V kuchyni si dělám palačinku ze zadarmo připravené směsi (jsem myslela, že takhle brzo ráno můžu na snídani zdarma zapomenout), potírám jí zbytkem tvarohového sýra a pokladám ji tunou rajčátek (zásoby se musí spotřebovat!!). Připravím si i černý anglický čaj s cukrem a mlíkem - mňam, už dlouho jsem si nelabužírovala v tomhle stylu :-D dobaluji poslední věci a když příjde řidič, jsem ready (jen jsem zmatená - vůbec, ale vůbec nechápu, proč mu říkají trpaslík - a jako bonus mluví jenom španělsky a o nákupu nemá ani páru a hned kvůli tomu někam volá - ach jo, to zase bude něco!). Skládáme se do auta - nikdo nechybí - jsme totálně nacpaní, jsem zvědavá, kam ten mega nákup narveme... Projíždíme novým centrem města - vše vypadá tiše a spokojeně, obloha se barví do fialova a mraky vypadají jako šmouhy nakreslené dlaní a prsty nebeských malířů, záliv se pomalu plní vodou a i v tuto dobu v dálce vidím lodě čekající ve frontě na Panamský průplav.
Po půl hodině zastavujeme u supermárketu a začíná boj, vezeme 3 koše a už se to plní - drahý ani nepozná rozdíl mezi cuketou a okurkou, takže na vše ukazuji prstem a říkám počet kilogramů. Přidávají se i ostatní z auta a lítají po obchodě s námi - pro víno, vodu, maso, psí žrádlo, (asi bude na palubě čtyřnohej kamarád) - tak alespoň nás v tom nenechali úplně samotný. Nejvtipnější je asi 15kg bramgor, když Steve španělsky žádá o větší pytel, pán na něj blbě kouká - trubka místo "velký pytel na brambory" řekl "velký pytel na tatínka" :-D stane se :-D 3kg lilku taky byla sranda - nacpala jsem se jim až do skladu, protože v regálu měli asi jen tři seschlé kousky, mleté vepřové maso nemůžu najít - tak beru do ruky prasečí hlavu z chlaďáku a mleté hovězí maso a jdu k nějakému nakupujicímu páru ve středních letech ... Mávám s prasetem nad hlavou, nezapomenu u toho řadně zachrochtat a pak ukazuju na mleté maso - ehm pán na mě hodně divně koukne, ukáže prstem na hovězí mleté maso a hlasitě zabučí - no tak tohle nene :-D no nakonec jsme vepřové mleté nenašli, tak beru 3 kila toho hovězího. Místo plátků hovězího beru ty nejlepši bifteky - ať se klidně pokáknou, když už mě nutěj nakupovat na naši draze zaplacenou luxusní cestu - tak ať se tam máme dobře :-D po hodině máme hotovo - na kase na nás opět koukaj divně (už mě to ani nijak nepřekvapuje :-D ), řidič se už po nás shání a když vidí ty narvaný vozejky a igelitky plné melounů, ananasů a bůh ví čeho ještě, tak kroutí nevěřícně hlavou a zase někam volá ... "Já za to nemůůůžu!!!" Vyplázneme tam $300 - takovej menší nákup, Steve se samozřejmě celou dobu vzteká, na co jsem to kejvla - jen na to reaguju tím, že je dobré mít "kapitána za kamaráda" hned od začátku. Vezeme vše k autu na parkoviště - skupina čekajicích se rozrostla o další auto (už nás je dvanáct - ještě jedno auto chybí - na loď se nás vejde osmnáct) - řidič druhého vozu je viditelně "trpaslík", který měl vyzvednout nás... :-D Jen doufáme, že naši přátelé z Guatemaly (z Flores - hostelu Los Amigos) zamluvili správnou loď, protože jsme je ještě nepotkali. ( Prý se jim podařilo zabookovat stejnou loď, i když je o ní velký zájem.) Nákup podáváme řidiči, který vše skládá do nosiče na strechu auta, a pak to překrývá plachtou a omotává to provazem - vše se vešlo. Sedáme do auta a vydaváme se k lodi...
Po cestě nás staví první kontrola - vytahujeme pasy, policistka kouká okýnkem do auta a všechny si nás měří pohledem - pak nás pouští dál, po pár kilometrech další kontrola - to samé - před námi zastavuje podobné auto s obrovskými kufry na streše - to musí byt "naši australani" :-D a taky že jo :-D ... když je předjíždíme, tak se Stevem visíme z okna a máváme jak paka... to bysme přece nebyli my :-D Po nějakém čase prudce zatáčíme směrem k horám San Blas - prudká zatáčka vždycky znamená změnu :-D Už chápu, proč jsme museli jet auty 4x4 a jestli jsem někdy říkala, že se cesta vlní nahoru a dolů, doprava a doleva - tak na to zapomeňte, protože tohle, tohle je fakt mazec!!! Horská dráha hadr - jen lítání vzhůru nohama chybí - žaludek sebou cloumá (chvilku ho mám v krku, za sekundu nalepenej na sedačce a tak..) No a tak vám mi je po hodince téhle jízdy tak nějak špatně :-D do toho málem přejedeme obrovskýho mravenečníka - ty vago skoro jsme byli v příkopě, o veverce a supovi ani nemluvím :-D Přijíždíme k další kontrole dokladů - nechápu - navíc nás oberou o $10 na osobu za vstup do rezervace San Blas... a další horská dráha... konečně vidíme Karibik a jako by zázrakem se nad ním rozprostírá modrá obloha a slunce se k nám opět po dlouhé době vrací - snad to vydrží (opět krásný pohled na milióny zelených kopečků zdejších hor, které se svážejí do modrých vod) - hurá, sjíždíme dolů k břehu, zastavujeme a vyskakujeme z auta u malé špinavé řeky, která musí být plná krokodýlů a plujou po ní malé přepravní loďky s barevnými stříškami. Tady zdejším domorodým indiánům opět platíme poplatek "opět nevím za co" :-D $2 na osobu a vysvětlují nám, že teď musíme na loďky, které nás přepraví k té naší "El Gitano del Mar"... no to nené (nikdo nám o tom samozřejmě nic neřekl - ale už chápeme, proč se nám místo nalodění na Google ukazovalo někde uprostřed moře... Nu a samozřejmě se za lodičku platí $15 na osobu - tak už jsme na slibovaných $57 na osobu jen za cestu - a to jsme se u placení dopravy na hostelu radovali, že jsme platili jen $30 (že máme asi nějakou slevu - omyl :-D )
Všechny tři auta jsou na místě, konečně se radostně a s obejmutím vítáme s našimi přateli a popisujeme naše "nakupujicí dobrodružství" - jen kroutí hlavou a říkají jací jsme kabrňáci (jojo smetánku si drahá polovička slízne s radostí - to je za hrdinu, ale těch keců co měl před tím... ;) ). Skládáme věci z auta ke břehu (melouny lítají vzduchem - až je indiani bravurně zachraňují před utopením - holt ty dnešní igelitky nic nevydrží :-D ). Poté se nemotorně přesouváme na vratkou loďku, nasazujeme povinně křiklavě oranžové záchranné vesty a domorodci plní předek lodi našimi zavazadly a nákupními taškami. Přibíhá náš řidič a chce po nás další peníze - cože?!? Jsme platili v hostelu - všichni ukazujeme doklady a chudák zase někam vyděšeně volá - asi je novej nebo co - je nějakej mimo :-D ) Loďka pomalu vyplouvá na zakalenou vodu zdejšího kanálu směrem ke křišťálovému Karibiku. Potkáváme v protisměru spousty malých loděk zdejších rybářů nebo přepravců, voda je hodně mělká a tak chlapík na přídi ukazuje kapitánovi kudy a kam a hloubku před námi zkoumá dlouhou dřevěnou tyčí. Když konečně proplujeme mělčinami, ze kterých vyčuhují šedé kmeny a větve stromů, vydáváme se něžně rychlejším tempem na moře (všechny ostatni loďky plují tak 5x rychleji :-D )
Mám pocit že jsme v pohádce, desítky malých a větších ostrůvků s krasným bílým pískem a palmami... Některé jsou tak maličké, že je na nich jen jedna nebo dvě palmy, jiné jsou tak veliké, že jsou na nich celé vesničky zdejších indiánů, postavené z palmových větví a bambusu. Všude se ve větru pohupují barevné houpací sítě, vlastoručně vyrobené koberečky, halenky a nebo nejrůznější náramky, přívěšky a náhrdelníky. Marně vyhlížíme naši loď, ale stále nic... Po hodině konečně připlouváme mezi skupinku ostrovů, kde se na malých vlnkách pohupuje naše kráska, náš domov... Ty vago, trvalo nám to z hostelu "jen" 6 hodin!
Kapitán nás srdečně vítá se svým francouzským přízvukem a za ruku mě tahá z lodi - "Těší mě, Lenka.." "Aaaaaa, naše kapitánka skupiny!!" překvapí mě rychlou reakcí, klobouček dolů! Proti mně se tyčí svalnatá a opalená mužská postava, která je pokryta nesčetným tatoo (víme z informací, že i on sám je mistrem tetovaní, takže nás to nepřekvapuje), v uších má zlaté kruhy, nad velkým francozským nosem září dva modré diamanty - jeho oči jsou až uhrančivě fascinující a tmavé husté obočí jim dává ještě větší šmrnc. Má ovázanou nohu, což mě velice zaujalo - později se dozvídám, že si brutálně rozříznul chodidlo o korál (samozřejmě to potvrzuje nechutným foto v telefonu) a jelikož tady na ostrovech moc doktorů neběhá, tak k nikomu nešel a léčí si to už 6 týdnů sám - mimochodem by to bylo tak minimálně na patnáct stehů. Vyprávíme o našem nakupování - že melouny nejsou v nejlepšim stavu a že chrochtací maso neměli :-D
Hned jak vkročíme na palubu, tak se vzdáváme jakékoli obuvi (stejně jako na každé lodi předtím), pak se zapisujeme do knihy a odevzdáváme kapitánovi naše pasy. Pak si z báglů bereme jen to, co potřebujeme (Clara měla pravu) a krosny nám háží někam do podpalubí - takže je celou plavbu opravdu neuvidíme. A přichází meeting, kde se představují čtyři členi posádky ehm pět (tři muži a jedna slečna, která evidentně dobře vaří, jelikož se z kuchyně line neodolatelná vůně oběda no a pejsek Mistico), je nám vysvětleno, že záchod je všude kolem a pokud teda přece jenom chceme na ten co je na lodi (v noci fakt do moře skákat nebudu - a nejsem kluk abych vytáhla trubičku na čůrání - fakt nefér!!), tak nám popisují jak se pumbuje voda do záchodu a pak ze záchodu, rovnou do moře... (Stejně v těch oceánech musí být strašnýho svinstva.) Pak ještě pár pravidel ohledně žádných drog na palubě (na ostrovech vše povoleno), čistoty a jde se na rozdělování kabin a postelí (případně matrací, gaučů a houpacích sítí - jelikož jsou tu jen 2 kabiny pro páry, 2 kabiny s postelí pro 3 osoby a ostatních 8 lidí + 4 členi posádky se prostě musí někam poskládat). Nu a nyní příjde na moji prozíravost: "No a jelikož tu máme kapitánku týmu, která pro vás vše nakoupila, tak dostává nejlepší kabinu pro dva!" juchůůů - si se Stevem radostně plácneme a říkám: "Stálo to za to, viď?" ;) Ostatní o kabiny losují a bojují hlava nehlava... My se mezitím ubytováváme v malé kajutce, ty vago a honem ven na příď - plácnu se v bikinkách na síť a kochám se okolím - tohle je sen, tohle je ráj, našla jsem "Paradise"!!!! Když jsem koukala ještě v ČR na obrázky ze San Blas, ukazovala jsem to mamince a říkala - mami tam budu!!!! A jsem tadyyyyyy!!!!!
Dostáváme báječný oběd - kuřátko na zelenině a kuskus a jako desert meloun (kde ho asi vzali? :-D ) Počasí je na jedničku, skáčeme do vody, plaveme nebo pádlujeme na prkně či kajaku z ostrůku na ostrov, kde potkáváme zdejší obyvatele... Bydlí tu opět v malých jednoduchých domcích, mezi palmami mají pověšené prádlo, děti kolem běhají nahé (většinou jsou spíše plaché a nedůvěřivé). Každý ostrov někomu patří - když chcete kokos, musíte si za něj zaplatit $1, na některých ostrovech mají i studené pivko, (na těchto ostrovech zahlédnete solnární panely a satelity - v porovnání s jejich chaloupkami je to jako pěst na oko :-D ) A tak si užíváme ten ráj plnými doušky (jako by to byl poslední slunečný den - počasí je tu nevyzpytatelné - tak pro jistotu). Šnorchoujeme, opalujeme se a seznamujeme se s naší novou velkou rodinou. Jsou tu nejrůznější národnosti - převažují švýcaři a australani, poté španělé a francouzi... no a pak kanaďanka, američani a bůh ví kdo ještě :-D
Také tu pluje spousta dřevěných lodiček plných humrů, chobotnic a ryb - jejich posádka je prodává za pár dolarů - a náš kapitán vybírá ty nejkrásnější kousky na naši večeři - to bude mňamka... Tak cca v 16hod se zapínají motory a naše loď se davá konečně do pohybu. Přesouváme se na další ostrov o nějaký kus dál... Se Stevem sedíme na přídi, nohy nám houpají přes palubu dolů a někdy, když je velká vlna, naše chodidla proříznou hladinu a postříkají nás kapky vody - pištím jako malá ... konečně mi je zase dobře a zdá se, že i drahému je lépe. Po nějaké chvili jsme zjistili, že jak fouká vítr a my máme otevřená okýnka od kajuty - tak je celá naše postýlka je úplně, ale úplně durch mokrá... no pecka! Tak hned všechno na palubu a sušit - kapitan se nám omlouvá - no co se dá dělat... Ale pochybuju, že to do večera stihne uschnout.
Po půl hodince zastavujeme mezi dvěma většími ostrovy - tak tady dnes budeme spinkat... já se Stevem skáčeme šipku do průzračné vody - jdeme na průzkum, zda mají ledové pivo. :) Když se konečně mohu dotknout dna, plazíme se na břeh, kde už nás vítají domorodí indiáni a malé děti běhají kolem s ještě menšími štěňátky. První co nám pán cpe pod nos je krabička s bílým práškem - nene pivo prosím, pán poněkud zesmutní a ukáže na druhý konec ostrova (ehm cca 200m dlouhého)... Posíláme na loď domluvené sygnály, že pivo je - ale evidentně na nás vůbec nečekali, protože se jak z filmu zpoza lodi vyvalí náš malý člun plný lidí včetně kapitána - záchvat smíchu. Kapitán po příjezdu na ostrov jde najisto a je i vidět, že děti ho znají. Na druhé straně nás vítá početná indiánská rodina, starší pár je evidentně za vodou a vědí jak se dělá business. Paní vypadá jako královna ostrova, má na sobě krásné barevné oblečení, její předloktí a lýtka pokrývají korálkové návleky (jak rukavičky a podkolenky). Objednaváme si pivko za $1,5 ... a zjišťujeme, že za tuto cenu tu koupíte úplně všechno - kolu, fantu, sprite, marihuanu i kouzelný bílý prášek - no to mě podrž - je vidno, že to máme do Columbie, co by kamenem dohodil. Kapitán si tu sedá ke stolu, jako by byl doma, z palmových lístků si motá překrásné cigaretky a objednává si par kousků travy... Královna mizí v jedné z chaloupek a za chvilku přiběhne s objednávnou a úsměvem. Jeden z australanů si objednává kouzelný prášek a mizí za paní do druhé chaloupky... (vychází nad míru spokojen...)
...a tak vám tam sedím, usrkávám ledové pivko a koukám na vrak lodi, který před pár lety ztroskotal na nedalekém korálovém útesu - poslouchám kapitána, jak vypráví její děsivý příběh (ve kterém jsou i vrahové a mrtvoli). Pak se se Stevem za ruku procházím při západu slunce, hraju si s dětmi a pejsky a postupně mi dochází, že mi je strašně dobře... Uvědomuji si, že tento ostrov poskytuje jednoduchý a přitom pohádkový život - nikdy bych ho žít nedokázala - ale co těmto indiánům chybí? Mají vlastní ostrov, sousedi jim před chvilkou přivezli humry a ryby k večeři a koukat při tom jak se slunce noří do pozlaceného Karibiku - no co jiného si v tento okamžik přát!? ;)
Když se setmí a nám začíná být v bikinkách chladno, vydáváme se zpět ke člunu... Jakmile ponořím svá chodidla do vody a zanoří se do písku, zahlédnu ve vodě malé jiskřičky... co to... nenéé... světélkující plankton!!!!! Lítám ve vodě jak potrhlá a koukám pod nohy, kde se tříští malé jiskřičky - jako když kouzelné víly z pohádek mávají svými kouzelnými hůlkami... (to znám jen z telky!!!) "To je tak božííí!" skoro mě musí narvat do člunu, protože tam dělám vrtule ve vodě a kochám se světélkujícím vírem a ne a ne mě odtamtud dostat..... plujeme těch pár desítek metrů k zakotvené lodi, jako bysme prořezávali hladinu a zářivé perličky odskakují kolem... No ty vago, asi se mi to jen zdá!!!! A co víc - na lodi na nás čeká ukázková večeře - humr na česneku a zapečené brambůrky - no není tohle nejbáječnější místo na světě?!? Naprosto chápu zdejšího kapitána a posádku - kdo by se sem nechtěl přestěhovat i z nejzasších koutů světa!!! Překvapivě tu vše neuvěřitelně rychle utichá - myslela jsem si, že nás čeká mega párty a ono se všichni už o půl desáté uchylují do hajan... (to bude tím, že slunce zapadá tak brzy!) Já... rebel... ještě skáču do vody - chci abych zářila!!! Točím se ve vodě jako větrník a opravdu zářím - ostatní vzdychají v úžasu - kdo nezažil nepochopí... je to jako byste tančili mezi hvězdami, které spolu s vašimi pohyby tančí kolem... Když vzhlédnu vzhůru, vidím mléčnou dráhu - snažím se zahlédnout velký vůz - marně - asi ho tu nemají ... asi je někde za obzorem, někde u vás!!! Je nov - a hvězdy se zdají být nadosah ruky...
...no asi je vážně čas, čistíme si zuby na zádi - na sprchu těchto pár dní budeme opravdu muset zapomenout - s tím se počítalo... Tak se slaní a upatlaní suneme do naší kajuty, matrace jsou stále navlhlé - asi dostat tuto kajutu nebyla úplná výhra - je tu horko jako v sauně a malá okýnečka to vážně nevyvětrají - ten můj heká horkem a přesouvá se na příď i s matrací - nu a když po hodině konečně usnu, zase mi tu matraci rve zpět do kajuty - že prý se ženou nějaký mraky nebo co - no pěstí bych mu dala... Tak tedy dobrou upocenou noc přeju..
Sdílením Leníka podpoříte v dalším pokračování ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat