Šály mlhy se k ránu plazí v rákosí zdejšího rybníčku a chladné probouzející se paprsky slunce si je omotávají mezi prsty. Ospalý mladý pár černých labutí rozřezává klidnou hladinu, ve které se odráží oranžovo fialové nebe plné velkých naducaných mraků… Sedím u snídaně a koukám do dálek zdejšího zálivu – je příliv – to mám nejraději. Přílivy a odlivy jsou tu tak mohutné, že se tento záliv během 10ti hodin změní v bažinu – no a za dalších cca 10 hodin bude plný azurové modři… překrásné modři, která je jakoby uvězněná v zeleni piniových hájů “Zaječího poloostrova”.
Noc začíná převažovat a slunce se pomalu přesouvá k Vám na severní polokouli – miluju, když na nás ráno vykoukne zpoza obrovitánských hor – orámuje jejich ostré hroty a vystínuje majestátně mohutnost těchto pánů. Údolí plné ovocných sadů, zeleninových polí a vinic začíná ožívat – začala nám sezóna a tak se sklízí a sklízí – rudá jablka, která jako rubíny září se stromků, zlatavé Nashi, jenž jako překrásný náhrdelník omotává sklopené větve keřů, vinné keře zdobí uhrančivě tmavé trsy hroznů, osamocené lány ostružinových keřů zejí prázdnotou (jejich sezóna byla kolem Vánoc). Kiwi stromky jsou jako malé vrby – ohýbají se pod tíhou zlatavých a hnědých plodů, jejich čas teprv příjde, stejně jako Feijoa ovoce – zdejší dobrotka, která má naprosto nepopsatelnou chuť...
Je to tu jedno veliké šílenství, které je plné turistů, kteří tu bojují o práci, spí v autech a ve stanech přímo na pracovištích a ... jsem ráda, že k nim nepatřím, i když pro místňáky jsem jedna z nich – turistka. Já mám ale výhodu domova, horké sprchy, měkké postýlky a naducaných peřin.
Tato země mi příjde tak jiná, než před 2ma lety, kdy jsme tu cestovali – měla bych toto místo nazývat svým domovem a to mi překvapivě změnilo můj pohled na věc. Musím se vždy zastavit, nadechnout se, rozhlédnout se kolem a uvědomit si, jak je tu krásně a kde vlastně jsem. To máte jako když jsem žila v Praze – holt jsem se taky vždy musela zastavit a pokochat se její krásou – jelikož se mi ztrácela ve stereotypu a shonu dní. Když jsem si plánovala život v této překrásné zemi Hobbitů – říkala jsem si, jak budu denně po práci jezdit na pláž – tůdle – už jsem tam nebyla asi měsíc – a to to mám paradoxně pár minut jak z práce, tak z domu. Prostě po práci není síla a člověk raději sedne na kolo (ano, čtete správně – já a kolo) a šlapu do kopce jako kjáva – už už abych mohla skočit do sprchy, uvařit nějakou mňaminu a odpočívat. Je to takovej tragickej koloběh a jelikož bydlíme na samotě, tak nemám ani žádné rozptylko – ale to se od dubna změní, bude autíčko a tak se bude vesele jezdit do bazénku a fitka – hurá, konečně nějaký endorfiny a kila půjdou dolů – jsem jako koule. :-D Tak to tu s těmito vyhlídkami začíná být trošku pozitivnější a já už nesmutním tak často – už je to na dosah ruky.
Koukám se i po nové práci, (jojo zvládám takový ty věci jako pohovor po telefonu – V ANGLIČTINĚ a tak – jsem prostě kabrňák), kde bych konečně přišla mezi lidi – už mi z těch stromů a ovoce hrabe, mám pocit že jim začnu dávat jména. :-D Já – človíček, kterej miluje lidi, Prahu, rodinu, přátele – je na konci světa, bez Vás, bez koníčků a v podstatě bez lidí obecně – ano je to masakr, ale pro ty, co by si do mě zase chtěli rejpnout – ne nestěžuju si, jen konstatuju, že i když jsem v ráji, bez pocitu spokojenosti vám je to stejně k prdu.
Ale všechno chce svůj čas – určitě by mohlo bejt mnohem mnohem hůř a my bysme mohli spát v autě, jako všichni kolem, zatím co my žijeme v paláci, který od dubna bude minimálně na tři měsíce jenom náš (rodiče odjíždějí pracovně do Ásie). Bez placení nájmu to jde taky všechno mnohem snáz. Ale pak už se bude hledat něco vlastního. Na byty tu můžete zapomenout – všechno jsou jen a jen domečky – i ve velkoměstech – takže ještě uvidíme, jak to všechno bude.
Nu zpět k tomu podzimu – zasvěcení vědí, že je to moje oblíbené období – a dnes přišlo – chladný vítr mě vzal do náruče a zakousl se do mého Peruánského svetýrku – zvlášní, voní tu úplně jinak než u nás doma, to bude tím mořem, ale až se začne barvit listí, budu mít nadosah další splněný sen – Nový Zéland v barevném šálu a sněhovými čepicemi na horách kolem. To bude nádhera!!! Už se nemůžu dočkat!!!
Minulý týden jsem si udělala výlet na kole po zdejší cyklostezce do zdejší civilizace :-D – páni, to Vám byla nádhera. Fakt jsem se zastavila, koukala na tu překrásnou krajinu a nejraději bych se profackovala, protože zaslepená denní rutinou to prostě nevnímám. Rozhodla jsem se, že až bude krásně, tak vyjedu s foťákem a to budete teprve koukat až Vám to sem hodím.
Ano je to překrásná země, fakt nádherná, jen nevím jestli je to země pro mě... ale teď je to můj domov a já z toho musím vyždímat vše co se dá – zkušenosti, dobrodružství, posílit samu sebe a uvědomit si své priority. Mám Vás všechny moc rád a ani nevíte, jak moc se mi po Vás stýská...
Žádné komentáře:
Okomentovat