu času do otevření. Po levé straně hučí řeka, kamínky prachové cesty nám křoupou pod nohama a do obličejů nám dýchá syrové mlhavé ráno, do kterého se začíná probouzet nový den. Po deseti minutách už v dálce vidíme další světýlka - no divili byste se, ale před námi je dobrých třicet lidí, kteří sedí v jakési řadě, někteří pokuřují (blázni) - asi netuší, že je čeká hodně... hodně... hodně moc schodů... :-D Stojíme tam, vytahuju si z batůžku pas a lístek do parku... Nebe se pomalu barví do fialovo-šeda ... Ani nevím jestli jsem nervózní, nebo co je ten divnej mžouravej pocit v žaludku - nadšení? Je to ten pocit, když máte na dosah ruky vyplnění svého snu ... a víte, že se to stane... že už vám to nikdo nezhatí... Nikdo Vám neřekne, že jste blázen, že máte radějí rodit děti, stavět barák nebo budovat kariéru. Trhněte si všichni nohou - JÁ JSEM TADY!!! Tady pod Machu Picchu!!! A nikdo mi ten pocit nikdy nevezme! Zasloužím si tu stát! Ne, protože mám v něčem štěstí - protože jsem o tom vždy snila, protože jsem to vždy chtěla, věřila tomu, že se sem dostanu a udělala pro to maximum!!! Tak... tady stojím! Nasávám vlhký vzduch, zavírám oči a snažím si zapamatovat tu vůni, která se vznáší kolem...
Vrátný přichází k bráně, volá do davu, abysme si připravili pasy a vstupenky (phe už dávno mám!) - tak mě pusť dovnitř... :-D A je to tu! Dvě řady se poslušně štosují u dvou vrátných v uniformách, kteří baterkami kontrolují lístky a jména v pasech. Dokonce jeden pár vyhazují - ti jsou nešťastní a koukají na ně jako blázni. Nemám čas je litovat - teď jdu na řadu já... Jsem vevnitř, majestátně s rychlým krokem přecházím most. Nekoukám se doleva, doprava... jdu... Zatáčím doprava a jdu ve stopách lidí přede mnou... Zatáčíme doleva... první schody... jsem rozhodnutá to zmáknout! Ty vago - dejchám už po pár metrech - to neva, klidně si dejchej - jen pokračuj... Hele ostatní zastavujou a dejchaj - nene, já to zmáknu... Dech! Nedávám to.. Stojím... lapám po kyslíku - je ho ve vzduchu nějako málo. Vydávám se dál - začíná se mi rosit čelo... a co vám budu povídat - po pár metrech jsem durch. A hele - prašná cesta... (to je ta co se vlní až nahoru - pro autobusy a lenochy v nich... haha no a samozřejmě i se Stevem :-D ) - ještě jsem ale žádný bus neslyšela - koukám na hodinky - 5:15... no už by tu měli každou chvilku být. No nic - po dalším vydejchání se vydávám dál po zelené šipce - samozřejmě že šikmo vzhůru. Už nejsme velká skupina - dost se to roztrhalo... Někdo má za sebou ohnivou čáru a zmizel mi za zatáčkami - někteří se courají za mnou... No a já jsem někde v krásném středu - phe jsem si myslela, jak to parádně vyběhnu a přitom tu chcípám a zastavuju se na každý zatáčce... Dostávám se do docela hezký výšky - modlím se, aby za každým rohem byl konec - samozřejmě marně - určo nejsem ani v půlce. Nervózně koukám na hodinky - čas letí jako blázen 5:40... kolem už projelo dost autobusů - to znamená, že je drahý dávno nahoře a v 6 máme sraz - jinak vyjdou beze mě... Marně se snažím přidávat do kroku - nende to... :-D No přece se nedám.... Zastavuju se a koukám dolů na vysoké kopce zabalené v mracích... No jestli se tohle vybere, tak budu nejšťastnější člověk na světě... Den se pomalu probouzí - ale ne že by byl plný energie - prostě takové uplakané unavené ráno... chjo - no tááááák... no tááák... V hlavě se mi promítají slova některých, kteří tu byli a celý den jim propršel - no to neee... celý čtyři dny jsme měli jasno - tohle by přece nebylo fér... Hážu negativa za hlavu a pomalu se dávám zpět do kroku... Už slyším hlasy! Už jsem skoro tam! Hmmm tak za touhle zatáčkou ne... tak za tou další... hmmm taky ne... a hele .... hele... posledních pár schodů.... jsem tůůůůůůůůůůůůůůů!!!!
Stojím opřená o kolena a dejchám jako čtyři... rozhlížím se kolem, snažím se najít nějakou známou tvář v davu, čekajícím na otevření hlavního vchodu do areálu. A hele - támhle na mě mává rozzářenej Steve - to se mu to směje... :-D Dojdu k němu (bez zaváhání předbíhám stovky lidí, kteří stojí za ním), suverénně otevírám batoh, svlíkám tričko (který je absolutně mokrý od potu - fakt se dá ždímat) a oblíkám si místo něj čistý a balím se do nepromokavé bundy - začíná zase poprchávat. Ostatní na mě závistivě koukaj - trubky je nenapadlo si vzít oblečení na převlečení... To jim fakt nezávidím - protože je tady nahoře docela chladno - hned jak vychladnou, tak jim bude pěkná kosa. A hele - pouštěj dovnitř - dobrý načasování... Zpoza kopce se ještě objevují známé udýchané a rudé tváře - máváme bezostyšně na ně a pouštíme je před nás - divím se, že nikdo neprotestuje ... asi protože jsou to všichni autobusoví lenoši a netroufají si "nám frajerům" co si to vyšlápli odporovat... Phe - jsme totiž King Kongové! :-D
Čtyři řady se postupně soukají dovnitř, jako mlejnkem na maso a pomalu se rozutíkávají po dlážděné cestě. Ty vago, fakt začíná pršet - no to snad ne... Všichni se seskupíme u jedné lavičky, těsně před ruinami, balíme se do pláštěnek a nepromokavých bund. Naše skupinka se začíná zvětšovat - a hele Brazilky - jen v lehkých svetýrkách a kraťáskách - žádná bunda, žádná pláštěnka - klepou kosu, holky. Najednou zaslechu: "Neboj to se vybere..." - no moment - to byla ČEŠTINA!!! :-D "Jééééé, Češíííí!!!" volám na celý kolo, hopsám radostí a tleskám si! "No jasně, že Češi - jsme ještě nevymřeli!" směje se pán z veliké skupiny, která čítá cca 40 česky mluvících človíčků - Steve se mi tlemí taky! Skupinka mě obklopí a vyptávají se na naše cestování - protože jim nejde do hlavy, proč jsem tak nadšená, když vidím Čechy - když oni prý potkali další dvě velké skupiny v Cuscu... Když pochopí, že jsem si pořádně Česky nepokecala od Mexika - což jsou cca 4 měsíce - tak ohromeně kroutí hlavou. No jooo - to bude určo nějakej zájezd... haha plnej důchodců... :-D No neuvěřili byste, jak mě ta pětiminutová konverzace nadchla... Alespoň něco mi teď zvedlo náladu - když už ne to počasí. A hele Miguel je tady - haha zabalenej do obrovskýho pytle na odpadky: "Ty vago, na tohle jsem nebyl připravenej!" směje se - a když k tomu ignoruje moji dvakrát položenou otázku - zda se to vybere, začíná mi tuhnout krev v žilách... Takže on není připravenej na déšť i když je tady minimálně po dvoustý... a ještě mě neutěší, že je to normální - že tu do dvou hodin bude sluníčko - to vypadá zle.. hodně zle. Dostáváme se do první části ruin - po pravdě se nerozhlížím doprava, doleva... jediný co mě teď trápí je obloha a to jak zatlačit ty dětský slzy zklamání. Steve mě uklidňuje, že se to vybere - dokonce mi i přísahá... Tak dejchám, poslouchám Miguela o tom, jak bylo město objeveno až v roce 1911 - páni. Že to vlastně nejsou nejlépe zachované ruiny (což vidím sama :-D ) - ale jsou jedny z nejznámějších - hlavně díky tomu, že jsou položené cca 2400 m.n.m. a to ještě k tomu 400m nad řekou - tak je Španělé nikdy nenašli a tak je nikdy nemohli vykrást a zničit. Snažím se vnímat a ne neustále obracet svou hlavu vzhůru - páni - ze spodu od řeky se nahoru táhnou cáry hutné mlhy - teda mraků - dobrý nebo špatný znamení? No každopádně si teď nevidíme ani na špičku nosu. Leje - kapky dopadají na mou kapucku a začíná se do mě pouštět zima (i přes to, že mám čisté tričko - jak na tom jsou asi ostatní - chudinky). Všichni koukáme jako zmrzlé nabručené slepice. "Andělíčku, můj strážníčku..." spouštím modlitbičku, kterou mě naučila babička - používám ji, když mi fakt teče do bot a nebo, když jsem opravdu zoufalá... Povídám si s tím nahoře a domlouvám mu: "Prosím Tě, kdo jiný si zaslouží krásné počasí víc než my - my co jsme si sáhli na dno... co jsme bojovali, abysme se sem dostali! To přeci není fér! Smiluj se nad námi a alespoň zastav ten déšť - vždyť nemusí svítit sluníčko!" Steve mi cpe foťák - proč bych to fotila, když je hnusně - jsem naštvaná a podrážděná - si to vyfotím, až se to vybere... Odpovědí mi vyrazí dech: "A co když se to nevybere - poběžíme tudy v dešti znovu, abysme to mohli vyfotit?" Ajééé, takže i on pochybuje... Foťák odmítám - a zaháním slzy - jen aby je nikdo neviděl... Tak teda fotí drahý - na jednu stranu jsou ty fotky dokonalý - ty mraky tomu dávají takovou tajemnou atmosféru. První hodina prohlídky je peklo - zima, mokro, zklamání... I tak poslouchám o tom jak tu Inkové pěstovali kukuřici a brambory - jak díky terasám (které jsou v Peru naprosto všude) - naučili spoustu horských plodin růst v nížinách a naopak... Prostě vzali plodinu, která mohla růst jen v nížinách a postupně ji rok od roku posouvali na vyšší terasu a další rok na další... a tak za desetiletí tuto plodinu mohli pěstovat lidé v horách - to jsou vobštrukce co? Prej to fungovalo a proto tu mají stovky druhů kukuřice a tisíce druhů brambor... no dává to smysl. Zkoumáme zdejší zavlažovací systém, rozdílné zdivo a přesouváme se do střední části ruin - jdeme jako barevní trpaslíci v řadě... přestává pršet... Když se vyšplháme po desítkách schodů vzhůru, dostáváme se od části obětních kamenů a míst využívaných k astronomii a pravděpodobně rituálům. Miguel nám vysvětluje o technice opracovávání kamenů. O velkých starodobých tancovačkách a chlastačkách za úplňku... "Hele modroooooooooo!!!" křičím a ukazuju prstíkem do dálky! Všichni... tím myslím všichni kolem - nejenom naše skupina - obrací hlavu k nebi a je vidět, že nálada se něžně zvedla... "Jsem ti to říkal, že se to vybere." řekne světoborně drahý. "Já vím, já vím... ty jsi prostě nejlepší!" říkám s nadšením a úlevou. Tak snad nebude tak zle. Koukám dolů do údolí, kde se klikatí řeka a dokonce vidím i most, přes který jsme včera přecházeli... Tý jo - tam jsme včera ťapkali a já jsem si foťákem přibližovala turisty tady nahoře. Zvládli jsme to - konečně si začínám pomalu uvědomovat, kde jsem... pomalu... Okolní kopce se stále topí v mracích - ale na výhledu mi fakt nesejde - výhledu jsme si za poslední čtyři dny užili až až - důležité je, si užít toto místo... tyhle zatraceně starý ruiny plný historie...
Druhá hodina prohlídky s Miguelem utekla rychle a příjemně. Najednou se s námi strašně rychle loučí, přeje nám hezký cestování a mizí v dálce... ty vago, to bylo divný... koukáme jeden na druhýho a zpět na Miguela, který nám v podobě tečky mizí v proudu lidí, kteří jsou sem dopraveni stovkami autobusů a tlačí se dovnitř. Začíná to tu být docela maso - takovejch lidí... tolik důchodců... ty brďo... Než se rozprchneme - tak všichni hodíme na polorozmočený papír naše emaily - abysme se mohli spojit a popřípadě poslat fotky, či videa. Pak si to každý fotí do foťáků a mobilu no a nakonec už jen strohé "ahoj" a rozcházíme se do různých světových stran... To bylo divný... takový suchý - chladný... a né můj styl... na to, že jsme s těma lidma prožili 4 docela masakrální dny se to dost bezcitně utnulo. Snažím se tím netrápit - začíná opět trošku mrholit a když vidím ty davy lidí, kteří se tlačí dovnitř, tak se holt se Stevem rozhodneme jít ven z areálu na horkej čaj a snídošku - mrznu... a navíc je teprva 8 ráno... (hehe a v areálu se nesmí jíst, správně ani pít a záchody jsou taky venku...) Prodíráme se proti proudu fanatických turistů... a... obloha se opět ponořila do šedých mračen a začíná docela silně pršet... Když vylezeme ven, sedáme pod jeden totálně narvanej přístřešek z deštníků (ze kterých beztak všude crčí voda) - všichni asi měli stejnej nápad (holt ranní exkurze právě skončili)... kupuju si maximálně předraženej čaj - pomíjím to, že mě předběhlo pár naprosto nevychovanejch Peruánů - fackovat ty lidi tady, fakt jo... Sedám půlkou zadku na lavičku, nohy křížím doprava - protože nalevo teče čurek vody z deštníku, vybaluju z báglu hnusnej sladkej chleba se sýrem a trucuju sama pro sebe... Jako když jsem byla malá holka... nešťastná, ublížená s pocitem nespravedlnosti v hrudi. Cítím horkost ve tvářích a štípání v nose... po tvářích se mi kutálí veliké osamocené slzy, snažím se, aby je nikdo neviděl - utírám je hřbety dlaní... Leje a leje a leje ... Steve na mě kouká a ptá se, co chci dělat (no jo, on už tu byl a všechno viděl, všechno má nafocený...) - nevěřili byste, jakou bolest cítím! "Holt počkáme, až přestane..." "A co když nepřestane? Jak dlouho chceš čekat." křiví pusu a vypadá otráveně. Neprotestuje - vím, že pro mě udělá cokoliv... holt jsem schopná tu čekat do zavíračky - dokonce mu navrhnu, že může jet dolů a já tu budu čekat sama... To neprošlo. No nic, sedím tu - někteří z naší skupiny to dokonce vzdávají a sedají na bus dolů do města. Ne, já se nevzdám! Hodina a půl pryč. Divím se, že drahý neprotestuje... sedí tady se mnou, diskutujeme s dalšími nešťastníky... a... hele... "Přestalo pršet!!!" rázně se s poloúsměvem zvedám a velím nástup na pokus číslo dvě. "Já myslel, že čekáš na sluníčko, ne na to, až přestane pršet?" pronáší překvapeně drahý. "Phe - sluníčko - to mi dneska může víš co, hlavně že nebudu mokrá a nebude mi zima."
Stavíme se opět do stejné řady ke vchodu - protože nám musí opět zkontrolovat pasy a vstupenky - to aby se do areálu nedostalo na jednu vstupenku víc lidí... Tak jo - jsme tu a pomalu se škrábeme po dalších schodech vzhůru na vyhlídkové místo. Drahý syčí bolestí - to koleno mu dává zabrat - ještě že se mnou nešel nahoru a vzal si autobus - to by bylo peklo. Předbíháme zástupy funících důchodců s hůlčičkama. Byste nevěřili kolik jich tu je. Pomalu si svlíkám nepromokavku - horkooooo! A jsme tu... ty vago - takovejch lidí... Snaží se ulovit nejlepší snímky a po pravdě tu není ani kousíček pro nás, na to abysme měli krásnou fotku bez turistů - nemožné - natož najít místo pro ty zástupy lidí za námi. Jsme v turistické džungli - nechutné... Navíc ty starší ročníky a ještě k tomu Jihoameričani - neznají žádné zásady slušného chování - a klidně vám bezostyšně skáčou do fotek, tlačí se na vás, div vás neshodí z ruin dolů... Bít je tady klackem - všechny!!! Divím se, že si tu neodhazují odpadky na zem - idioti. Pryč - pryč odsud... Plazíme se ještě výš a já si v duchu říkám, že už nikdy nechci vidět žádný kopec (natož schody). A hele - támhle je krásný místečko... ukazuju na rohový konec jedné terasy - její výčnělek se tyčí přímo nad ruinami - je sice plný lidí - ale já jsem trpělivá - já si počkám... Když jsou po pár minutách odfocení, suverénně - s žádnýma servítkama hážu batůžek na zem ke zdi další terasy a sedám si na hranu směrem k Machu Picchu... Tak a teď na mě chvilku nemluvte...
Sedím tam a koukám na scenerii pode mnou - známou z pohlednic a časopisů... Snažím se odprostit z této situace a uvědomit si to, kde jsem, jak jsem toho docílila a vlastně si užít tu nádheru. Ignoruju turisty, okolní svět (je mi naprosto jedno - že se tu chce někdo taky vyfotit a tak na mě zíraj - ať si najdou jinou terasu - tahle je teď moje - minimálně na 20min - haha vzdávají to a jdou dál...) Nebe je šedobílé, ale nad našima hlavama se to protrhlo a tak k nám začínají dopadat sluneční paprsky... Ani nevíte jakou mám radost - ten hřejivý pocit na duši, že mě ten nahoře nenechal ve štychu, i kdyby mi to sluníčko poslal jen na chvilku, jsem mu za to neuvěřitelně vděčná. Bílé šálky mraků tančí okolo známé špičaté hory Huayna Picchu - hladí ji a pomalu se v obrovské spirále točí vzhůru. Zelená barva travnatých ploch se plazí kam jen oko dohlédne a paprsky slunce se odrážejí v malých perličkách deště, které je zdobí. Jsem tu... já jsem tady! Zhluboka dýchám... dlaněmi se opírám o kámen na kterém sedím a snažím se pochopit podstatu tohoto místa - není to jednoduché... I když jsem dvě hodiny poslouchala o životě lidí tady... nedokážu si představit, proč lidé žili na takovémto místě daleko od všeho (doslova). Je tu krásně... je tu nádherně! Wow - já jsem to dokázala! Dokázala jsem v sobě zlomit toho strašpytla, který se bál opustit ČR, opustit rodinu, přátele a všechno kolem. Ano je to sobecké, bezcitné - ale bez toho se sny plnit nedají! Miluju Vás všechny a mám Vás tady s sebou ve svém srdíčku! Posílám Vám tu energii na dálku!
Je čas... čas na focení... :-D Nadšeně a s úsměvem vytahujeme naše vlajky a ckakáme a cvakáme - náhle se ozve píšťalka - hele a ten security kouká na nás. Co má za problém? Cože? To se jako nesmíme fotit s vlajkama? O co mu jde? Nechápeme... a tak další fotky děláme na tajňáka... haha vysmátý jak leča :-D Nu nic, tak zkusíme nějaký skákací fotky... jak jinak... Tak takhle je votřesná, tak další... a... píšťalka - no dopr... ten Security zase kouká na nás... Haha prej né skákání... no to mě podrž. Nééé, dobře, tak tenhle zákaz chápu - skákání na terasách starých stovky let... ehm... dobrá dobrá... (stejně už jednu podařenou skákací fotku mám). Přemejšlím co ještě nemůžeme... :-D Nu nic - dofotíme, natočíme, vyfotíme naše kamarády, kteří se k nám přifařili - no jo - fakt jsem našla krásný místečko bez turistů... a vydáváme se dál do dalších výšek, které jsou plné chlupatých Alpaců. Drahý si sedá k jedné zdi do stínku - no nevěřili byste, ale začíná to masakrálně pařit... A já lítám kolem s GoPro a s foťákem a fotím kde co. Nadšená, spokojená, vděčná za sluníčko... Tajně se plížím k jednomu z alpaků na terasách (kam se asi nesmí...) překvapivě mě žádný security neokřikuje a tak střílím pár super "zamilovaných" snímečků... hehe je pravda, že sem tam "můj novej chlupatej kamarád" takový divný zvuky, že fakt čekám, že mi plivne do našpulenýho kšichtíku... :-D Nakonec jsem přežila bez újmy... (se divím)
Hopsám kolem s nadšením dítěte... a konečně mi to samovolně dochází... (mi to trvalo co?) ... JÁÁÁ JSEM NA MACHU PICCHUUUUUU!!!! :-D Nu nic, jdeme mučit Steva a jeho bolavé kolínko - jdou se objevovat všechny zákruty, všechno se musí vyfotit a natočit ze všech úhlů - haha nejlépe bez turistů... (nadlický úkol) A támhle nahoru... a támhle dolů... a jelikož je to areál jako kráva, tak hodiny utíkají... energie z těla pomalu odchází a mě dochází, jak jsem za těch pět dní unavená... a tak si sem tam sedneme do trávy na nějakém ukrytém místě bez turistů a se spokojeností koukáme dolů do údolí... Správně bysme se měli ještě škrábat na Huayna Picchu - bylo to v plánu, ale vše se od dob, kdy tu byl Steve naposledy, změnilo. Dříve na nahoru dostalo jen 500 prvních lidí - to znamená, že se sem škrábali už ve dvě ráno - aby lístek dostali... Nyní si tuto horu musíte měsíce dopředu zabookovat... což jsme samozřejmě neudělali. K dispozici byla hora Machu Picchu, která je dvakrát tak vysoká na protější straně. Nakonec jsme se ale rozhodli, že toho máme plný zuby a Stevovo koleno bude rádo, že ho donese k autobusu... a tak se po několikahodinovém courání kolem a kolem pomalu šouráme k autobusu. Těchto pět dní bylo fakt naprosto famózních, ale i vyčerpávajících. Nějaké šlapání dolů ze schodů směr údolí mě může - víte co... Nezapomeneme si u vchodu orazítkovat pas a pak sedáme na poslední sedačky v jednom z autobusů a se spokojeností a příjemným pocitem klesáme dolů po prašných serpentinách. Panečku - tyhle autobusy - to musí bejt neuvěřitelnej business! Nic jinýho tu nejezdí a tyhle jezdí narvaný jeden za druhým. Prý do nich investoval nějakej Ir - slušnej nápad - ten člověk musí bejt v balíku - jedna cesta v přepočtu 200,- Kč - zpáteční 380,- ...wow vlastnit tak jeden z těch autobusů - naprosto by stačilo.
Autobus zastavuje v centru Aguas Calientes - první věc, kterou potřebujeme jsou peníze - a tak se vydáváme směr bankomat. Hele nějako nefunguje - holt musíme najít jinej... Ty vago tenhle taky nefunguje - snad je v neděli nevypínají... oouuuuuu já už vím proč nejdou - on furt nejde proud! Koukneme na sebe vyděšeně - v bříškách nám kručí hladem... tak to jsme maximálně nahraný... Zkusíme někde zaplatit kartou - to se nedá nic dělat - holt zaplatíme procenta - a dopr... když nejde proud, nepůjdou ani platební terminály. Jsme totálně v pytli. Náš vlak jede až okolo desáté večer... co si počneme?! No nic, zkusíme záložní plán - Americký Dolary... Hele tady nám je vezmou... sedáme do jedné z restaurací, která nabízí levné turistické menu - při svíčce baštíme na plynu uvařený oběd - mohlo to být horší... :-D a polemizujeme o tom, co budeme dělat. Knížky s sebou nemáme, na internet můžeme zapomenout (což byl náš plán a proto nám nevadilo, že náš vlak jede až tak pozdě - levnější varianta...) No to nene... do toho začíná zase pršet... tak z restaurace běžíme rovnou do našeho hotelu, sedáme do malého gaučíku na recepci - kde je tma jak v ranci, jen tři svíčky blikají na pultu. Koukáme do blba, hrajeme pitomý hry na telefonech a nebo podřimujeme.
Po třech hodinách se na recepci objevuje Georgi - někde se zakecal s nějakou slečnou... phe - tak se to dělá! No když mu vylíčíme naši smutnou situaci a zjistíme, že s ním jsme ve stejném vlaku, tak zamává penízkama nad hlavou a říká, že nás založí - jde se pít... :-D Nevím proč, ale příjde mi to jako naprosto famózní nápad - stále máme cca 4 hodiny do odjezdu vlaku. Šlapeme kousek do kopce, kde jsme viděli velký nápis - HAPPY HOUR 4x1 - no neber to... Samozřejmě, že ten jeden drink je naprosto předraženej, ale nakonec (když nám za tu cenu jednoho přinesou čtyři), tak nás vychází jeden drink na docela dobrou cenu. A tak tam pošleme jednu rundu, druhou, třetí... do toho hrajeme hru Jenga (takovou tu hru, kde vytahujete špalíčky a skládáte je na sebe)... No na to, že měli elektřinu zapnout v deset dopoledne, pak ve dvě odpolko, potom to bylo ve čtyři atd. atd. - tak mají solidní skluz - osm večer a stále nic. Slunce už je dávno za obzorem a do ulic se opět vpila tma... jen plamínky svíček tančí na stolcích restaurací - romantika jako blázen... Haha, hlavně jsem nikdy nešla se svíčkou až na záchod. :-D No ale představte si, že v osm třicet to udělalo "blik" ... velký jásot v ulicích a my si hned suverénně objednáváme něco k jídlu - haha už si to můžeme dovolit. Cpeme se, až se nám dělají boule za ušima u toho pokračujeme v nesmyslných konverzacích a objednáváme ještě jednu rundu... no takové idylické zakončení naší tour.
Sladká tečka nakonec nebyl dezert - ale účet, který nám přinesli. Je sice fajn, že jsme všechno měli ve slevách a v happy hour - ale oni si tu suverénně účtují 25 procent za servis. Tak to prosím ne - voláme si servírku a říkáme, že jí dáme 10 procent a to může být ráda. No tak to se zase nelíbí jí a tak volá manažera - ten vtipně přeškrtne servis, ale místo toho nám nafaří plnou cenu za jídlo i drinky, takže to výjde stejně. Tak to byste nás museli vidět - ráda bych jim dala dýško - ale teď dostanou veliký kulový. Dohadujeme se a ne a ne se dobrat zdárného konce. Beru od Steva kreditku a běžím vražedným tempem přes půlku městečka k bankomatu - fakt jim nesvěřím svoji kreditku do ruky, to jim to raději dám cash. No teda běží se těžko - nohy jsou ztuhlý, žaludek plnej (že nemůžu dejchat) a v hlavě ty drinky taky dělají pěknej kolotoč. Úspěch!!!! Bankomat funguje (haha ani tu není fronta - se divím), vybírám dvakrát, abych dostala malé bankovky (pochybuju, že by nám na velké vrátili) a vracím se sprintem zpět do restaurace. Naštvaně platíme jen to, co máme - phe ani korunu navíc za ten podraz a odcházíme směr hotel, kde na sebe házíme batůžky a vyrážíme směr vlakové nádraží - máme to tak tak...
Vlak už tu čeká a tak se stavíme do fronty mezi zdejší Peruánce k vagónu C (tak jak je to napsáno na jízdence) - je to něco jako takový horší vlak z Prahy do Hradce... Krásně oblečený průvodce kontroluje lístky před nástupem do vagónu. Hele, ti Peruánci se nám snaží něco říct. Příjde mi, jako by mě posílali někam dopr... co se jim na nás nelíbí? Otáčím se směrem, kam ukazují prstem... Hele hele, támhle je ještě jedno Céčko, asi jsme tu blbě. Slušně poděkuju a jdeme na druhý konec nástupiště. No to mě podržte... vzpomínáte, jak jsem vám říkala o té první třídě... se střešními okny a lampičkami... cha chaaaaaa to je naše třída!!!! Příjdu si jako noblesa... jako upocená celebrita - tak proto je ten lístek tak drahej - už to chápu. Popravdě nám je to naprosto fuk - těšíme se, až si sedneme - čekají nás cca 2 hodiny vlakem a pak na nás bude čekat autobus, nebo něco takovýho a další dvě hodiny do Cusca.
Pěkně se uvelebím na sedačce a zavírám oči... Nechám se jen dobrovolně probudit nabídkou čaje nebo kávy - no jasně - jeden Coca čaj bych prosila. Usrkávám spokojeně z kelímku, koukám kolem na spící človíčky... klimbají jim hlavičky ze strany na stranu. A po pravdě, jakmile dopiju čaj, během několika sekund jsem v kómatu taky... Ani nevím jak, ale dvě hodiny utečou jako lusknutí prstu. Bereme batůžky a unaveně se tlačíme v davu. Před nádražím stojí desítky lidí s cedulkami - naše jména nikde nevidím, jdeme dál. Najednou slyším "Loki hostel!" Joooo to jsme my!!! Hlasím se k chlapíkovi. Ten vytahuje telefon a kontroluje si naše jména. Sedáme spokojeně do mini autobusku a opět spokojeně usínáme. Náš řidič se s tím neprdí a jede jako blázen - no radši nevidět. Každopádně se ocitáme v Cuscu "už" v jednu ráno. Ani nevíte jakou mám radost, když vím, že je postel nadosah. Když ale na recepci zjistím, že nám změnili rezervaci a přesunuli nás z pokoje, který jsme vysloveně chtěli do jiného, málem toho klučinu na recepci zavraždím! Chce se mi brečet - já chci tu měkoučkou postýlku v rohu, s vlastní zamykací skříňkou se zástrčkou vevnitř a lampičkou a... nu nic, tak nám ukažte, kde teda spíme... Hlavně aby ten pokoj nebyl plný Izraelců... Ehm... jak jinak - samý Izraelci... všude kolem... k dispozici jenom horní palandy, okno nad hlavou, zamykací skříňka je rozbitá - vždyť jooooo...
Na vztekání nemám sílu - drahý, ten nemá sílu ani na sprchu - vlepí mi pusu a špinavej leze do postele. Já sbírám poslední energii a zvládám rychlo-sprchu a hurááááá do postýlky... nemám sílu na nic.... naprosto na nic jinýho - jen jít hezky spinkat...
(A tady je odkaz na video!!!!!! VIDEO - MACHU PICCHU SALKANTAY TRACK :) )
Žádné komentáře:
Okomentovat