...jsem vzhůru dřív než budík, který byl nastaven na 6:50 - normálka :-D Steve má ještě půlnoc a já se snažím ještě na chvilku zabrat - bezúspěšně... Za oknem svítí sluníčko - jasněěě - zase azuro, když odjíždíme :-D Dobaluju krosnu, budím svou Růženku (moc se mu nechce) a vyrážím opět směr kuchyň - jelikož jsem ta nejbáječnější ženská na světě, tak připravím snídani i tomu svýmu princátku (když ho volám ke stolu v 7:40, ještě stále nemá sbaleno... mi z něj jednou klepne) usedá za stůl a mezitím, co si připravuji své vlastní snídaňové hody, si mlaská nad vajíčky a tousty... Když konečně usedám i já ke stolu a aniž bych si ještě vůbec do něčeho kousla - přijíždí autobus!!!! Ten nebude pro nás - my máme stále 15 minut čas - houpu si nožkama a zakousávám se do toustu s arašídovým máslem - když ale řidič zakřiči "La Fortuna" skoro mi zaskočí - no tohle neee! Jsem se na tu snídani těšila už od večera, kdy mi po tom blbým ananasu kručelo ještě víc v bříšku... Ale pán tam stojí a kouká na mě a na moje dva přeplněné talířky - teroooor!!!! Všechno tedy odnáším za roh do kuchychě (aby mě neviděl) a cpu si do pusy pátý přes devátý - vypadám jak sysel - a přitom umejvám nádobí - drahý letěl rychlostí blesku do pokoje dobalit... Pane Bože, za co!?! No nic, hlavně abych neměla hlad :-D Teď přemýšlím, jestli ten guatemalský a mexický čas nemá přeci jenom svoje výhody :-D Si tady na ty Costa Rický řidiče, kteří jezdí o 15 minut dřív, nějako nemůžeme zvyknout :-D
Tak hurá za dalším dobrodružstvím - tablet je opět pěkně schovanej v batůžku, máme oba v uších hudbu a pozorujeme okolí... A je pořád na co koukat... Nechápu jak je to možný, ale zase stoupáme do ještě vyšších hor, kde se tu vzali, fakt netuším. Všude se rozprostírají další kávové plantáže a pastviny, okraj silnice lemují milióny rudých květů ibišku (a ten doma nám za x let nevykvetl ani jednou :-D ), mezi kterými poletují obrovští modří motýli. Na vrcholcích hor, které jsou překrásně zelené, jsou desítky větrných elektráren, na těch pohádkových kopcích vypadají nadčasově a monstrózně - jedeme přímo pod nimi po prašné cestě, která se klikatí zprava doleva - famózní... Pak se prudce stáčíme na ještě menší a horší cestu, která se strmě spouští do údolí - v dálce vidíme jezero Arenal, ke kterému se musíme dostat... Když míříme ke břehu, div autobus nezapadne do bahna - uprostřed rákosí na nás čeká loďka, na kterou se ani nedostaneme, protože před námi jsou další tři autobusy plné lidí, tak tu v tom blátě stojím s báglem na zádech a v dálkách modrého jezera vyhlížím další přibližující se bílou tečku a doufám, že je to naše loď (uf jj je to ona). Naloďujeme se - jsme poloprázdní... Koukám kolem sebe, fotím jako blázen, cucáme nějaký ovocný bonbóny (haha ehm Steve je kouše - uf - takže to je vždy šustění papírku a hned v zápětí chřoustání a znovu - no není to na vraždu?! :-D ) Sedám dopředu lodi na zem a kochám se pohledem na sopku Arenal, která se utápí v mracích - ostatně jako všechny sopky :-D
Po hodince plavby se dostaváme na druhý břeh, kde už na nás čekají autobusy (podle hotelů a hostelů si nás rozdělí), sedíme namačkaní jeden na druhého, ale jedeme jen 15 min, tak se to dá zmáknout. Steve už tu byl a tak na všechno ukazuje a vysvětluje, kde co je ;) Náš hostel je překrásný (je to takový rezort, kde najdete vše po čem toužíte, od stanů, chatek až po luxusní hotelové apartmány), jsme opět v dormu pro 8 lidí s klimatizací, koupelnou a výhledem na bazén (a sopku, kdyby tam nebyl ten prokletej mrak :-D ) V pokoji máme človíčka z Nového Zélandu - přímo Maora - to jsou tak robusní lidé - absolutní obři (ještě, že už to nejsou lidojedi ;) ) Večer si nacpáváme bříško naprosto úžasnou pizzou a kupujeme zásoby alkoholu na večer :) Blbneme v bazénu (není teda zrovna nejteplejší) a posedaváme v hlavním společenském přístřešku... Opět omlené konverzace odkud jsme a jak jsme se poznali a naše nejrůznější příběhy a dobrodrůža z cest - už to máme tak vypilované, přibarvené a bravurně se doplňujeme (už si ani do řeči neskáčeme), že vždy bavíme celou společnost - a všichni jsou z nás úplně paf :-D Haha dvojka k pohledání... odpočítávám hodiny do 11té večer (utíká to tak pomalu) jede se na zdejší DISKO!!! Konečně se zase po dlouhé době vyřádím... a když konečně přijede autobus zdarma, v kapkách deště si to klušeme dovnitř - haha jede skoro celej hostel :-D
Vstup je 6 doláčků na osobu - no co se dá dělat, když už jsme tu... Kupuju si vodu a vrhám se na taneční parket - latinsko-americká hudba, jak jinak... Ze začátku super, ale ony ty jejich písničky jsou neustále na jedno brdo, takže zase taková výhra to nebyla :( Tak sedám na barovku, odháním chlapy (tím že ukazuju na Steva - že je to můj boyfriend - zabírá to tu jako zaříkávadlo) a koukám na parket... Tak to byste fakt zírali!!! Takový jedny velký taneční - všichni trsaj v párech, většinou jen základni krok - něco jako byste jeli základni krok Cha-Chi - až na to, že těch tanců maji podstatně víc... Každopádně vopruz, protože vypadáte jako idiot, že tancujete sami (a nebo to spíš nějak nepobírali) ... Drahý se se mnou snažil o něco jako tanec (bohužel nikde ve světě, krom nás, slováků a maďarů nikdo taneční nemá ... a podle toho to taky vypadá) - bohužel z toho byla menší hádka, jelikož drahý svoje nemotorné pohyby nějako neunesl a nafouknul se jako balón... No jo, na toto téma to nebylo poprvé...)
Návrat na pokoj je brzký, domáctnost tichá v podstatě po celý následující den... Tak jsem ráda, že s námi jedou i další človíčci očouhnout zdejší vodopád... "překvapivě" nám tu do toho zase začlo pršet a tak se vracíme zpět jako zmoklé slepice :-D No ne vždy je všechno podle našich představ, že :-D
Vzduch jsme si pročistili večer, tak snad už dobrý - chjo... ono to je docela dost velká zkouška vztahu - cestovat spolu tak dlouhou dobu... Jste neustále jeden vedle druhého a někdy to prostě bouchne (většinou na těch nejtrapnějších hovadinách, který by vás ani ve snu nenapadly :-D ). Důležité je, že k sobě dokážeme najít cestu, komunikujeme co a jak a nastavujeme si nějaká pravidla (která, světe div se, dodržujeme a ono to fakt funguje). Jste donuceni o sobě říct všechno - aby ten druhý věděl, jak se má v dané situaci chovat, aby případnou hádku ještě nezhoršil... Nu a pak už víte (teď přeháním) - když ten druhej křivý hubu doprava, tak je lepší se někam uklidit, když doleva, chce si vážně promluvit, když krčí čelo, je unavenej a nepřijímá (to znamená, že ať řeknete - co řeknete, pamatovat si to nebude a případné zařizování důležitých věcí je ten den na vás) a tak... :-D Hustý co? Takový manželství v krutejch podmínkách... jestli přežijeme tohle, tak snad přežijeme úplně všechno :-D
Jsem tak vyřízená, že se chumlám do deky už v deset večer - ten déšť a naštvanej výraz mě dnes nějako vyždímal. Udělám si z ručníku, kterej zastrčím pod matraci postele nademnou, takovej svůj malej bunkr - a spím jak dřevo až do rána - nemám tucha, jak se ostatních sedm lidí vůbec dostalo do postele, natož jak se tři z nich ráno sbalili a vypařili - tomu se říká absolutní vyčerpání!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat