...probouzím se po 11ti hodinách spánku - uaaaa konečně jsem si pořádně odpočinula (kdybych věděla, že se mi to zase na dost dlouhou dobu nepoštěstí - poležela bych si ještě déle). Venku je opět zataženo, předpověď počasí ukazuje - vlhkost 98% - je tohle vůbec možný? Dokážete si to představit?! A do toho pořad prší... Všechno, ale úplně všechno, je vlhké - i naše (dva dny vyprané) prádlo má prazvláštní zatuchlou "vůni"... Peklo! Nesnáším, když tak smrdí ostatní, natož když tak smrdím i já (a nejde s tím nic dělat)... I naše batoby jsou vlhké, pyžamko mi taky smrdí... Jsem nešťastná (miluji vůni vypraného prádla), ale holt, beru do ruky spej a ponořím se do oparu nasládlé vůně - snad to na chvilku překryje ten smrádek (který vlastně už ani sami moc necítíme, jak jsme jím obklopeni). Dnes máme relaxační den - nic nedělání - nejsem v tom dobrá, abych byla přesná, neumím to!! ...a po pár hodinách už sebou šiju a nevím co bych... (ach jo...) Kdybych si tak mohla udělat nějakou svoji mňamku, otevřít lahvičku vína a koukat na film sedíce v tureckém sedu na naší staré dobré červené sedačce a mající svůj velký salátkový a sýrový picknic... (o tom si můžu nechat jen zdát). No a kdyby bylo nejhůř, tak bych se doma vrhla do kuchyně, nebo plavat na Hostivař, no a nebo bruslit podél Vltavy, či do fitka (které mi mimochodem stále dluži peníze za 3 měsíce Zumba lekcíí - nechce se někdo psychicky vybít a udělat jim tam za mě humbuk!? Nejsou to malé peníze a nikdo se mnou nekomunikuje :( )- prostě cokoliv jiného, než sedět nebo ležet a nic nedělat... - je to tak vyčerpavajicí - ale drahý si v tom libuje ;) Kdyby alespoň nepršelooooo....
Tak trpím - ještě že na nás na hodinku vykouklo sluníčko (dokonce jsem zahlídla i vršek vulkánu :-D ) - tak se plácnu v bikinkách k bazénu... Pokukují po mě zdejší vymakaní a naprosto luxusní zaměstnanci (snažím se - marně - neslintat) - no to byste je museli vidět - dokonalí kousci!!! Když se se mnou dávají do řeči a dojde na otázku s kým cestuji - odpověď je jasná - tak jenom říkají: "Joo, si tě pamatuju z diskotéky, to byla perná noc, co?" Nevím na co poukazovali - ale myslím, že to byla spíš naše hádka, než mé taneční umění, co je zaujalo - nu nic, jako bych tu nebyla - chjo... :-D
Konečně je 17 hodin a my máváme na červenýho taxíka a jedeme směr Baldi - horké termální lázně, je to jen pár kilometrů po slinici směrem k sopce Arenal. Vítá nás nastrojený chlápek, který mi otevírá dveře od auta - no to mě podrž, "Smradlavá Lady" se jde vykoupat a nacpat do luxusního hotelového resortu :-D V ceně vstupu máme bufet - all you can eat - a jelikož jsme úplně prdlý a máme děsnej hlad, tak jídlo je první na co myslíme... Slečna nás přivádí ke stolu a my nedočkavě čekáme na její pokyn, že je bufet otevřen... Uaaaaaa zaaaaavody!!!! Tolik jídla!!! Mně bude špatně - od všeho si nabíram trochu a jen se modlím, ať mi to z toho talíře nepadá (marně - lítá to po zemi - se rozhlížím, snad mě nikdo neviděl - ty vago, pokecala jsem jim ubrus... :-D jak jinak :-D ). A jestě tohle a tamto, a tady mi z vlastně vybraných ingrediencí připraví těstoviny - a jeeee ovoce a čokoladová fontána - uf je mi zle... ale když ty jahody v čokošce byly tak dobrý - tak poslední... :-D ...jsem jak těhotná - hehe nejen já :-D i všichni kolem sedí rozvalení na židlích a lapají po dechu. Heh jenže my máme lehkou nevýhodu - je vidno, podle mokrých vlasů, že všichni ostatní termály opouštějí - zatímco my se do nich pomalu a s hekáním kutálíme. Steve mě tahá na tobogány - nejen, že už je tma a jde z nich obrovský strach, ale funím a kňučím: "Neblázni, se pozvracím!!!" (napadla mě drsnější hláška ze Slunce, Seno.. však víte jaká ;) ) Jenže on je nadšenej jak malej kluk (tenhle okamžik miluju - opravdu v tento okamžik jeho dětskost zbožňuju a jsem za ní ráda!) a ať je nacpanej, jak je nacpanej - běží s radostí do schodů - nezapomene si u toho několikrát řádně krknout - prej jestli jsem to slyšela - asi jsem šlápla na nějakýho "krkajícího pavouka" nebo co - jak to vždycky omlouvá - a nezapomene se u toho rozhlížet kolem pod nohy :-D prdlouš :-D
No teda jeden tobogán je děsivější než druhej a fakt mám co dělat, aby ze mě ty jahody nelítaly :-D a znovu a prej znovu - "No tak nebuď kuře!" pošťuchuje mě (syčák, ví jak na mě :-D). Když se po nějaké době unaví, tak objevujeme, nespočet kaskádovitých bazénků směrem proti proudu, narážíme na páry, sauny, výřivky a voda je čím dál teplejší... Na konci se dostáváme k obrovskému překrásně osvícenému vodopadu, který ční do výšek noční oblohy, na které se třpytí hvězdy - voda je tak horká, že v ní nejsem schopná nechat ani chodidla :-D by mě zajímalo, zda je někdo schopnej si do toho sednout :-D já teda ani náhodou!!! Kam se hrabe moje vařící bublinková vana :-D Steve začíná naříkat - že je nějakej unavenej - nu nic - tady si sedni a relaxuj, já jdu na akci "-Fň" (vám to tu přece musím vyFotit, nééé :-P ) Když se vracím vyzvednout drahého, začíná naše peklo - div vstane z lehátka a courá se do šaten - ťapká jako rozespalé dítko, které v noci převádíte z gauče (na kterém usnulo) do postele... To bude dobrý, oblíkáme se, máváme na taxíka a hurá do postele - hoří, naříká, že ho všechno bolí - že to už zná a ví co bude následovat - přiotrávil se nám něčím v tom bufetu (asi vepřovým steakem, který jsem já neměla), prý to vyzvrací a bude dobře... Je mu čím dál hůř, ale ne a ne to dostat ven... Dávám mu něco na snížení teploty, drkotá zubama, oblíkám ho, nosím další deky... a zase horko... napít... celou noc naříká... najednou slézá z patra a neohrabaně se dostává do mého, z ručníku udělaného, "bunkru"... "Zima, je mi zima..." cpe se mi pod deku (ty jo, vždycky je to naopak, chudinka moje :( ). Tiskne se ke mně, klepe se a rychle dýchá... po půl hodince mu je konečně tepleji a usíná...
Ráno se probouzím z polospánku, mám pocit, že mě někdo zbil, ale musím být ta silná! Steve běží na záchod a konečně zvrací - ale už je asi pozdě... Horečky neustávají... Běžím do lékárny, kde dostávám něco na teplotu - když ale zvrací znovu a já mám pocit, že hoří ještě víc, oblékám ho a vedu ho k lékaři - ten pocit, když jste tak daleko od domova, unavení k smrti po probdělé noci a vláčíte toho, koho milujete ulicemi neznámého města, víte, že je hodně, hodně slabý - máte strach a chcete se schoulit do klubíčka a volat "Mamííí!!! - ale víte, že jste to vy, na kom teď vše stojí - najednou v sobě najdete tolik síly, že bych se mohla porvat se stádem volů!!! Nejhorší je, že nechce chodit. Visí mi přes rameno, šourá jednu nohu za druho a každý tři kroky se zastavuje a skoro brečí, že už nechce. "Né, jde se, i kdybych tě tam měla odtáhnout." Jsme tu, odkládám drahého do překvapivě moderně vypadající čekárny a na recepci lékařce (která umí perfektně anglicky - díky bohu) vysvětluji co a jak... Když sedám zpět vedle Steva - tak mi jenom řekne, že jsem měla použít jiné slovo pro "zvracení" než jsem v angličtině použila - že to nebylo správně řečeno - civím na něj jako blázen s otevřenou pusou a nejraději bych ho kopla :-D ale pak se jen usměju, pohladím ho po rozžhavené a unavené tváři a jsem ráda, že na tom není zase tak špatně, když má ještě sílu mě opravovat :-D
Mladá lékařka nás bere do ordinace, nejdřív se vyptává a vše zapisuje, pak Steva prohlíží - tak teplota jen 38,5° - ufff, tak to není zase tak zlý - spadl mi kámen ze srdce. Zdá se, že je to fakt nějaká bakterie z jídla a frajerka nám předepisuje kupu léků (koukáme na sebe a je jasné, že nám oboum lítá hlavou, jak se nedoplatíme - a to ani chudak neví, že samotná návštěva lékaře stojí 50 dolarů). Po vyšetrení Steve opět klimbá v čekárně - a já zařizuju věci nutné pro pojišťovnu a kupuju léky za dalších 40 dolarů - dnešní rozpočet je skoro vyčerpán. Antibiotika, probiotika, něco proti zvracení a speciální šťavy - aby nebyl dehydratován. Beru papírovou tašku plnou malých papírových pytlíčků, které jsou vzorně popsány (pro koho a jak dávkovat), do druhé ruky zaháknu mou zesláblou polovičku a zpět na pokoj. Prodlužuji náš pobyt o další noc (naštěstí mají místo), nasazuji léky a už jen čekáme... Přikrývám, odkrývám, mokré hadříky na hlavu... Skupina lidí z hostelu se vydává na tůru na sopku (která má na svém vrcholku jezero) - bohužel i přes to, že jsme se na tento výlet těšili a mraky jsou dnes vysoko, takže i podmínky a viditelnost nejsou tak špatné, zůstáváme přikovaní ve smradlavém a vlhkém pokoji... Steve naléhá, abych šla s nimi - se asi zbláznil - nechat ho tady?! A tak ležím - dělám své "oblíbené" - nic - a doufám, že bude lépe. Když si večer usmyslí, že by chtěl ananas, letím do centra a v jednom krásném ovocném obchůdku jeden kupuju... V hostelu (kde je pouze restaurace) dělám smutné oči na jednoho zdejšího krasavce, který mi jej nakrájí... Zatímco se drahý láduje, já si objednávám salát: listový salát, jahody, mango, arašídy a grilované kuřátko - mňamka... když to Steve vidí, má taky na něco chuť (tak prý těstoviny) ... mám radost, že má apetit - půlku do sebe nasouká (druhou dojedu já - uf zase jsem se nehorázně přejedla!) Hmmmm, ale do hodinky jedeme nanovo - horečka :( Opět probdělá noc, nastavený budík, abych vstala a dala mu léky nebo napít, když vzdychá, jak ho všechno bolí...
Ráno se v zrcadle koukám na utahanou holku s kruhama pod očima. Rozhodli jsme se dnes přesunout do San José, v tom vlhkém a deštivém počasí, které tu vládne, nám je ještě hůř. Balíme - nebo se o to alespoň šnečím tempem snažíme. V 11 posazuju nemocinkaného do hlavního altánu, já tam odnosím všechny bágly (zatnu zuby a lovím zbytky sil), odevzdávám klíčky od pokoje a čekáme na autobus... Kdyby jsme jeli transportem z hostelu - zaplatili bysme cca $50 na osobu - zdejší autobus je sice courák, ale mnohem levnější. Steve škemrá, že má chuť na jahodový shake - tak mu ho objednávám a jdu na průzkum do centra - abych věděla, kde je ten autobusák. Toulám se uličkami, sem tam se zastavím ... napřiklad při pohledu do palačinkárny (tak krásně to voní - polknu a odvracím zrak), nebo na hlouček malých kluků, kteří hrajou fotbal v zelených záhonech uprostřed náměstí a málem u toho zraní několik lidí v jejich blízkosti, kteří sedí na lavičkách a kochají se pohledem na zdejší krásný kostel s rozbitými hodinami na hlavní věži a na majestátně pózující sopku Arenal, která se dnes rozhodla ukázat světu a rozhrnula polštáře mraků... hmmm foťák jsem si nevzala - holt, vyfoceno v mé hlavě ;) Autobusový terminál jsem našla snadno - recepční popsal cestu perfektně - je to cca sedm minut chůze od hostelu, ale když se vracím zpět a nacházím Steva opět v horečkách (a to jsem byla pryč jen půl hodinky), je mi jasný, že taxi to jistí. Prostě ať do sebe dostane cokoli (i s chutí), tělu se to nelíbí... Taxík nás vyšel na trapný $2, lístky na autobus $10 pro oba (ehm myslím, že to zvorali a prodali nám na pokladně jen jeden (i když jsme vysloveně chtěli dva), protože se s námi řidič dohaduje, že je to jen pro jednoho - ale když vidí nešťastné a vyčerpane oči toho mého maroda (hehe a pak, že dělám voči jenom já ;) ) a mě obvěšenou dvěma krosnama (jednu na zádech, druhou na břiše) asi se nad námi slituje a mávne nad námi rukou...)
Pětihodinová cesta v neklimatizovaném autobuse se táhne ... jsme tak narvaní, že lidé stojí v uličce až k řidiči a lezou přes sebe, když se potřebujou dostat ven, vzpomněla jsem si, když jsme jezdili autobusem k babičce na Moravu a já jako malá taky někdy byla nucená takto stát (nožičky bolely, horko, nuda - "A tatí, jak ještě dlouho?!" :-D ). Tentokrát jsme měli štěstí a ti co jedou až na konečnou do San José, nastupovali jako první, takže sedíme, okno dokořán - jsme unavení, já nemám sílu ani poslouchat hudbu, natož něco ťunťat na tabletu... Venku se opět děsivě zatáhlo a prší a prší - takže není ani na co koukat - i řidič má problémy něco vidět přes zamlžené okno a tak sem tam zastavuje u krajnice a dnešními novinami okno utírá... Když stavíme na letišti v San José, mladý pár, který seděl spokojeně vedle nás, zděšeně lítá po už skoro prázdném autobusu a něco hledají - příruční černou tašku se všemi doklady a penězi... V ten okamžik se i já plazím po zemi a snažím se jim pomoct - marně. Nacházíme jen úplně cizí prázdný batoh, ke kterému se nikdo nehlásí - někdo tašky schválně zaměnil a odešel s jejich nejdůležitějšími věcmi, které měli v přihrádce nad hlavou - je mi jich tak líto, řidič je odkazuje na policii a bez dalšiho zdržování jedeme dál... V tento okamžik jsme moc rádi za svoji prozíravost - máme totiž naše důležité batůžky i přes značný diskomfort celou cestu pod našima nohama...
Zbytek cesty do centra je dosti zpomalen dopravní zácpou, schyluje se k šesté večer a už je skoro tma, chladný vzduch který z venku vane pootevřenými okny připomíná deštivý podzim (skoro zimu)... Jak tu někdo může žít - miluji naše slunné léto, kdy je světlo do deseti do večera - nechápu pojem "léto " = období dešťů a ještě nedostatek světla - to přeci nejde k sobě, nemyslíte?
Na terminálu jsme opět obsypáni taxikáři - jsou jak mouchy a my mucholapky - mám chuť je doslova rozkopat, když lítám kolem busu (v totálním vyčerpání) a sbírám naše krosny (Steve fakt nemá silu) a když se vám ješté ti skřítci motají pod nohy - kdyby nám dali alespoň chvilku prostor - fakt jsme oblepený jako slavný hvězdy vtíravými paparatzi... Nakonec nám stejně nic jiného nezbývá a sedáme do jednoho z jejich červených vozů - nejlepši by bylo jít o ulici dál a chytit si jiného - pamatujte, že všichni z jakýchkoli nadraží, přístavů a letišť jsou nechutně předražení!!! Ale já ty bágly fakt sama neutáhnu, je tma a čert aby to vzal! Zabookovali jsme si levný private room v hostelu dál od centra - ale v podstatě by nás to vyšlo levněji zůstat v hostelu, kde jsme byli minule a připlatit si - než zacálovat tenhle taxík - a tak to máte, není každý den posvícení... Utahaní k smrti následujeme recepčního do pokoje - už jenom to, že jeho dveře vedou do kuchyně mě znepokojují - ach jo a já doufala, že se konečně vyspíme. Ještě sbíráme poslední zbytky sil a vydaváme se do zdejšího obchodního centra na večeři, ale i z blbýho libovýho kurecího masa opět přichází teplota... Když navrhuju stornování zítřejšího 18tihodinového busu do Panamy a přesun plavby lodí na později - je to razantně zavrhnuto... ach jo... "Andělíčku, můj strážníčku, ať už je líp!!!"
PS: Upozorňuji, že jsem se psaním pozadu - jsme v pořádku v Panamě a už je podstatně lépe...jen to počasí ne a ne jít naproti... A chtěla bych moc poděkovat mamince za pomoc s pojištovnou - je nejbájovatější maminka na světě!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat