Krásně vyspinkaná - ono mít někdy pokoj sám pro sebe není od věci, především po včerejší probdělé noci... Steve radši spí - není to snídaňovej typ - to já si radši vstanu (když je snídaně v ceně ubytování) a pořádně si nacpu bříško. :) Paní mi přede mnou usmaží dvě vajíčka, tak jak si přeji, nandá mi na talíř ananas, meloun a jahody... Můžu si nabrat nakládaná rajčátka, fazole, chleba, máslo, domácí marmošku a kdo ví co ještě. Naskládám si na talíř co můzu - div to nepadá, do hrnečku naleju mňamózní skořicovej čajík a klušu si to na střešní terasu hostelu, usednu ke stolečku a vegetím při pohledu na sopku, která se tyčí od konce města až do nebeských výšek, kde se její vrcholek utápí v oblacích... Svítí sluníčko, ale i tak je chladno, jsem zachumlaná do svetýrku s kožíškem a usrkávám horkého čaje - přeci jen jsme nějakých 1500 m.n.m. (Chápu, když se Steve smál našim horám - "A kde že jsou ty vaše hory?" se mě ptal uprostřed těch našich Orlickejch - trapnýýý :-D )
Po snídani jdu do pokoje dobalit batůžek, abych byla připravená na cestu. Když se převlíkám všímám si stípanců... Nejdříve na krku - tak to jen zasyčím - "a je po kráse" :-D pak ale objevuji další desítky na rukou, zápěstí, loktech, prstech u rukou.... no a o nohách, kolenech a hlavně kotnících ani nemuvím - no dopr*** že by štěnice!!!! Ještě to tak, nehrotím nic, to se mi asi jen zdá... naházíme věci do báglů a vyrážíme na jedno místečko s křížem a výhledem na město Antigua a sopku, kam jsem se chtěla podívat od okamžiku, kdy jsme začali plánovat tuhle cestu - pohlednice na netu jsou totiž fascinující! A stojí to zato - fakt nádherné, i když si člověk trošku šlápne do schodů. (Štípance svědí jako prase... :-P )
Po návratu do hostelu už jen čekáme na van směr San Pedro na jezeře Atitlán. Nebudete tomu věřit, ale řidič se na recepci objevuje už 15 minut před odjezdem - zázrak!!!! Jsme první a tak si vybíráme místa u řidiče v předu - pro jistotu, kdyby jsme byli opět přeplněni. Opak je pravdou - počet pasažerů odpovídá počtu sedaček - neuvěřitelné - tak se naše volba opět stala méně šťastnou - protože moje sedačka uprostřed vpředu je tvrdá a mě brní zadek už po deseti minutách :-D ale i tak můžu říct, že je tato cesta nejpohodlnější ze všech předcházejících. Klimbám, sleduji silnici a vše co se děje kolem. Města - dlouhé ulice - malé domky postranách, ze kterých vykukují objemné, spoře oblečené lehké děvy i v brzských odpoledních hodinách. O pár desítek metrů dál vycházejí děti ze školy v překrásných uniformách (jak z amerických filmů). Pak už jen pár motajících se opilců a malé obchůdky prodávající vše na co jen si vzpomenete - od aut, stavebnických potřeb, oblečení...
Stále stoupáme nebo klesáme ve vysokých kopcích, čtyřproudá dálnice je příjemná a stále je na co koukat. Stánky lemující silnici prodávající krásně vyskládaná jablka a broskve, pasáčky vedoucí jednu - dvě kravky po svém boku, malinkaté ženy nosící velké mísy na hlavách a hlavně nosiče dříví - vidíte jich tu stovky - vydávají se do lesů, mačetou nasekají na milimetr stejně dlouhé kusy dříví - nejčastěji malé uschlé větve a kmeny - a pak je pečlivě sváží do nůše, která je mnohdy skoro stejně velká jako oni sami. K této nůši je připevněn široký popruh, který si zapřou o čelo, dřevo hodí na záda a jde se (zvláštví jak hodně guatemalci využívají hlavu k nošení věcí). Většinou je vidíte zezadu, jak kráčejí do prudkého kopce - když pak vidíte do obličeje, zjistíte, že z větší části jde o velmi staré lidi - 70 a víc... neskutečné.
Je tu taky jeden smutný pohled - spousta mrtvých pejsků v příkopech (upozorňuji kočka ani jedna). Pejsci jsou tu přemnožení, hladoví a utrápení - mohla bych spočítat na prstech na rukou, kolik jsem viděla "šťastných a spokojených pejsků". Toulají se všude, někdy z nich jde i strach, vrčí, rvou se... Někdy je jich vám až líto, že zajdete do obchodu pro psí konzervu - a nakrmíte tu chudinku vyhublou fenku se čtyrmi roztomilými štěňátky... Ach jo...
Cesta utíká rychle a mi zastavujeme u benzínky - abysme u řidičových známých opět utratili nějaké peníze. Potkáváme tu další van - a hle kdo je v něm - zbytek naší bandy, který jsme ztratili při hledání ubytka v městě Antigua (jedou taky do San Pedra) - pecka! Opět se zde dostáváme do situace, kdy nás "turisty" berou na hůl. I když máte na sušence napsáno 4Q zaplatíte 6Q - jsi bohatej turista - tak zaplať - a můžete se dohadovat jak chcete, ukazovat na cenovku prstem a nic - tak se nedohadujeme a platíme. Většinou v obchodech ani ceny nejsou a zaplatíte podle toho, jakou mají náladu, nebo jakej máte obličej. Steve zaplatil v jednom obchodě za vodu 12Q a já druhý den v tom samém obchodě jen 8Q. A tak to tu prostě máte - supermarkety neexistují - alespoň ne v těchto malých městech, kde se pohybujeme.
Zbytek cesty je trošku divočejší - silnice je samá díra - někdy mizí úplně, samá prudká zatáčka, řidič jede většinou v protisměru a před každou zatáčkou urputně troubí. Scenérie je však fascinující - objevuje se jezero Atitlan obklopené sopkami a vysokými horami na jejichž úpatích se rozkládají malé vesničky pojmenované po všech svatých, které tu mají... Nádhera!!! (PS: štípance svědí ještě víc - i když se držím a vůbec se nedrbu. Moje lokty se mění v napuchlé tenisové míčky.)
Po třech hodinách zastavujeme v San Pedru - nemáme žádnou rezervaci v hostelu - tak hodíme bágly na záda a bleskově ženeme do nejznámějšího hostelu - plně obsazen... Nu nic jde se na lov... Haha - nakonec jsme uloveni my!!!! ...nějakým pánem jménem José (jaképak překvapení - José a nebo Juan je tu každý :-D ), který nás bere hned vedle do svého vlastního guesthousu - krásný volný pokoj pro 3 (jsme ještě s jedním klučinou z naší bandy, který přijel taky chytře bez rezervace), královsky velké a měkkoučké postele, vlastní sociálka, super cena jen pro nás a výhled na jezero a horu "Indian nose" (indiánslý nos - fakt to tak vypadá!!!) :-D berem!!!!
Večer báječný, jídlo jak pro krále za malý peníz, (jsem za poslední dobu v Guatemale přibrala - jídlo tu mají božské) pivo ještě levnější, a tak nás ve dvě ráno vyhazují z baru :-D Celá tlupa opilců se přesouvá na balkón hostelu "FE", ve kterém jsme chtěli zůstat - uffff ještě že měli plno - my se přesouváme do pelíšku - náš spolubydlící ani nedorazí (párty jela až do rána), zatímco mi jsme za pár vteřin mrtví...
Ráno se probouzím s novými štípanci - a to vám teprve začíná sranda. Dozvěděli jsme se, že den po našem odjezdu z hostelu Zephyr (v Lanquin) byl uzavřen náš pokoj z důvodu štěnic. Divné je, že Steve je uplně bez problémů. Zdá se, že nějaké malé mrchy musí být v mých věcech - pozitivní je, že mladé štěnice nekladou vajíčka - musíme zasáhnou hned teď, jinak se to potáhne hoooodně dlouho... a povím vám, je to dost nepříjemná situace. První je lékárna - prášky a krém proti svědění a napuchnutí. Pak RAID spray - však uvidíte vy mrchy!!! (nic jiného tady uprostřed konce světa nekoupíte). Je jasné, že dnešek je ve znamení - smrt vám!!! - jestě že je zataženo a ponuré chladné počasí, tak ani nemám pocit, že o něco přicházím. Vhazuju VŠE oblečení do tašky (zůstávám jen v bikinách) a posílám drahého do prádelny (vyprané prádlo 2x ve 3 dnech - to se mi asi jen tak nestane :-D *pozitivní přístup je potřeba!!!) A já jdu věc po věci a otírám vše ubrousky s alkoholem (nevyjímaje elektroniku) - pakárna na entou. Sprejem vystříkávám krosnu, batoh, boty, matraci a v podstatě všechno, co nešlo dát vyprat - to je smrad, že bych pad. Když je po několika hodinách vše hotovo - velká sprcha, vydrhnutí vlasů.... Namazat ty stovky štípanců a čekat, až do večera - až bude vypráno - to byla zase jednou akce "fň".
Večer se jde brzy spát - vstáváme v 2:45 ráno - máme zabookovaný výšlap na Indiánský nos - důvod proč jsme tady v San Pedru a jedna z věcí, kterou jsem opravdu chtěla v Guatemale zažít..."Východ slunce nad jezerem Atitlan". Připravit vodu, čelovky s nabitýma baterkama, sušenky a náplasti... ani mi při pohledu na ten vrcholek nedochází do jaké sebevraždy nás ženu :-D Ještě se pomodlit... "Prosím prosím, ať jsou všechny ty potvory mrtvý!!!" :-D všechno kolem smrdí sprayem, tak se cítím docela bezpečně. I když všechno svědí, tak se nedrbu - na to jsem měla dobrou školu v USA, kde jsem se otřela o Poison Ivy (když si zadáte do google "poison ivy reaction" ukáže vám to ten hnus), no a než se přišlo na to co to je, tak to bylo dost rozlezlý - a nejen že to svědilo, ale i pekelně bolelo... Takže nějaký štípance, to je hračka! Tak za pár hodin dobrou...
Žádné komentáře:
Okomentovat