Ráno sbírám naše špinavé a zatuchlé prádlo a dávám ho recepčnímu k vyprání - hurááá - zase budeme vonět!!! K snídani dostanu míchaná vajíčka, tousty a jahody - alespoň něco pozitivního!! Drahý, který se bojí na jídlo jen podívat, hladoví (ach jo, co já si s ním počnu) - zdejší McDonaldi ani KFC nemají jeho oblíbené Milkshaky, kterým nikdy neřekne "ne" a vždy mu udělají dobře. Steve se jestě vrhá do barvení vlasů - hahá zase omládne o adonáj!! :-D Nesnáším, když mě prosí abych mu pomohla (phe se v tom vyzná líp jak já) a vždycky mu obarvím i krk a čelo a všechno :-D - holt nezkušená, no :-D Naříká, že ta barva šíleně smrdí a chce tu "naši z ČR - jahůdkovou" :-D
V jedenáct musíme vyklidit pokoj a tak se přesouváme do společenské místnosti na ten nejtvrdší gauč na světě - tak tady budeme tvrdnout 12 hodin, než se vydáme na autobus směr Panama. Steve je stále unavenej na podnikání něčeho velkého. A tak tam sedíme, ležíme, naříkáme, Steve čte a já brouzdám po netu, prohlížím si zdejší knihovničku a nudím se k smrti... Odpoledne se vydávám do ulic a jdu koupit něco k jídlu... Miluju procházení se v těchto městech jen tak - sama - má to své kouzlo. Zapluju do supermarketu, rukama a nohama vysvětluji co chci (mám pocit, že přede mnou všechno schovávají :-D ), Steve si naordinoval houbovou polévku (od Maggi - haha nekecám) - kupuju ještě horkou z trouby vytaženou francouzskou bagetu, sýr, rajčátka a nějaký bonbónky - joooo těm i ten můj nepohrdne (alespoň nějaká energie). Po cestě zpět se zastavuju u stánku s ovocem - stále tu koukám na takové bobulky ve velikosti vlašských ořechů (potkávám se s nimi všude od Belize), jen jsem je ještě neměla odvahu zkusit, navíc se prodávaji na kila a já chci jen jednu do pusy. Jsou zelené a přes žlutou a oranžovou se dostávají do zralé rudě červené barvy. Opět kouzlím úsměv, mávám rukama a nohama a vysvětluji, že bych chtěla jen jednu ochutnat - pán mi nadšeně cpe ten nejčervenější kousek a sám se do jednoho zakousne a pak mi ukazuje - pozor, uprostřed je velká pecka. Teda - zvláštní kyselkavá chuť s moučnou strukturou - něco mezi broskví a mangem... hmm hmmm není do špatný - cumlám pecku celou cestu do hostelu a pohopskávám si s nákupem v ruce a už bravurně ignoruji troubící auta (především červené taxíky, kteří se tak na sebe snaží upoustat pozornost). Vyprávět svá dobrodružství Stevovi nemá cenu - vůbec nepřijímá - ach jo... :( Jako správná ženuška uvařím jeho oblíbenou pytlíkovku a přinesu mu ji až pod nos - leží zabalenej ve spacáku a je vidět, že ho ty antibiotika vysávají. Začíná vymejšlet bůhví jaké nemoci, které může mít - shání info na netu a umírá asi na deset smrtelných chorob... Když mu navrhnu jít opět k doktorovi, odmítá - tak já nevím co chce :( Sama se cpu polívkou, bagetkou se sýrem, do kterem jsem si dala řádnou dávku česneku a ukusuji rajče (to je dobjota - až se přejím k prasknutí).
Drahému je navečer o chlup lépe - asi ta polívka trošku pomohla - a tak se vydáváme do blízkého obchodního centra - do kina - kupuju si popcorn - Steve prý nebude - a sedáme do pohodlných sedaček (kreré se dají i naklonit vzad) - než začne film "Expendables 3" tak mám půlku popcornu sežranou - haha prej, že ho jíst nebude, nu jdu pro dalši krabici :-D
Když vylezeme z kina, tak už je tma a za hodinku a půl vyrážíme na nádro - byl to dlouhej roztahanej den a s představou 18tihodinové cesty před námi nám není úplně do zpěvu. Kupujeme ještě nějaké pití, zabalujeme vyprané prádlo a koukáme na "Přatele", kteří jedou v telce... sem tam vidím i záblesk usměvu na Stevově tváři - tolik mi ten úsměv chybí. Má obličej jednu velkou nešťastnou a unavenou vrásku, kruhy pod očima a když se kouknu do zrcadla ani já jsem moc krásy nepobrala - ale kdo tu teď musí být silný? Já, já a jenom já...
V jedenact s obtížemi hodíme bágly na záda, poděkujeme zaměstnancům za to, že nás tu celý den nechali vegetit (taky nás mohli vyhodit - jak to na některých místech dělají) a jdeme ve tmě k hlavní silnici, chytit taxíka, což není žádný problém a cena je o půlku levnější, než náš předražený taxík sem - a to jedeme postatně delší vzdálenost. Řidič je ale blázen a nočním San José projíždí červená nečervená - držím se všeho kolem a oči mám navrh hlavy - to bylo zase jednou vzrůšo. Na terminálu jsme o 45min dříve - překvapuje nás, kolik lidí už tu sedí (snad celej autobus) a to všude předtím (Guatemala, El Salvador i Nicaragua) lidi přibíhali i 5 minut po času odjezdu - no ta Costa Rica je prostě úplně někde jinde. Navrch na nás koukají divně, že jdeme pozdě - platíme $9 na osobu za opouštění země, vyplňujeme dotazníky (abysme byli na hranice připraveni). Nakonec ale vyrážíme s hodinovým zpožděním - čekáme na autobus z něhož lidi přeskakují do toho našeho... Potkáváme tu ale jednu paní z Nového Zélandu, která nás plně zabaví "mele a mele" až mi z toho hučí v uších. Pak už jen usedáme do busu (nene, paní sedí před námi) zhasínáme světla, chumláme se do deky a obskládáme se polštáři, které v tomhle autobuse poskytují. Dokonce tu máme i víc místa na nohy a sedačka se dá sklonit tak nízko, že opravdu ležíme - "Tak to bych snad mohl i spát..." pronesl Steve, krade mi můj krční polštářek (vždyť je nemocnej - tak mu musím dopřát), já hážu kapucu na hlavu a spinkáme až do pěti do rána (kdy do Steva rvu poslední antibiotika).
V 5:30 stavíme na hranicích - opět všechny informace v autobuse blekotají španělsky a tak holt zase musíme jít z davem - snažim se z busu vyskočit co nejdříve a stavím se čtvrtá do řady k okýnku, za kterým evidentně nikdo není - paráda - Steve se s křivým pohledem docourá a zařadí se ke mě - za námi se začínají tahnout zástupy. Zda se, že se hranice otevírají v 6, drahý opět bručí, komentuje a je na ránu, snažím se ho ignorovat. (Každopadně můžeme být rádi, že jsme měli zpoždění - jinak bysme tu tvrdli hodinu a půl.) V sest se za okýnkem konečně začíná něco dít, ale že by zaměstnanci nějako spěchali, to ne... Ještě si vaří kafíčko a klábosí (je jim evidentně jedno, že na ně civí davy nervlých lidí). Konečně otevírají - najednou se před nás začnou cpát zdejší domorodci - a úředníci je berou přednostně - no tak jen dejchám a trpělivě čekám - pak jen zkontrolují celní papír, který jsem vyplnila už v San José a dostanu další razítko (pas se mi začíná řádně plnit :-D ), no a po pravdě sranda teprve začíná. Couráme se bezcelní zónou - vypadá to jako malé městečko bez pravidel - jsme skoro zajeti autem, sežráni psy a tak... Pak se stavíme do řady na Panamské straně. Platíme $1 na osobu za nějakou známku, ukazujeme palubenku na loď (jiní předkládají letenky) - prostě doklad o opouštění země. Musíme ukázat i peníze $500 dolarů na osobu, aby měli jistotu, že na opuštění země máme - naštěstí jsme postupně vybírali peníze na zaplacení lodi, takže bez problému. A pak sedáme k autobusu na zem a v tom nepředstavitelném parnu čekáme a čekáme až je z toho 1,5 hodiny - prostě než celnicí projdou i ostatní (koupí jízdenky ze země, nebo vyberou peníze - jsou neinformovaní a nepřipravení :( ) "Naše novozélandská paní pusu nezavře a my dva se do toho skoro pohádáme - protože má furt plnou hubu těch blbejch keců - ach jo, přecházet s tímhle člověkem hranice je fakt o nervy. Všechno špatně, všechno by udělal jinak a že to nechápe (a když už ty samý kecy posloucháte po pátý - tak jsem ho okřikla ať drží klapku, že už toho mám dost - že s tím stejně nic neuděláme). Naštěstí jen zklopí hlavu a řekne, že ho to prostě jen vytáčí a je unavenej (no a to si myslí, že já jsem fresh a tohle čekání miluju nebo co? Uaaaaaaa!!!!! Zabííít!!!)
Konečně se začíná něco dít - nene nejede se dál - otevírají náš zavazadlový prostor a my si odebíráme své bágly, suneme se s nimi do malé místnůstky bez oken - horko k padnutí - pokládáme svá zavazadla na zem a na stoly při zdech - narvali sem celý autobus - dýchat se nedá a zase čekáme - umíráme - po 15ti minutách dorazí objemný zaměstnanec v oranžové vestě a začíná vyvolávat jména (většinu nemůže ani přečíst) a my se jak ve škole hlásíme "zde"!!! Pak přiběhne dalších 5 stejně oblečených zaměstnanců a prohledávají zavazadla - už se ničemu nedivím a jako ovce plním co si přejí (narozdíl od někoho, kdo se proti všemu stále snaží bezúspěšně bouřit). Můj bágl jen otevřou, nadzvednou ručník a můžu paradoxně jít, u Steva zkoumají šnorchlovací masku (jako by byla z vesmíru) a je taky free, no a ti co maji kufry to mají horší - těm se hrabou skrz na skrz (pamatujte, krosny mají své výhody - hlavně v zemích kde nejsou chodníky, po kterých byste kufry táhly :-D - ale evidentně to ještě spousta lidí nepochopila). Pak už se jede dál - ty vago hranice trvaly 2,5 hodiny - nejhorší co jsme kdy měli ... a co nás nadzvedne ze židlí nejvíc, že 10min za hranicema nás čekají jestě dvě kontroly (policie a armada), takže když už si zabalíte pas a uvelebíte se k snídani (dostali jsme toust se sýrem, šunkou, salátem a rajčetem - Steve toustový chleba nejí - pecka - důvod navíc k jeho podrážděnosti), tak musíme opět štrachat v taškách a legitimovat se znovu a znovu...
Pak už cesta poměrně utíká - koukáme na filmy, čteme si, já vám napsala jeden ze svých románu, k obědu jsme dostali McDonalda s kuřecím masem a ani se nenadějeme a jsme v Panamě. Naše ukecaná paní má rezervaci ve stejném hostelu - no to nene (drahému asi bouchne hlava :-D ) - vyskakujeme z autobusu na obrovitánském dvojpatrovém nádraží a po zdlouhavém odebírání zavazadel jdeme chytnout taxíka, do kterého se tak tak narveme - novozélanďanka má kufr jak barák :-D Je pod mrakem, ale straaaaaaašný horko a dusno...
Hostel Mamallena je útulný s obrovskými měkkoučkými postelemi a dokonce i klimatizací. Nakoupíme něco málo v supermarketu - uvařím zase nějakou polívku (Steve do sebe nic jinýho nedostane) a jdeme poměrně brzy spát - když se tedy naše novozelanďanka rozhodne zavřít pusu - je s námi na pokoji (jaké štěstí :-D je to sice frajerka, které je 54 let a procestovavá sama celý svět, ale neví, kdy nechat lidi odpočinout).
...omlouvám se za negativní nádech tohoto článečku - ale i toto rozpoloženi pravděpodobně k cestování patří - jak už jsem psala - nejsou to jen bílé pláže a palmy...
Panamské foto jsem ukradla z GOOGLE...
Žádné komentáře:
Okomentovat