Když se pomalu vysoukáme do promrzlého rána a zabalíme všechny věci - vylezeme ven... do sněhových kopců už se opírají sluneční paprsky. Obloha je naprosto čistá - bez jediného mráčku. Jen v dálce v údolí vidím, jak se válejí těžké unavené mraky. A když si tak čistíte zuby a koukáte kolem - příjdete si jako v pohádce. V ledové vodě si opláchnu obličej a pak jen zhluboka nabírám ten ledový a čistý horský vzduch. Všude kolem se pasou koně a krávy... dokonce i na zdejších kopcích a jejich strmých stráních... a... no dopr... coto... v dálce na jednom z kopců uklouzlo nějaké zvíře - těžko říct, jestli to je kráva nebo kůň, každopádně to má čtyři nohy a kutálí se to stovky metrů dolů až na do míst, kde se kopec snoubí s pastvinou... Jen s otevřenou pusou zírám na tu trágu a je mi jasné, že to zvíře nepřežilo... a jestli jo, tak má zpřerážené úplně všechno, protože se kutálelo hlava nehlava... Volám na Miguela a ukazuju do dálky, ten jen konstatuje, že se to stává dost často a jde si dále po svém... No to nene, totálně mě to vykolejilo a tak se jdu raději schovat do hlavního stanu, kde už nám chystají stůl na snídani. Baštíme zdejší chleba (který vypadá jako malé placaté bulky), máslo, džem a dokonce dostáváme usměvavé palačinky! Mňam!!! Usrkávám k tomu čajík a všichni se psychicky podporujeme - je vidět, že nám ten Salkantay nahání hrůzu... aby ne!
A je to tady, beru na záda batůžek, krosnu odevzdáváme u koní a Miguel nás rázným tempem žene přes pastvinu na promrzlou stezku, která se táhne podél bublající říčky do nekonečné dálky v objetí sněhového obra... Po několika minutách opět zastavujeme a shazujeme vrstvy nadbytečného oblečení, jako včera. Jsem v první části skupiny a evidentně mám problém s dechem a totálně promrzlým vzduchem... Nějak mi to nejde do plic. Mlčím... a snažím se překonat sama sebe - začátky jsou pro mě vždy nejhorší... jakmile se dostanu do tempa, bude líp ... utěšuju sama sebe... Salkantay se konečně odhalil v plné kráse a když vidím jak se stezka klikatí strmě vzhůru, rozklepou se mi kolena... Zalepené puchejře naštěstí nebolí... a tak jako ovce kráčím v zástupu po uzounké cestě. Po půl hodince se dostáváme na rozlehlou zelenou louku, kterou se klikatí zdejší říčka. Ale hlavně se sem dostávají sluneční paprsky, které dají všemu pozitivnější náhled... Svlíkám se do trička, odhazuju čepičku, loknu vody a jde se na to. Cesta se totiž začíná razantně zhoršovat a stoupat do výšky. Ťapkám si ve svém rytmu... na nikoho neberu ohled, s nikým nesoupeřím... (maximálně sama se sebou), jen šlapu, dejchám, koukám pod nohy, abych si na kamenech nevyvrtla nohu. V tom Steve pronese: "Hele - támhle budeme!" když zakloním hlavu a kouknu kolmo vzhůru, vidím druhou skupinu, jenž je od jiné organizace, která vyrazila o půl hodiny dříve nežli mi... jsou jako mravenečci a šlapou si to o pár stovek metrů nad námi sem a tam po naprosto nemožně klikaté cestě... Neneeee.... to je přece nemožný! To ... uf uf uf... dala jsi se na boj, Leni, tak to teď přece nevzdáš... Jdu... dejchám, zastavuju se... dejchám... každý krok mě posouvá dál a každý metr se počítá!!! V dálce vidím, odkud jsme ráno vyšli... pěknej kus cesty! Jsem prostě hrdina! Maximálně demotivující jsou zdejší muly a jejich vodiči ... oni si ti stařičtí Peruánci prostě šlapou do kopce, jako by to bylo po rovince, div si nezpívají. Dokonce mě jeden stařeček přešel - asi si něco zapomněl a tak se na vrcholku kopce normálně zase otočil a vrátil se zpátky do údolí... haha a on mě teď zase mega rychlým tempem předbíhá a mizí za kopcem... Něco je špatně :-D
První záchytný bod - vrchol jednoho "kopečku" - sedím a rozhlížím se kolem.... hlavně na tu cestu, po které jsme šli (a další ťapkající turisty, kteří jsou jak blešky), nalevo se zvětšuje náš sněhový král... je ale stále tak strašně daleko... Počítám, že za sebou máme tak 2 km... to znamená, že náš ještě 6 čeká. Naše skupinka se pomalu rozpadá... Jsme roztažení kam jen oko dohlédne. Chudinky Brazilky umírají ve třetině kopce pod námi, když my se vydáváme na pokoření dalších strmých strání... Příroda se mění... šlapeme po kamení, potom uprostřed potoka... Na nějaký přeskakování z kamenů na kámen nemáme ani pomyšlení... prostě se brodíme směr vzhůru... Moje kroky se pomalu zmenšují... každý větší kámen nebo schod mi dělá problém. Cítím, jak se svaly okolo boků bouří a pekelně to pálí a bolí... a jdu... jdu dál!!! Další zastávka je na další překrásně zelené louce s jezírkem uprostřed. Někteří se tam jen tak povalují, ale další na nás volají z vrcholku naprosto nechutně strmé stráně. Závistivě koukáme jejich směrem, vesele si tam poskakují a mávají na nás jako malé rozjařené děti... No to ne... je jasný, že tam mají naprosto famózní výhled na celý ledovec... Jdu do toho! Steve do toho jde se mnou. Shodím batoh na zem a šplhám vzhůru. Cestu mi poněkud ztěžuje to, že v jedné ruce držím GoPole (selfie tyčku :-D ) a na ní kamerku... v kapse mám foťák a ještě táhnu vodu... (tak to je celou cestu... to je oběť co? No přece vám to všechno musím natočit!) Šlapu nahoru, po pár krocích se vždy zastavuji a dejchám jako čtyři, kamení se mi pod nohama sesouvá dolů a tak mám pocit, že se s každým krokem vzhůru posunu o dva kroky zpět... Škrábu se nahoru hlava nehlava a... ten výhled!!!! Naprosto ohromující... Sedáme se Stevem na vrcholek a kroutíme hlavou kolem - tolik krásy!!! Za zády na nás dýchá chlad Salkantay, začínají se kolem něj plazit pavučinky mraků - to jak horké sluneční paprsky hladí jeho ledové kry.. Nalevo se od Salkantay táhne obrovitánky šedivý kráter plný kamenů - je to monstrózní koryto, ve kterém se ještě před několika desetiletí plazil ledovec... Před námi se leskne řeka, která se jako užovka klikatí do údolí, ze kterého jsme vyšli... no a po pravé straně vidíme zelenou plochu s modrým jezírkem uprostřed, nad nímž se v dálce tyčí další sněhový obr... Ohromující... omamující... naprosto nepopsatelné. Zavírám oči a zhluboka dýchám... Žádný boj! Jen já a příroda... slyším jak si vítr hraje s trsy žluté trávy, která je všude kolem... Škoda, že tu nemůžu být déle... Skupina už se pomalu vydává na cestu k dalšímu stoupání... a tak je čas pomalu a opatrně sešplhat dolů, hodit batoh na záda a tradáááá...
Zastavuji čím dál častěji, kroky se zmenšují a mám pocit, že zklamávám sama sebe. Ale stále nejsem ve stádiu, kdy bych samu sebe nenáviděla.
... stále si to užívám... jakýmsi sadomasochistickým způsobem. :) Opět nás míjí muly, tentokrát se na jednom z koníků nese nějaký turista... nějaký tlustý lenoch a ten koník v tom strmém kopci trpí pod jeho vahou... no nemůžu se na to koukat, ale i tak si to koník štráduje neuvěřitelným tempem vzhůru - je to silák! I v těchno končinách se pasou krávy a telátka... jako by se nemetlo... tady skoro na vrcholku... ano, už jsme skoro tam! Už vidíme jak se někteří válí na úplně nahoře... jsou to malé barevné tečky... ale konečně vidíme cíl... (ehm - dnešního dopoledne)... Steve má trošku blbej nápad, jak mě motivovat - prej to dáme až na vrcholek bez zastavení. Paradoxně se tak trošku rafneme - tahle motivace mě maximálne demotivuje... :-D a drahý to nedokáže pochopit, že jsem si doteď spokojeně ťapkala a nemám náladu ani sílu na nějaké předhánění se... Prej jsem negativní... a tak ho vysloveně se slzami v očích pošlu dopr... ano až tam... jsem vyčerpaná... a tak si uraženě šlape napřed. Bojuju. Každý metr bolí. Stehna, kyčle, boky a hrudník... jdu... teď už to přece nikdo nemůže vzdát! Mám to nadosah! Mé osobní vítězství! Dostávám se do fáze, že po té klikaté cestě ještě víc kličkuju ze strany na stranu, jen aby to nebylo strmě vzhůru... Vážení přátelé... jsem tam!!!! JSEM TÁÁÁÁÁÁÁÁM!!!!! První co dělám je, že se oblíkám... z druhé strany kopce se do mě opřel ledový a silný vítr... jsem totálně zpocená a ta kombinace není zrovna příjemná. Sedám ke skupince vedle Steva a koukám kolem, užívám si pocit vítězství! A že je to hodně silný pocit, až mi ukápne slza... 4 600 m.n.m. - kdo by neplakal ;-D Cítím se jako super-hrdina... Když si oddechnu a dostatečně nabažím tohoto okamžiku, poletuji kolem s foťákem a kamerou... S hrůzou hledím do dálky, kam se za pár okamžiků vydáme... ve velkých hloubkách se tam rozprostírá zelená údolí a deštné pralesy... Je to až neskutečné... Poslední členové skupiny se metr za metrem škrábou za námi... jj Brazilky... jedna z nich se rozpláče vyčerpáním, když se dostane na samotný vrcholek... Až takový to byl rachot!!!
Jde se dál! Už jenom dolů z kopce... zní to naprosto osvobozujícně - hlavně po celodopoledním šplhání vzhůru, bohužel opak je pravdou... cesta je strmá, plná kamení, které klouže a podsmekává. Celá váha je na kolenou, stehnech a hlavně prstech u nohou... Bolest... vím, že nás teď čeká 13 km dolů... a to je zatraceně dlouhá cesta. Nekonečná... Všichni mlčí vyčerpáním a jen koukají pod nohy. Na této straně hor se po obloze plazí šedé mraky... sluníčko vykoukne jen výjimečně. A my razantně klesáme... skupina se opět trhá... Steve se drží se mnou... vždy na mě čeká... Samozřejmě o tom, že mě něco bolí, neceknu ani slovo. Co by mi to pomohlo... Pomalu se začíná oteplovat a kopce se zelenají. Po třech hodinách nekonečných muk se dostáváme na obrovitánskou planinu, labyrint, který do ní kreslí zdejší potůčky působí ohromujícně. V dálce vidíme modré stany a modlíme se, aby to byl náš oběd. Cesta přes tuto planinu je nekonečná... neubíhá i když je to po rovince. Jdu půl hodiny a stále je to kus... a když konečně dorazím k čekající skupince, zjišťuji, že oběd je ještě dalších deset minut do jedné stráně. Nemám sílu protestovat. Sedám vedle ostatních, čekáme na opozdilce a sundávám si boty... pane jo... další dva nové puchejře. Pěkně je zabaluju náplastí a statečně vyrážím se skupinou směr oběd...
No co vám budu povídat - opět stejný scénář - umýt ruce :-D a po naprosto famózním obědě se jen zaprášilo... Všichni se snažíme podporovat a nálada je veselá... nikdo ani moc nenaříká... je nám jasné, že všichni trpí... jsme v tom za jedno... A hlavně v tom nejsme sami! Tentokráte nemáme mnoho času na relax - výšlap nám trval déle než měl a tak po desetiminutovém dýchánku s hrnkem čaje se opět připravujeme na sestup. Brazilka ještě bojuje u stánku - chce 2 litry vody a oni jí tu láhev prodávají za 370,- Kč - naštěstí se do toho pustí průvodci tak si odnáší vodu za "pouhých" 180,- :-D Je to boj!!!
Miguel nám vysvětluje cestu - ví, že se naše skupina stejně brzy rozprchne... Takže - 3 hodiny směrem dolů.... Hrdinně se pouštím s první skupinou... ze začátku se vesele držím... ale po pravdě nemám chuť poslouchat 3 hodiny keců o počítačových hrách a tak se dobrovolně odtrhávám. Fotím... natáčím... a najednou se ocitám úplně sama někde v první třetině naší skupiny. Nikdo přede mnou... nikdo za mnou... Sundávám si postupně svetr... pak i bundu... s každým krokem teplota stoupá. Nejdříve se objevují keře, po pár kilometrech stromy, květiny, palmy... až mi dojde, že jsem uprostřed deštného pralesa. Z batůžku vytahuju MP3 a pouštím si "ty svoje" písničky... Hudba člověku vždy pomůže - si uvědomit, kde je, co dokázal a vlastně se dostávám do okamžiku, kdy jsem na sebe naprosto neuvěřitelně pyšná. Cesta se vlní hloub a hloub do údolí... sem tam před sebou v dálce zahlédnu pár človíčků z naší skupiny - ale jsou ode mě dobrých 20 min chůze. Jsem sama se sebou a užívám si každý krok - i když je neuvěřitelně bolestivý... Nohy šlapou, že šlapou... a já před sebou vyhlížím konec těchto dvou kopců, kde by měl být náš dnešní kemp. Někdy je prostě naprosto báječný být sám se sebou, s vlastními myšlenkami... a tak se vám po 2,5 hodinách dostávám do kempu. Ani nevíte jakou mám radost, když si to doťapkávám k ze dřeva postavenému přístřešku, kde na mě září naše modré stany... Steve na mě huláká.... jooo jsem "doma"! Sedám si na jednu ze zdejších dřevěných židlí... první do dělám je, že se od hlavy k patě postříkám relepentem ... milión komárů a hlavně "sand flies" (písečné mušky - kam se hrabou komáři)... no a sundávám si boty, samozřejmě... To je úleva! (haha a smrádek :-D)
Zbytek skupiny se docourává v průběhu dalších 40ti minut - teda, tak jsem měla nasazené docela dobré tempíčko! Pomalu si zabydlujeme stany a debatíme. Z čaje o páté se stává čaj o šesté - máme nějaký skluz. Prý se tu můžeme i osprchovat (v nechutné koupelně) za 10 Soles (cca 80Kč) - někteří toho využívají, my jsme smíření s tím, že sprcha bude až zítra. :-D U zdejšího stánečku prodávají pivko (paradoxně levněji než vodu) - mám sice chuť si jedno pivenko dát, ale nějak na to není síla... navíc se začíná ochlazovat a tak jsem spíš ráda za horkou večeři a čaj na dobrou noc... Dnešek byl naprosto masakrální... šourám si to do stanu, zabíjím všechny hmyzáky, kteří nám sem nalezli... Naštěstí není taková zima jako minulou noc a tak se nemusím mumifikovat. :-D
Ze spodního patra se ozývá rádio s Peruánskou hudbou z kuchyně a z ničeho nic začne pršet - jen slyším jak obrovské kapky dopadají na plechovou střechu... Je mi všechno fuk - usnu během několika vteřin...
Salkantay trek is the alternative to the Inca Trail to Machu Picchu was recently named among the 25 best Treks in the World, by National Geographic Adventure Travel Magazine.
OdpovědětVymazat