No nic, tak už jsem psychicky připravená, že nám za chvilku zaklepou na stan... ještě, že nám donesou ten můj mňamózovatej čaj, ten vždycky zažene všechny chmury a naladí mě na další den. Venku naštěstí není taková zima a tak se ze spačáčku neleze tak těžko... Když vykouknu ze stanu - už si všichni ukazujeme prstem na ty chrápající medvědy, kteří nás nenechají v klidu vyspat... (Steve je od té doby, co měl operaci nosu tichoučkej jako myška - haha pokud není totálně na mol :-D ).
Sedáme ke snídaní, kde nám nosí vaječno-kukuřicovo-kiwichovej nákyp (haha kiwicha je zdejší obilovina - divná :-D) - ale nechutná to zase tak špatně! Po snídani se loučíme s vodičem našich koní a mul (naše bágly teď pojedou autem)... je mu 50let a vodí koně po horách 18 let... tak tenhle malinkatej seschlej pán je ten - co nás vždycky předběhl nadzvukovou rychlostí ... velkej potlesk pro něj - no a každý se složí a hodíme do klobouku pár Soles jako spropitné...
Nu a ani se nenadějeme a jsme opět na cestě. Dnešní den má být odpočinkový.... :-D to znamená "jen" 13 kiláčků z kopce do kopce a po obídku máme padla a jdeme se šplouchat do termálů... Už aby to bylo!!! Přecházíme dřevěný mostek přes řeku a když se vyškrábeme na cestu v kopci na druhé straně údolí, opět probíhá svlíkací procedůra... plus jsme všichni bílý od opalovacích krémů a smrdíme repelentama - prej se těch potvor jen tak nezbavíme... jsou všude a žerou a žerou! Nejhorší jsou ty písečný mušky - ďobnou, nejdřív se objeví jen kapička krve - ale za hodinku máte kolo přes celou nohu, napuchlý, svědivý a děsně nepříjemný... no a nedej bože, abyste jich měli desítky, jako my všichni... :-D Hned od rána je teplíčko a kráčíme po sluníčku... Fotím ty překrásný zelený kopce - jsme v náručí pěti monster, které se v tomto údolí setkávání. Překrásný! Každý z nich je jiný... Jeden je plný stromů, další má na sobě pouze keře, jiný je jen jeden velikej kámen - Miguel nám vysvětluje, že je to tím, jak proudí vzduch a jak se nese vlhkost z ledovců...
Sestupujeme po příkré strání dolů k řece - samozřejmě zkratkou, jak jinak... :-D V blízkosti je spousta sopek a tak není vůbec výjimkou, že kaluže kolem bublají a skály jsou pokryty železitými krápníky, ze kterých odkapává voda... Nacházíme se uprostřed deštného pralesa... ťapkáme po cestě na levé straně zalesněného údolí... je to z kopce a tak všichni syčíme bolestí - no určitě nejsem sama, kdo trpí puchejřema... (i Steve jich pár má :-D). Do kopců to zvládáme levou zadní... za prvé jsou relativně kraťoučké (haha na včerejší krpál nic nemá) a za druhé jsme v nižší nadmořské výšce a tak se nám při nádechu do plic dostává podstatně víc kyslíku. A heleeeeee!!! Okraje stezky jsou plné lesních jahod... jsem paranoidní a tak s nimi běžím za Miguelem... joooo jsou to fakt jedlý jahody... hurááá - cpu do pusy plný hrsti! Prý budou minimálně 2 hodiny všude kolem cesty - tak tomu říkám motivace!!! :-D Hopskám si to a pojídám ty rudé diamanty - jsou tak neuvěřitelně slaďoučký... ostatní se přidávají a tak se pěkně paseme. Nesu jednu hrstičku Stevovi, aby měl radost... kdybych já kráva byla raději sobec! Takový kázání jste neviděli, až mě rozbrečí. Že prej nemám jíst žádné "divoké bobule a plodiny" v cizích zemích. Nedokážu mu vysvětlit, že tyhle jahody znám z domu a že je jí i Miguel. Prostě ne a ne a ne - opět ho posílám až do nejhlubší pr... Ať si jde do háje - zkazí mi každou radost!
Ach jo - mám zkažený celý dopoledne... Jdu dva kilometry za ním a je mi úplně jedno co řekl... prostě si jahůdky ujídám dál - phe přece je tu nenechám pro někoho jinýho - navíc mi cesta rychleji utíká... vždycky si nasbírám hrstičku, přidám na tempu, abych nebyla pozadu... a tak to vesele provozuji dvě a půl hodinky. Člověk toho moc nenamluví - všichni toho mají plný kecky, smrdíkujeme na dálku, potíme se jako čuníci - vlhkost vzduchu se razantně zvyšuje. Přecházíme desítky potůčků přes provizorní dřevěné mostky (prý jsou každoročně při rozvodnění nenávratně odneseny silným proudem vody.) Naskytuje se nám pohled na pár nádherných vodopádů - jsou to stříbrné rozčepýřené pruhy vody - jako by si někdo rozčesával dlouhatánské vlasy z vrcholků skal. Čiré vlnky bublají o hladce obroušené kamínky a stékají hloub do pralesů. Příroda se s každým metrem mění... přibývají ovocné stromy jako Granadilla (moje droga - naprosto famózní Maracuya - ale slaďounkatá! - Mňam, mňam!!!), Maracuya, Kakaovníky, Kávovníky, Banánové palmy a Papayové palmy... Miguel nám vše vysvětluje - vypráví o plodinách, jak se pěstují a jak jsou pro místní důležité. Popisuje nám život zdejších motýlů, ochutnáváme nejrůznější bobulky a dokonce i kytky... v ten okamžik se drahý trošku oklepe a asi mu dojde, že to lehce přehnal a dobrovolně mi nosí kávové bobulky k ochutnání... :-D tak alespoň že tak... (mimochodem nechutnají zase tak špatně :-D - ale určitě ne jako kafe :-D )
Konečně pauzička - rozvalujeme se na zelené louce poblíž stánků s občerstvením - ovoce je za hubičku - což nás nepřekvapuje (roste všude kolem). Mezi námi pobíhá asi pět pejsků s prosícíma očima - snaží se vyškemrat něco k snědku. A hele tady se princeznovsky prochází malá kočičí slečna - a o kousek dál probíhá slepičí boj o slupku od banánu :-D - prostě je stále na co koukat. Horší je, se dostat zpět na nohy - jsou napuchlý jako blázen - všichni jsme na tom stejně a tak prvních pár minut jdeme jako pokáknutí, než se zase hodíme do tempa. Divím se, že ještě nikdo nezkolaboval... držíme se! Cesta utíká pomalu - dostáváme do džungle - vlhko, spousta tropických květin a plodin a moje jahůdky bohužel zmizely... ach jo... Když se náhodou mezi hustým porostem udělá díra, koukáme na prostější horu - kde se ve velkých výškách pohupují elektrikáři - staví obrovské stříbrné elektrické sloupy a stožáry, které určitě zjednoduší život lidí v horách - neuvěřitelný! Máme před sebou poslední dva kiláčky, které jsou po "normální silnici" - rozumějte - úzká prašná cesta uprostřed banánových a kávových plantáží... jsou tu velké ovocné sady a nespočet avokádových stromů - některé jsou obrovitánské - a tím myslím velký jako kráva. Jsou obsypány jak zelenými, tak černými avokády - některé vypadají jako malý meloun - no to víte, že kolem lítám jako pako a sbírám co se dá. Steve mi to krájí a já se před obědem přežírám naprosto bezkonkurenčními avokády - uaaaaaa!!!!!
Dokoce se díky tomu dostaneme za celou skupinu a nakonec se nám ztrácí z dohledu. Ale nepanikaříme - je s námi rádoby druhý průvodce - ta pouze španělsky mluvící Peruánka... Překvapuje mě tím, že mě oslovuje jménem - jak si ho může pamatovat?! Snaží se mi vysvětlit spoustu věcí (rozumím samozřejmě jen zlomek, ale snažím se vypadat zaujatě a přikyvuju... když se tak snaží!) Asi je nadšená z mého nadšení - pojídat všechno kolem. :-D V tom se pomalu procházíme v ulicích (teda vypadá to jako že ulice) malého městečka. Všude pobíhají kuřátka, malý krocánci, káčátka... u každého mini domečku je "zaparkován" oslík, který oškubává vše, co mu dovolí provaz, na kterém je uvázán. Páni - tak tady bych fakt nedokázala žít - konec světa! Všechny zdi jsou stále polepeny plakáty ze zdejších voleb (které probíhali dva týdny zpět) - úplně to všechno hyzdí - a navíc ty plakáty vypadají naprosto nemožně - někdy máte pocit, že se ti kandidáti ani vůbec nesnažili... :-D
Už i drahý bručí - máme hladík a bolí nás nožičky... KONEČNĚ! Průvodkyně zatáčí a před námi se rozprostírá obrovská dřevěná terasa s podlouhlými prostřenými stoly. Oběd!!! Ale jakej! Takový hody jsem neměla snad za celou dobu cestování... Jako předkrm vajíčko s bramborovým salátkem a pak to lítá... těstoviny, zelenina, nějaký obilniny (který vypadají jako kuskus - ale jsou taaaaak moc dobrý! ), avokáda a já vám vůbec nevím co ještě, každopádně nevím kdy přestat - funím jako čuník a stejně pořád uždibuju zbytky z táců... taková dobrota - jsem určo nabrala to, co jsem za ty tři dny shodila. Lehám v kómatu na trávník a během jedné minuty vystřelím jako blesk - písečný mušky - všude! Uštědřily mi pár parádních bodanců. Klidím se zpět na terásku, sundávám boty a ponožky - to vám je puch - ale úlevka jako blázen! Popíjíme pivko a čekáme až kuchař a jeho pomocníci všechno umyjí a sklidí (to bych si nechala líbit pořád) - abysme mohli všichni vyrazit na cestu.
Sedáme do středně velikého polorozpadlého autobusu... všechny naše věci jsou na střeše a vydáváme se na hodinovou jízdu. Prach lítá všude kolem - skřípe nám to mezi zubama a je jedno, že zavřeme okna - ono to totiž stejně vůbec netěsní.. :-D AAAAAA bagr v protisměru - no to nene... couváme do kopce a za námi další autobus a auto... krize... Bagr projíždí a řidičovi oznamuje, že je tam ještě další... tak čekáme, ale auta se za námi v nevědomosti a samozřejmě netrpělivosti pouští do předjíždění... no a v tom se dostáváme do mega Peruánské zácpy uprostřed džungle - jsme na pokraji příkré stráně a nemůžeme se ani hnout... No to vám je prča... my (jako správní turisti) točíme a fotíme o sto šest - tlemíme se na celý kolo a čekáme čtvrt hodinky, než toho posledního vzadu napadne couvnout - takže se nakonec všichni vejdou a my můžeme frčet dál...
Konečně jsme v Santa Tereza. Vyskočím z autobusu a už se vidím v termálech - přičemž na mě Miguel volá - haha zapomněla jsem v autobuse úplně, ale úplně všechno... no jooo už ani mozek nepracuje... :-D Všichni okamžitě sundávají boty a skáčou do žabek - no smrad jako blázen, co vám budu povídat. Bereme plavky, ručníky a skáčeme zpět do autobusu. Sjíždíme dolů z kopce (haha po těch kilometrech jsem překvapená, že to pořád ještě jde - klesat!) do údolí, které vypadá úplně, ale úplně jinak... skoro jako bysme byli uprostřed pouště. Obrovské koryto řeky vypadá vyschle, ale když sem příjde období dešťů - asi ani nestačí. Steve ukazuje na most v dálce - zbyl z něj pouze jeden pilíř - ukazuje uložené fotky ve foťáku: "Hele, hele to je tenhle most!" a fakt - před pěti lety tam byl překrásný, nově postavený most... a teď je úplně pryč. Když dorazíme do lázní, drahý je opět trošku zmaten - prý to tam vypadá úplně jinak a v tom se Miguel rozpovídá a velkých povodních v roce 2010, kdy bylo všechno zničeno a dokonce několik lidí uvízlo na Machu Picchu po dobu měsíce a museli jim dopravovat suroviny vrtulníky - no mazec!
Rychle na sebe hážu plavky... do ledové sprchy nejdu ani náhodou - všichni si to šineme k provizorním sprchám - je to v podstatě teplá voda vytékající otvory z jednoho z bazénků... Beru mýdlo a jde se na to!!! Po třech dnech... po nějakých 55 našlapaných kilometrech... spaní ve stanu... chápete to!?!?! ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!
Pak už se jenom vznášíme v křišťálově modrých bazéncích, voda je příjemně teploučká a tak nám vůbec nevadí, že začíná pršet... víc a víc... hloučkujeme se a kecáme... relaxujeme a pomalu se rozpouštíme. Je tu s námi spousta místních, ale převážně jsou to turisti - všichni co dělali nějakej track... haha nechce se mi přemejšlet o tom, co v té vodě plave... :-P Ještě, že mají bazénky dobrou cirkulaci - stále přitéká nová horká voda - tak to snad nebude tak zlý. A z ničeho nic - PRÁÁÁÁÁÁÁSK - rána jako kráva - blesk uhodil do protějšího kopce - ještě teď se z něj kouří. Všichni se lekli jako blázen a spousta lidí leze ven - já jsem jim samozřejmě v patách... "Kam jdéééš?" No kam bych asi šla - je bouřka - tak ven z vody... Miguel se mi vysměje a nechápe. Když se rozhlídnu kolem, tak jsou to v podstatě jen Evropani, kdo ze strachu vylezl ven. Steve a ani jeden z Peruánců o ničem takovém v životě neslyšeli - nechápou... haha ani Američan se nehnul z místa a spokojeně si leží na hladině mezi bublinkami z deště. No tak nic, tak se nedůvěřivě přesunu zpět na místo ve vodě... (Venku je totiž neuvěřitelná kosa a leje a leje... ve vodičce je líp.) Koukám k nebi a uklidňuju se tím, že jsem v životě nikdy neslyšela o tom, že by umřel masivní počet lidí v bazénu při zásahu bleskem... Mraky se táhnou po kopcích... sem tam to švihne do jednoho z nich - ale pomalu se bouře přesouvá pryč...
Po dvou hodinách, kdy jsme totálně vycuclí (haha máme úplně varhánkovatý ruce)... oblíkáme čistý oblečení a sedáme uondaně do autobusu, řidič pouští nahlas Michaela Jacksona a my si to trsáme v rytmu... Pááárty autobuuuus!!! :-D Po návratu do rádoby kempu si rozebíráme stany, které jsou již postaveny. Nemáme ale mnoho času - ženou nás na náš poslední čaj o páté... Máme takovej hlad, že popcorn zmizí během pár vteřin - všichni vypadáme jako syslové s naducanými tvářemi. Kupujeme si ve zdejším krámku pivko a Sprite (famózní a osvěžující kombinace :-D ), já dávám nabíjet GoPro - se mi nějako podařilo vyplácat tři baterie :-D (no máte se na co těšit!) - haha samozřejmě neočekávám, že mi to tu nabijí zadarmo - a taky že ne: "2 Soles!" :-D no jooo, tak si tady vem nějakých 18nact korun... tady prostě musí být milionáři - jinak to nejde... - oškubou turisty na všem co se dá!
Večere je trošku zklamáním - opět nějaký nákyp... hlad je však nejlepší kuchař - tak to stejně zmizí... navíc to kuchaři napraví dezertem - flambované banány s čokoládovou polevou. V povzdálí někdo zapálil oheň, dnes má být párty večer... ale když jsme se od Miguela dozvěděli, že vstáváme v 6 hodin ráno, tak nás nadšení opadá... to přece nemá cenu - to budeme úpa mrtví a zítra nás čeká "překrásných" 20 km. Nu nic, sedáme k ohýnku, chvilku klábosíme s ostatními skupinami (sešli jsme se tu 3 Salkantay tracky a jedna skupina která dělala Jungle track). Je evidentní, kdo zmáknul výšku 4 600m.n.m. a kdo si vozí zadek z kopce na kole, v autobuse a tak... (mluvím o Jungle tracku - dohromady našlapali pár kilometrů a chovají se jako KingKongové... blbci!) No jooo jsou opilí jako blázen - hopsají kolem ohně a tančí Macarenu... Na jednu stranu závidím - na druhou stranu vím, že si Machu Picchu budu vážit milionkrát víc díky tracku, kterým jsem si prošla! Haha no nic - my všichni, co máme v nohám desítky kilometrů, v devět odcházíme spát... ( :-D haha už máme hodinu zpoždění oproti minulým dnům) Hudbu nám naštěstí ztlumují a i kdyby ne... jsem jako chodící mrtvolka - navíc po tom jednom pivku a horkých lázních - spím jako dřevo... a to doslova!!!
Salkantay trek is the alternative to the Inca Trail to Machu Picchu was recently named among the 25 best Treks in the World, by National Geographic Adventure Travel Magazine.
OdpovědětVymazat