Po tmě si oblíkám připravený oblečení - nejraději bych rozsvítila a dělala v tuhle ranní dobu takovej randál, aby si ti naši spolubydlící uvědomili, jak se oni chovají k nám. Nu nic, v tichosti vše vyklidíme na chodbu, čelovkou zkontrolujeme, zda jsme něco nezapomněli (třeba zapadené pod postelí a tak). Trošku ranní hygieny - ono tomu unavenýmu ksichtíku stejně nic nepomůže... V tom Steve stepuje u koupelny - je přesně 3:30 a oni už jsou tady a čekají na nás - no teda - poprvé je v Peru něco na čas (a já jsem s tím tak nějak nepočítala), nu nic, vlasy do drdolu, krosny do úschovny a vyrážíme do chladných nočních ulic. Kráčíme v tichosti ve stopách průvodce. Náš hostel je na vysokém kopci, ze kterého je výhled na celé město - světýlka se tetelí, jako by tančily ve větru a my šlapeme po schodech dolů na jedno ze zdejších náměstíček, kde už na nás čeká bílý van. Jsme předáni do rukou našeho průvodce, který se na nás příjemně usmívá a vítá nás plynulou angličtinou - je maličký, jako všichni Peruánci, tmavé rozpustilé vlasy mu padají do čela a jeho sněhobílé zuby svítí ve tmě. Sedáme do vanu, kde se po tmě seznamujeme se skupinou, se kterou strávíme náročných pět následujících dní. Je nás dohromady patnáct (plus dva průvodci - druhým průvodcem je Peruánka, ale bohužel anglicky nekvákne ani slovíčko...) Národnosti se nám taky sešly parádně - Němci, Švýcaři, Holanďani, Brazilky, Američan (původem z Ruska) no a my dva... :-D
Průvodce se jen vtipně zeptá, zda máme všichni spacák a pas (bez toho by to asi fakt nešlo) a vyrážíme na cestu... Nikdo z nás evidentně nešel spát před půlnocí - a tak všichni při cestě směr Mollepata (2830 m.n.m.), kde začíná náš track, podřimujeme... beztak je venku tma a okna jsou zamlžená... jen mi to nějako nejde usnout. Když se venku začíná rozednívat, prsty setřu okno a koukám se do dálky... do růžových mraků se pomalu opírá rozespalé sluníčko, my si kličkujeme po uzounké prašné cestě ve vysokých kopcích... Pod námi je jen příkrý útes, který se noří do rozespalého údolí, jež se ještě válí v poduškách ranních mlh... Stoupáme výš a výš a já si v duchu říkám (doslova): "No to mě poser!" kroutím hlavou a ne a ne uvěřit svým očím. Já bych vám tak přála, abyste si mohli přehrát všechno co vidím - jako na DVDčku... protože tohle je naprostá nádhera. Obrovské... nejobrovitánčtější hory prořezávají svými ostrými sněhobílými vrcholky oblohu, která se noří v barvách fialovo-růžové. Jinovovatka pokrývá zeleň v údolí, ze kterého se do výšky vznášejí dva komíny kouře z ohýnků místních obyvatel... copak asi dělají? Vaří si čaj k snídani? Nebo si pečou domácí chleba? Mráz mi běhá po zádech a v těchno okamžicích se vznáším na obláčku uvědomění. Já jsem normálně v Peru, uprostřed And a za pět dní budu na Machu Picchu - no tohle ne ne... tohle snad ani nemůže být pravda!
Slunce se už pohupuje vysoko na azurové obloze, když vylézáme z vanu na náměstíčku v Mollepata, mráz je cítit ve vzduchu a od pusy se nám kouří. Sundáváme ze střechy naše batohy, které nám ještě převažují - abysme snad neměli víc jak 5kg na osobu - některým se to samozřejmě povedlo a tak si nehorázně připlácejí. Čtyři dobrodruzi (Němci a Švýcaři) si pro jistotu nesou všechno na svých zádech - bláááázni! Ale prý se připravují na Patagonii, kde jim ten bágl nikdo nosit nebude (pochopitelné vysvětlení, ale stejně mi to příjde jako šílenství). Když máme vše hotovo, tak sedáme ke snídani (kterou si platíme sami) - nešetříme, jelikož víme, že nás čeká perný den a do oběda daleko. Usrkávám z plastového hrnečku Coca čaj (Coca lístky - ze kterých se mimo jiné vyrábí cocain - jsou neodmyslitelnou součástí života v Peru. Pomáhají při nemoci z rychlé změny nadmořské výšky, rozproudí krev v žilách a po pravdě mi je po něm vždy teplo a přestane mě bolet hlava. Ujíždím tu na čajíku - ale zdejší obyvatelé tyto lístky žvýkají, hlavně při přesunech v horách - mají je nasyslené v puse ve velké kuličce - takže kohokoli v horách potkáte, má jednu tvář velkou a naducanou. Coca lístky dokonce napomáhají bílým zubům - proto mají Peruánci žijící v horách tak zářivý úsměv). K snídani si objednáváme vaječnou omeletu se zeleninou a i ostatní si tu užívání hody, až na výjimky, kteří si přinesli svoje. S plnými bříšky se vysoukáme zpět na náměstíčko, kde se v kolečku pěkně představíme a povyprávíme krátký cestovatelský příběh - někdo cestuje roky, jiní jen pár dní... Tak jo jde se na to!!!
Je to zvláštní pocit - ty první kroky směrem do divočiny místních hor, ze kterých mám absolutní respekt. Nedokážu si představit, že se na jeden z těch vrcholků budu škrábat - navíc je ten vrcholek tak daleko, že ho v podstatě celý den neuvidíme - až večer v našem prvním tábořišti budeme mít tu čest se poklonit obrovi, který měří víc jak 6 200m... (Fíha, co?) Jsem v čele skupiny a klábosím s průvodcem Miguelem. Je to šestadvacetiletý klučina, který tuto práci dělá 4 roky a tento track prošel minimálně 200krát - blázen, ale prý ho to baví... což ostatně vyzařuje z jeho nadšených tmavě hnědých očí, které jsou plné energie, jenž jiskří všude kolem. Ze začátku kličkujeme mezi slepicema a toulavýma pejskama. Hned od začátku kráčíme něžně do kopce, ale za městem začíná první peklo... Haha kraťoukatej, ale příkrej kopec vzhůru - funím jako blázen a říkám si, jakej já jsem to vlastně blázen... tohle přece nemůžu dát! Na vrcholku kopce se nám Miguel směje, až se za břicho popadá: "Tak co, zahřátí?" Celá skupina funí a všichni ze sebe sundáváme všechny nadbytečné vrstvy, natíráme se opalovacími krémy - haha tak první přestávka hned po deseti minutách mini výšlapu mi příjde naprosto katastrofická - co si počneme? :-D Miguel nám mezitím vypráví o historii Peru, o nájezdech Španělů, kteří se snaží přinést katolickou víru a ničí všechny svatostánky Inků, kde staví své kostely. Jak vykáceli všechny lesy v okolí, aby si mohli postavit domy a katedrály (takže sem museli dovézt nové stromy, především eukaliptus z Austrálie, který rychle roste (což je pro místní obyvatele báječné) - jen jsou kořeny těchto stromů několikanásobně větší, než strom samotný a tak odebírají spoustu živin z půdy). O tom, že hory jsou pro Peruánce požehnáním a útočištěm, o všech vodních kanálech a zavodňovacích systémech, které Inkové využívali ve svém zemědělství. A mnoho dalších zajímavostí...
Když už jsme konečně ready, vyrážíme dál. Miguel miluje zkratky, kterými nás tahá do kopců - většinou jsou to vyšlapané cestičky do příkrých strání - jj prašné cestě, která se plynule klikatí do výšky se zdaleka vyhýbáme. Ze začátků i docela zvládám konverzaci, všichni si povídají a snaží se jakýmsi způsobem skamarádit... nakonec všem ale dojde dech a tak mi najednou dochází, že jediný kdo mele jsem já a uprostřed naší skupiny Steve... my tu hubu prostě nezavřeme - jsme se hledali co? :-D Německý pár, se kterým jdu po boku na mě jde fikaně - pokládjí mi otevřené otázky ohledně našeho cestování a já trubka se chytám a kecám a kecám... a oni dejchají a posloucháají. Cesta tak rychleji utíká a mě nedochází, že mě začínají pekelně bolet zlenivělé nohy bez svalů a že se mě teče jako z vola (ostatně jako ze všech), sluníčko už je vysoko na obloze... jojo tady blízko u rovníku to je šup šup a sluníčko je hned nad vámi - žádný zdlouhavý svítání, jako u nás v ČR. Každou půl hodinku se zastavujeme - většinou na krásném vyhlídkovém místě - sedíme, koukáme do dálky, pijeme, ujídáme sušenky (sakra, měli jsme si jich vzít víc) a posloucháme Miguela, který nám vypráví - pání, naprosto senzační průvodce! Představte si, že tu mají více jak dva tisíce druhů brambor a čtyři sta druhů kukuřice. Vše díky terasám, které tu vybudovali Inkové (ty co vídáte na mých fotkách) - na každé úrovni je jiná teplota a tak když zasadíte jeden druh brambor na všechny úrovně, nové plodiny budou při sklizni naprosto jinačí - ty dole veliké, nahoře malé a sladké a tak.... Když se Miguela zeptám, kde v těch kopcích je vlastně náš cíl, tak ukazuje prstem do dálky: "Tam - tam za tím kopcem, který musíme přejít..." No moment - jak to myslí "za kopcem" - vždyť je to hora jako blázen - tam se nikdy nevyškrábu... No ty vago. Přestávám mluvit a jsem ráda, že dejchám... skupinka se pomalu roztrhává ... rychlíci jsou v popředí - já se courám uprostřed (holt fotím jako o život a hlavně vše natáčím na GoPro, takže až budu na Novém Zélandu, tak vám to všechno pěkně sesříhám do videjka ;) ) Na konci skupiny bojují Brazilky - už od začátku bylo evidentní, že budou tyhle princezny trpět (hlavně, že mají masivní náušnice v uších). Navíc si myslím, že jim nedělá dobře vysoká nadmořská výška - neměli moc času se zaklimatizovat v Cuscu, protože cestují jen 8 dní (z toho 5 na tomhle tracku) - holt jsou to hrdinky a musíme je podporovat. Steve tento track dělal 5 let zpátky - kupodivu se trasa razantně změnila a místo toho abysme šli po prašné cestě kolem, bereme to kolmo vzhůru. Je poněkud překvapen a pořád mele jak to bylo před tím... Haha příště rozhodně jdeme trasu, kterou nikdy nešel - to se nedá poslouchat. :)
Kopec nekončí... plíce se plazí několik kilometrů za mnou (díky bohu, že už 3,5 měsíce nekouřím - to bych jinak nedala!) Po cestě potkáváme spoustu mul a koníků s nákladem i bez něj. Musí mít tuhle trasu pěkně našlapanou - haha taky že je cesta plná hovínek - ehm koblih... ze začátku se jim úspěšně vyhýbáme - haha, ale věřte, že vám je po několika kilometrech prudce do kopce nějaký hovno úplně někde... holt si do něj šlápnete, no a co! Snažím se nemyslet na tu bolest na hrudi a ve stehnech - rozhlížím se kolem a kochám se kopci, které se vlní, kam jen oko dohlédne... nádhera! Ve vzduchu se vznášejí desítky nejrůznějších motýlů a vane příjemně chladný horský vítr. Všude přeskakujeme spousty vodních kanálů a potůčků, které se klikatí po rozblácených cestách... No jooo - po chvilce neřešíte ani to bláto - jste rádi, že vám jedna noha střídá druhou a snažíte se nezakopnout sami o sebe, natož o kameny, nebo kořeny stromů. Slunce se do nás prudce opírá a já cítím, jak mi pod batůžkem tečou čurky potu... Jsem naprosto durch!(v batůžku si nesu vodu, teplé oblečení, nepromokavku a tak ... - hlavní krosna je totiž někde na cestě k prvnímu táboru... houpe se na mule - a uvidím ji až večer...)
Dostáváme se hooodně vysoko, dokonce ani nevidíme místo, odkud jsme vyšli - a to vidíme hooodně daleko. Je půl dvanácté a hlady šilháme. "Vidíte tamhle tu bílou střechu?" ukazuje do dálky Miguel. Všichni upíráme svůj zrak na obrovitánský kopec, ke kterému se strmě vine uzounká prašná cesta, "Tak tam je nejvyšší bod dnešního dne - od tamtud budete mít naprosto úžasný výhled jak do údolí, tak na jeden z ledovců. Od tamtud už to bde jen z kopce dolů - po půl hodince dojdete k modrému stanu, kde na vás čeká oběd." - to magické slovo "oběd" - to mi dodalo sílu se škrábat výš a výš. Bože, jak já ten zítřek dám - vždyť to má být ještě milionkrát horší a navíc ve vysoké nadmořské výšce, kde není tolik kyslíku - maminko pomoooooc!!! :-D
...už jen pár kroků k nejvyššímu bodu dnešního dne... Vážení přátelé - přede mnou se v dálce tyčí bílo-černé monstrum, které se noří do mraků. Když se do ledovců, kterými je pokryt, opře slunce, zdá se, jako by tu scenérii někdo namaloval - vždyť to nemůže být doopravdy... to musí být jen jako! Všichni se v ustrnutí zastavují a s otevřenou pusou zírají do dálky - až se nám tají dech... Wow! Páni! Mazec! Nemám slov! V údolí se klikatí prašná cesta a sem tam zahlédneme malý osamělý domek... ale jinak nic víc... jsme uprostřed ničeho... v náručí Peruánských And. Rozklepanými kroky se vydávám dolů z kopce a stále civím do dálky na přibližující se horu, která se s každým metrem zvětšuje. Nohy si zvykají na nový zápřah - cesta z kopce taky není zrovna jednoduchá - hlavně na kolena a prsty u nohou... A hele! Modrý stan! Oběěěd!
Všichni hladově zasedáme ke stolu, když Miguel pronese: "Takže všichni ven a umejt ruce!" haha všichni na něj provinile koukneme a jako stádo oveček se suneme z velikého stanu směr provizorní záchůdek (kde si můžeme za 1Soles odskočit - cca 8Kč) a taky tu je provizorní umyvadlo. Když se konečně nese jídlo, tleskáme radostí! Dostáváme tzv, "hliněnou polévku" (vývar zeleniny a černých brambor - speciální odruda, kterou nechávají místní schválně zmrznout ve sněhu), posouváme si misky z jedné strany stolu na druhý - to samé děláme zpět s prázdnými. K druhému máme báječné hovězí plátky ve výborné omáčce, rýži a zeleninu - vše donesené na podnosech - překvapivě se nekoná žádný boj... všichni si navzájem ochotně nandáváme přiměřené porce a podáváme si talíře přes celý stůl... ten chce tohle a tenhle zase tamto... Wow - fakt jedna velká rodina. Na stole samozřejmě nic nezůstane - všechno se do posledního zrníčka rýže sní... jen je na pár lidech evidentně vidět, že jim velká nadmořská výška nedělá moc dobře. V ten okamžik však na stůl přistanou dvě konvice s Coca čajem. Naliju si pěkně velkej hrnek, ve kterém plavou dva Coca lístky a spolu s ostatními vylézám ven před stan - v průběhu oběda trošku poprchávalo, ale teď už tu máme zase sluníčko... sedáme si do vlhké trávy, opíráme se o zdejší kmeny (které tu slouží jako lavičky) a spokojeně si užíváme romantiku s šálkem čaje. Dokonce i drahá polovička usrkává tento horký nápoj - i když jsem ho viděla pít čaj jen jednou za dva a půl roku (haha a to to byl Senna čaj :-D ). V poklidu trávíme, kolem nás pobíhá prasnice se selátkem, na louce vpravo se pasou koně a dva pejsci spokojeně podřimují u našich nohou... Osvobozující pocit!
Po půl hodince nás Miguel opět staví na nohy a hurá do cíle. Máme před sebou 3 hodiny z kopce. Dostáváme instrukce, jak poznat náš kemp - a vydáváme se nezávisle na cestu. Jsme se Stevem v čele skupiny... dává se do rázného kroku kupředu, tak tak ho stíhám, ale jsem mu v patách. Sem tam se otáčí a čeká na mě... holt mám kratší nožičky, no! Hlavně drahý tuto cestu zná - napojili jsme se na track, který šel před pěti lety, a tak se nedočkavě vrhá do spárů vysokých kopců a nedočkavě vyhlíží horu Salkantay, která se má co nevidět objevit napravo. Potkáváme zástupy mul v obou směrech. Jejich majitelé si to po jejich boku štrádují v trojnásobném tempu než mi. Jsou jako stroje - prostě šlapou, jako by se nemetlo - a to je některým evidentně víc jak šedesát let. Haha co si o nás asi myslí? "Líný turisti..." :-D Snažím se i přes velký boj udržet tempo se Stevem, po nějakém čase ho prosím, aby něžně zpomalil - nedávám to ... nožičky se mi motají a cítím, jak se mi na prstech u nohou tvoří puchejře... mlčím... ani nedutám... nejsem přece princezna... kousnu se a jdu dál. V dálce už vidíme modré stany, které se hooodně pomaličku přibližují... jsme tak v půlce a já už chci sednout a hodit nožky hore... nevzdávám se a stále rázně kráčím v čele. Pod námi v údolí hučí řeka a v dálce za námi vidíme cestu odkud jsme přišli - ztrácí se v nedohlednu - stejně jsme hrdinové!!! Najednou kolem nás prochází koník, který v jedné z kapes svého nákladu nese malé štěňátko, kterému vykukuje hlavička... chudinka! Prý má pochroumané nožky... no dlouho jsem neviděla něco tak ňuňákovatýho! O něco dál se kolem nás pasou lamy a alpakové - konečně si můžu stříhnout pár fotek bez toho, abych musela někomu zaplatit...
Když se blížíme k táboru, po pravé straně se rozprostírá obrovská zelená pastvina, po které se s velkým egem prochází obrovský černý hřebec - ten když zařehtal, tak se mi naježili všechny chlupy, protože se to neslo celým údolím a tříštilo se to o stěny skalnatých hor... Pane jo, to je prostě kapacita! A hele... zpoza velké hory napravo vykukuje náš obdivuhodný Salkantay ... zatím působí nenápadně... topí se v mracích a užívá si posledních paprsků slunce, které se údolí dávno vyhýbají... věřím, že zítra změním názor... Přecházíme malý provizorní můstek ze dřeva a víme, že kemp je nadosah... Steve se se dvěma Švýcary dává do smrtelného tempa - nedávám to a ťapinkám si to sama... jedna nožička, druhá nožička a znova ta první... kde je? Kde se courá? Kluci mi zmizeli v dálce... Klopýtám do mini kopečku - do posledního kopečku dnešního dne... posledních pár metrů... Steve na mě volá ať spěchám - prej potřebuje nutně toaleťák :-D haha tak proto spěchal!!! :-D To má teda blbý, protože já fakt nepoběžím...
Jsem tu - náš kemp Soraypampa!!!! Konečně! Sedám unaveně na jednu z laviček - přičemž se mi drahý hrabe v batohu na zádech... jooo jooo toaleťák - jedna z nejdůležitějších věcí, kterou si sem prostě musíte vzít - jinak jste v pěkné šlamastice. Sedím, dejchám a zírám na hory pokryté sněhem a ledem... nádhera!!!! U jednoho ze stánků sedí Peruánská rodina, která tu evidentně bydlí. Ceny v jejich stánku jsou naprosto šílené - 2 litry vody za sto korun... tomu se říká business!!! (Ještě že mám zásobu ještě na jeden den.) Vzduch voní mrazem a pomalu se mi do těla dostává zima - moje oblečení se dá ždímat ... a ono když se člověk nehýbe, tak mrzne - jj ve 3 700 metrech není zrovna nejtepleji. Šourám se do jednoho z velkých modrých stanů - wow - je plný malých modrých stanů, ve kterých budeme spát. Trošku se mi uleví, protože mi je jasné, že tak budeme chráněni před mrazivým větrem. Vytahuju z batůžku suché oblečení a ponožky, do kterých se s radostí převléknu... (žádný schovávání - přece jsme jedna velká rodina). Obdivuji dva masivní puchejře na levém palci a na pravém malíčku... Pecka - to bude peklo! Každopádně se po převlečení cítím relativně tepleji... ehm relativně. Hážu svoje naprosto mokré oblečení na šňůrky v hlavním stanu - je ale jasný, že to stejně neuschne... Postupně dorazili i ostatní členové skupiny... pomalu si sedáme k prostřenému stolu, na který nám donesou konvice s horkou vodou, popcorn a sušenky... Na výběr máme z kávy, horké čokolády a několika druhů čajů - Coca opět vyhrává (kdo by pil heřmánek a nebo anýzový čaj - tfuj!)
Po čaji "o páté" máme hodinku čas, kdy nás budou volat k večeři. Někteří posedávají venku a pokuřují, jiní fotí jako o život no a někteří (jako my) zaplují do stanů. Máme se Stevem stan pro sebe. Čekají tu na nás dvě karimatky, rozbalujeme spacáky, do kterých se zakuklíme, užíváme si to teplo a podřimujeme, dokud nás opravdu nebudí k večeři. Mrznu... kosa jako blázen. Vytahuju rukavice - ještě že jsem si je vzala! Večeře je naprosto famózní - opět horká polévka (tentokráte z kukuřice - prý se jmenuje "slunečná polévka"), k druhému těstoviny, kuřecí maso a zelenina - hody jako blázen. Nakonec nám opět donesou čaj - tentokráte mátový. Věřte nebo ne - ale najednou mi je neuvěřitelný teplo. Toho musím využít. Před osmou hodinou (po večeři) se všichni pomalu rozprchávají... ehm ne ne RYCHLE rozprchávají. Nějaký čištění zubů si může jít trhnout nohou. Jediné co podnikám je stezka odvahy s čelovkou na hlavě - na zdejší záchod - bez prkýnka (ale splachuje!) A hurá do termoprádla, tlustých ponožek, čepičky a zachumlat jako mumie do spacáčku... Teplooooo!!!! Dobrou noc!!! ...haha ráno bude krušné... vstávačka v 5!!! Prosím, ať neumrznu... prosím prosím!!!
NAJDI ŠTĚNĚ!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat